Tohle je hezký prostor, navíc to máte pár kroků od bytu.
Mám to tady rád, kluci to vedou skvěle. Během karantény ale hrozilo, že budou muset skončit, a tak jsme vymysleli plán a natočili s Davidem Matáskem takový skečový seriálek na podporu jejich hithit kampaně. Jmenuje se Pracanti a je ke zkouknutí na YouTube.

Líbí se mi vaše umělecko-mládenecké bydlení. Snad se neurazíte, když řeknu, že máte byt útulně a inspirativně zakramařený. Pocházíte z Prahy?
Ano, ale po škole jsem šel do ostravského angažmá. Ostrava je svá a bylo to tam nejvíc fajné, ale po čase jsem se vrátil. Nejdřív jsem bydlel na Kostnickém náměstí a teď už několik let tady. Těch věcí je na jeden byteček až moc, ale nějak je potřebuju a ke všem chovám vztah. Občas něco seberu i u popelnice. Říkám vždycky, že to přece musím zachránit. A hlavně se to může hodit. V Národním divadle, kde hraju, mají všechno k dispozici, ale někdy děláme něco sami, takže občas ledacos svýho využiju. Když jsme přímo tady v Pracovně točili Rébusongy aneb Poznávačky, potřeboval jsem lampičky a asijské kulisy, tak jsem jenom zaběhl domů a bylo to. Nebo jsem pro YouTube Národního divadla točil takový krátký domácí horory, kde jsem zase využil tyhle lebky a milion dalších věcí. Česká hororová obec tenhle počin docela ocenila.

Eva Jiřičná dokončila i řadu dalších projektů, mimo jiné hotely, univerzitní budovy, kongresová centra. Zmiňme například autobusový terminál Canada Water v Londýně, Victoria & Albert Museum (velký vstup a recepci) či knihovnu v Leicesteru.
Developery krása nezajímá, vize architektů seškrtají, říká slavná Eva Jiřičná

Šnek na place

„Jako kluk jsem chtěl být veterinářem,“ říká Igor Orozovič. „Choval jsem šváby, sklípkany, ale taky třeba osmáky degu. A nejradši mám strašilky. Ještě na gymplu mě biologie bavila jako jediný přírodovědný předmět.“ Uprostřed umělcovy rozmanité sbírky si všimnu také pozoruhodného šneka. „Přizval jsem ho k natáčení svých minihororů. Myslím, že kamera mu sluší, dal do toho všechno,“ chválí herec spolubydlícího.

Pamatuju si, že Igor Bareš nadšeně sbírá vojenská vyznamenání.
Vím to o něm, dal jsem mu jich plnou tašku, aby si pár vybral. Já si rád vozím věci z cest, ale ne suvenýry a magnetky na lednici, spíš něco typického pro tu zemi a nejlíp následně i použitelného. Když nic nevidím, koupím si aspoň nějaký hudební nástroj. Jde hlavně o to, abych si věc dovezl sám. Vždycky mě fascinovaly exotické expozice na zámcích. Říkám si, jaké to muselo být, když se s těmi artefakty táhli z takové dálky, a jak si toho museli vážit. Dneska přes internet můžete mít do týdne cokoliv, ale to je nuda. Takže jsem třeba z Turecka stopem táhl vodní dýmku a z Kanárských ostrovů jsem si přivezl krásný vyřezávaný stolek ze skládky. Na letišti z toho tehdy byli docela vedle.

To se nedivím.
Z Arménie jsem se táhl z malým peršanem, z Etiopie mám tradiční nádobu na kávu, co se jen položí do žhavých uhlíků…

Tady asi pramení obliba těch věcí – v té námaze, cestě, společném čase a příběhu. Ačkoli dnes má příběh snad i párek v rohlíku, který si koupíte na Václaváku…
Přesně, ale oproti tomu párku tady jde o osobní příběh a s tím spojné vzpomínky, to z těch krámů dělá poklady. Vůbec mi přitom nezáleží na finanční stránce, to není ta pravá hodnota! A už vůbec ne u nějakých elektronik a moderních výdobytků civilizace. Na tom nelpím. Na cesty vyrážím dost minimalisticky vybaven.

Kuchyně je spojena s obývákem, té dominuje obrovský stůl, 500l akvárium s terčovci a 4 africké želvy
Jak bydlí Josef Maršálek z Peče celá země: funkční dům plný želv, morčat a tašek

O věcech, o nichž se bavíme, mluví zákon jako o „věcech zvláštní obliby“. To pak přitěžuje zloději, kterého s takovými poklady chytnou. A nemusejí být ze zlata a drahého kamení. Vidím, že tu máte i umělecké předměty – máte zkušenost se sbíráním umění?
Minimální. Ovšem zjistil jsem, že se dají i docela levně pořídit věci, které pro mě pak mají nemalou cenu. Třeba nějaké tisky nebo malé kresby mých oblíbených výtvarníků.

Obcházíte antikvariáty, bazary a galerie?
Spíš bazary než antikvariáty. Hodně věřím náhodě. Nejsem sběratel jedné konkrétní věci nebo směru. Mám například rád šelakové desky, takže když už jsem v bazaru, kouknu se, jaký tam mají. Ale ne, že bych chodil výhradně po deskách nebo se pídil po skvostech. Takhle to mám se vším. Knížky, obrázky… Nedávno jsem třeba získal krásné Nezvalovy básně s přebaly od Karla Teigeho a Toyen.

Sbíráte i ex libris?
Ta zrovna ne. Chápu je jako něco už znovu nepoužitelného, je to taková soukromá značka. Jako kdybych si kupoval něčí botu. Chci si spíš udělat vlastní.

Tohle širší „zenové“ sběratelství vás, Igore, přivedlo i k vlastní výtvarné práci?
To asi ne, ale hezky se s ní snoubí. Mám rád koláže, takže pořád tahám domů staré knihy a časopisy. Jinak dělám linority, jednu dobu jsem hodně kreslil redisperem. Rád bych zkusil akvarel. Malování je ale bohužel časově náročný, ale držím takový rituál: tvořím dílka vždycky k premiéře – abych měl důvod něco udělat.

Rozhovor s Jiřím Strachem. Upoutávka na magazín Víkend
Režisér Jiří Strach: Dostali jsme od Boha záhlaveček

Ano, úkol a zadání jsou potřeba. Proto prý Kafka nedopisoval romány – protože je po něm nikdo nechtěl.
Jasně, říkám vždycky, že umění dělají termíny. Proto se držím těch premiérových koláží pro kolegy. Jsou vždycky inspirovány danou inscenací. Mám jich už tolik, že z nich tady bude od listopadu výstavka. Je to poněkud alibistické umění; mám výtvarno moc rád, ale neumím skvěle malovat nebo kreslit, tak použiju cizí obrázky. Ovšem vždycky tak, aby vzniklo něco novýho. Mám tu plný bedny knížek a časopisů na koláže. Sedávám nad nimi do noci, dlouho se to vybírá… Člověka často překvapí při listování krása a kvalita. Mám tu třeba asijskou knížku pohádek, snad z roku 1926, a v ní co stránka, to obrázek k zarámování. Já ji ale nerozstříhám.

Sbíráte i hudební nástroje, sám jste muzikant. Hrajete na ně?
Hraju hlavně na piano, základy mi dala skvělá profesorka Čapková, ale teď hraju spíš takovým vlastním tvůrčím stylem. Ovšem snažím se zdokonalovat. Jak jste viděl, mám doma veliký pianino, čtyřpedálový Petrof ze 40. let, docela zajímavej kousek. A pěkně těžkej. Stěhováci říkali, že by radši nesli dvě křídla než tohle. Živě hrajeme s Cabaretem Calembour, kde používáme hromadu nástrojů. Také jsem vytvářel písničky pro děti, dokonce vyšly na CD. U nich bylo taky potřeba hodně zvuků, respektive nástrojů – xylofon, kazoo, brumle… Fungují skvěle ke změně charakteru písně, pokud máte pořád stejné základní nástroje. To mě baví, takové fígle. Mám taky dva akordeony, dudy – koneckonců, hrál jsem Strakonickýho dudáka. Na cestách často neodolám, a pak se domů táhnu s exotickým nástrojem. Z Arménie mám duduk, takovou východní obdobu klarinetu, od etiopských dětí píšťalu. Z Kuby jsem si zase přivezl obyčejná ozvučná dřívka, ale se snad nejlepším zvukem na světě. Mám rád živou muziku a nástroje, i ty výtvarné. Neumím ale s počítačem. Když jsem například přinesl do nakladatelství svoje ilustrace do knížky Cabaretu Calembour, grafici z Paseky se ptali, v jakým programu jsem to dělal. Já na to, že jsem prostě do ruky vzal kus lina, rydlo… a bylo.

Vaše tvorba, hraní a muzicírování se tedy se sběratelstvím logicky prolínají.
Říkám tomu „kutilství v oboru umění“. Primárně jsem herec, ale tím pádem jsem umělec – a do té rodiny patří i výtvarno a hudba, ne? Ale zase nejsem žádný renesanční člověk, protože ti se dost vyznají i v technických věcech. Třeba jako můj kamarád Ivo, bývalý vedoucí z oddílu, se kterým vyrážíme na cesty. Učí na gymplu, je široce humanitně vzdělaný, vede knihovnu. Ale navíc rozumí technice, opravuje stará rádia, hodiny… Dal dohromady i veterána, tatrovku, ale nejen motor, všechno – od motoru přes čalounění až po dřevěné obložení karoserie. Teď se lopotí s roubenkou, kterou koupil. To on je podle mě renesanční člověk.

Spisovatel Josef Formánek
Josef Formánek: Přeju si, abych už nikdy neměl problém s alkoholem

Vy vyrážíte z Prahy někam na chalupu?
Máme chalupu v jižních Čechách. Hlavní rančer tam je ovšem děda. Ale napadlo mě, že bych si koupil řopík (bunkr ze soustavy lehkého opevnění budované u nás před válkou – pozn. aut.). Jen bych si ho zútulnil, nijak moc ho neupravoval. Kdybych pak měl všeho dost, měl bych alesopoň kam utéct. Navíc je to místo se silnou historií. Není úplně snadné ho získat, ale dá se to.

Jak se udržujete v kondici? Všiml jsem si tyče na shyby v rámu dveří…
Teď mi přijde, že jsem na tom dost špatně. Dnes jsem tedy byl na Gaga Dance u Nataši Novotné, tak mě rozhejbala. Ale jinak nic moc. Jsem zvyklý makat hlavně na jevišti. Snažím se teda občas hecnout doma, chodit někam do fitka není pro mě.

Čím si děláte radost?
V normální situaci obyčejně nějakým oddychem. Rád si udělám výlet vláčkem nebo na vespě, kterou jsem si pořídil. V létě jsme najezdili 700 kilometrů přes Čechy, ve dvou jsme projeli mimo jiné Orlické hory. Ta stovka kilometrů za den, možná něco přes, je tak akorát, aby jízda byla ještě pohodlná. Když jedete těch osmdesát za hodinu, je to pravá pohoda, nejsem příliš adrenalinovej typ. A rád si dám doma dýmku, zahraju vrhcáby. To je vlastně taky sběratelská vášeň. Mám asi šestery. Jedny jsem si dokonce sám udělal. Nejvíc si asi ale cením originálních, který jsem usmlouval na taxikářích v Uzbekistánu; úplně omlácený, ale autentický kousek s docela divokým příběhem. A pak mám z Arménie takové pěkně intarzované. Mimochodem, je to napínavá a bezvadná hra, u který se zároveň dá dobře kecat. Teď na ni bude dost času.

Igor Orozovič (*1984)

Studoval po gymnáziu dva roky Konzervatoř J. Ježka, pak přešel na DAMU. Poté hrál v angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.(Donaha!, Amadeus, Její pastorkyně, Marguerite, Pygmalion, Balada pro banditu, Smrtihlav).V současné době je v angažmá v Národním divadle v Praze, kde se uvedl titulní rolí ve Strakonickém dudákovi. Hraje v inscenacích Audience u královny, Plukovník Švec, Noční sezona, Oidipus. V roce 2011 byl nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent. Byl dvakrát nominován na Thalii v kategorii muzikál. Je spoluzakladatelem Cabaretu Calembour. Kromě hereckého účinkování pro Cabaret píše texty a rovněž skládá hudbu.

Igor Orozovič je spoluautorem textu a hudby úspěšné inscenace Divadla pod Palmovkou Bezruký Frantík, ve které i hraje. Poslední výraznou rolí mimo ND je Thomas Newton John v muzikálu Davida Bowieho Lazarus.

Často je rovněž obsazován v televizních projektech (např. Milada, Past, seriál Polda).