Dá se říct, že pro úspěch herce je nejdůležitější talent?
Je hodně druhů talentu – jeden je umělecký, který je samozřejmě zásadní, ale pak se taky musíte umět prodat, což nebývá přímá úměra. Někdo je skvělý umělec a nikdy se výrazně neprosadí. Taky je podle mě těžké umět se nasměrovat a vědět, jak sám se sebou jako s umělcem naložit. Zvlášť dnes, když je tolik cest, jak se realizovat, a tolik možností rychlé a laciné slávy. Priority si musí každý najít sám.

A to je špatně, že mají umělci tolik možností?
Ne, to je vývoj. Když jsem učil na DAMU, říkal jsem studentům, že se mi vždycky vyplatilo na věcech poctivě makat, udělat je co nejlíp a doufat, že si mé práce někdo všimne. To je jediné, co jsem jim mohl v tom smyslu předat. Někdy mám až pocit, že se svými starými zásadami, kterých se držím, omezuju a třeba si tím šlapu po štěstí. Ale osvědčily se mi.

Jak to souvisí s talentem?
Někomu vychází, že je talentovanej a drzej. Prostě přijde, a je to tam. Taková je většina mladých a já ty lidi mám rád. Ale někdy jim to dlouho nevydrží a někdo jiný, třeba ne tak oslnivá hvězda, ale člověk, který na sobě maká, si nastaví hodnotový systém, kterého se drží, a tím pak neuvěřitelně vyroste. A úplně nejlepší je, když se obě složky spojí. To je pak David Bowie!

Teď jste mi nahrál. Vaše nejnovější aktivita byla říjnová premiéra právě Bowieho muzikálu Lazarus v Divadle komedie. Jaký z něj máte pocit?
Pocity cukání v žaludku. Na jednu stranu vzrušení radostí a na druhou náběh na vředy. Lazarus je pro mě výzva, před kterou jsem ještě nestál. Je to krásná a těžká věc.

Dá se popsat, o čem je?
Těžko. Sám to ještě pořádně nevím. Muzikál vychází z filmu Muž, který spadl na Zemi, uvedeného v roce 1976, jež vznikl ze stejnojmenné novely Waltera S. Tevise. Bowie hrál ve filmu mimozemšťana Newtona, který má zachránit svůj lid a planetu Zemi. V roli mimozemšťana působil už dřív. Mnozí znají jeho alter ego Ziggy Stardust, takže práce na tom příběhu pro něj musela být zásadní. Muzikál je podle mě zároveň alegorií vyhaslého a unaveného člověka, hledajícího životní smíření a lásku. Je v podstatě o Bowiem, který už v té době věděl, že odchází z tohoto světa, což se v ději i zrcadlí. Světová premiéra byla uvedena jen pár týdnů před jeho smrtí.

Jak se vám zpívá Bowieho repertoár?
Výběr písní, které v muzikálu jsou, mi sedne. Není to přehlídka hitů. Jsou decentně a moudře poskládané. Sednou mi interpretačně, ale pěvecky je to pro mě vysoká laťka. Navíc se zpívají anglicky. Překlad do češtiny nám nepovolili, aby se neposunul význam textu. Ale nebojte se, jsou tam titulky. Bohužel ne pro mě. Já text musím pochopit a hlavně zazpívat. V angličtině to bude poprvé.

O čem jsou?
Jde o básně, kterým zároveň rozumíte i nerozumíte. Lazarus je zvláštní projekt, který určitě stojí za zhlédnutí. Bowie měl ve svém vystupování vždycky blízko k divadlu a opravdovému umění. A tady to zúročuje.

Projektem rovněž stojícím za zhlédnutí je Cabaret Calembour, který už deset let provozujete s kamarády z DAMU Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora. Pro toho, kdo vás ještě neviděl – jak vlastně vypadá vaše představení?
Původně jsme si řekli, že budeme vycházet z kabaretního žánru. Výstupy, písničky a tak. Nejvíc jsme se nechali inspirovat Červenou sedmou. Dvakrát se na nás dokonce byla podívat i Soňa Červená, jejíž otec ji založil. Postupně jsme se dopracovali k našemu vlastnímu kabaretnímu žánru, a čím víc her máme, tím víc se na ně, i různé detaily z nich, můžeme odkazovat a vzniká takový náš svět. Ale každý kus je úplně jiný. Saháme od kabaretních pásem přes činoherní aktovky až k muzikálu a dokonce – k opeře.

Jak jste vlastně oslavili desátou sezonu?
V říjnu nám k výročí vyšla knížka textů Všechno nejlepší a kromě výstavy a premiéry jsme konečně uspořádali koncert v Malostranské besedě, kde jsme vůbec poprvé hráli jenom písničky Orchestru Calembour.

Vlastní orchestr? Kolik vás je?
Máme čtyřčlenné nástrojové jádro: klavírista Zdeněk Dočekal, houslista Jan Drbohlav, bubeník Petr Zimák a flétnistka Sabina Falteisková nebo Kristýna Farag, z níž se postupně vyklubala i herečka a zpěvačka. Nedávno přibyl ještě kontrabasista Filip Pastula. Ale zaslechnete i klarinet, elektrické kytary a podobně. Nebojíme se ničeho.

Na konci září měl premiéru představení Bezruký Frantík, kterému říkáte Český Forrest Gump. Vychází ze skutečného příběhu?
Ano, je o životě Františka Filipa, který se narodil v roce 1904 bez rukou a silou vůle dokázal svůj handicap překonat a žít neuvěřitelný život. Jeho příběh by ani scenárista líp nevymyslel. Už v obecné škole se naučil dělat všechno nohama. Pak se stal jedním z prvních chovanců Jedličkova ústavu, kde slavný pedagog Bakule učil postižené žáky soběstačnosti v duchu hesla Chci, a proto umím. Se sborem Bakulovi zpěváčci koncertoval Frantík v Americe – dokonce v Carnegie Hall. Potřásl si nohou s americkým prezidentem Hardingem i s Henry Fordem, který mu věnoval speciální fordku a Frantík v ní pak ohromoval Prahu. Po odchodu z ústavu začal podnikat a zbudoval slavnou Kavárnu u Bezrukého Frantíka. Prvek tragédie přináší do příběhu hromada zlých lidí a nástup socialismu.

Jak jste se vůbec k takovému příběhu dostal?
Vyprávěl mi ho kamarád. Od toho okamžiku jsem ho nosil v hlavě asi pět let a přemýšlel, jak ho zpracovat. A pak jsem se dohodl na spolupráci s mladým dramatikem Tomášem Dianiškou a partou kamarádů divadla F. X. Kalby. Frantíka hraje jeden z mých nejlepších přátel Jakub Albrecht, který se tři čtvrtě roku učil dělat všechno nohama, já ztvárňuju jeho učitele Františka Bakuleho. Studovali jsme, co se dalo. Byli jsme se podívat v místě, kde se Frantík narodil, potkali jsme i člověka, který ho ještě pamatoval. Nakonec z toho vznikla úžasná věc. Je to doják a zároveň legrace. Podstatnou roli hraje i hudba, kterou jsme dělali s Ivanem Acherem a hlavní píseň nám nazpíval sbor Dětského operního studia v Ostravě. Do projektu jsme zapojili Jedličkův ústav a UMÚN – sdružení umělců malujících ústy a nohama –, kteří nám nakreslili obrázky, ze kterých bude ke každé repríze výstava na půdě Divadla pod Palmovkou, kde hrajeme. Dlouho jsem z ničeho neměl takovou radost.

Povídání zakončíme u vás doma, v Národním divadle. Na jaře byla derniéra představení V rytmu swingu buší srdce mé, ve které jste byl za roli Jiřího Traxlera nominovaný na cenu Thálie. Nebylo to zvláštní, hrát ve zlaté kapličce v muzikálu?
Naopak. Žánrově mi to přijde bez problémů. Muzikál jsem chvíli studoval, v Ostravě jsem si užil představení Balady pro banditu, Donaha! nebo Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť… Bál jsem se, že v Praze se mi to nepoštěstí, ale když mě Michal Dočekal do Národního divadla přijímal, říkal, že výhledově něco takového plánuje, takže když jsem pak uspěl v konkurzu, měl jsem z toho velkou radost.

Ondřej Havelka, který kus o Jiřím Traxlerovi režíroval, je perfekcionista. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Ondřeje obdivuju od dětství a moc jsem se na tu práci těšil. Ale kecal bych, kdybych tady maloval všechno na růžovo. To veleúspěšné představení se rodilo trochu v bolestech. Ondřej Jiřího Traxlera osobně znal a na celém projektu mu hodně záleželo. Ano, je perfekcionista. Byl rozmrzelý, když to nešlo rychle a když na sebe narážely jeho a naše představy o tom, jak se dobrat výsledku. Ale ono to taky není s naším souborem jednoduché. Prostě jsme se trochu rafali, všechno v zájmu co nejlepšího výsledku!

Zajímal jste se o swingovou hudbu už předtím?
Jasně. Na Melody Makers jsem chodil každý rok. I v době, kdy jsem pracoval v Ostravě. Navštěvoval jsem také taneční swingové koncerty v Lucerně a dál budu. Líbí se mi doba první republiky. Mám doma čtyři staré gramofony na kliku a spoustu šelakových desek.

Na co se teď na podzim do Národního nejvíc těšíte?
Na Kytici vás ani zvát nemusím, protože je vyprodaná a je to nádherný zázrak na jevišti. Všichni z ní máme radost. Miluju Noční sezonu s Janou Preissovou – skvělé černohumorné drama o jedné rodině. A pak bych život dal za Plukovníka Švece, protože on dal život za českou vlast. Je to výborná hra o českých legionářích, o nichž jsem předtím nic nevěděl, což je ostuda. A co mě čeká? Kreon v Oidipovi a Rogožin v Idiotovi, takže sezona snů!

Igor Orozovič (35)

* Herec a zpěvák, který hraje na klavír, tančí, zpívá, skládá hudbu a maluje.

* Mluví francouzsky a srbsky.

* Kromě zmíněných představení ho můžete vidět i v Divadle Kalich s Ivou Janžurovou ve hře Božská Sarah, v Divadle v Dlouhé ve hře Lucerna a v Činoherním klubu jako Aljošu v Bratrech Karamazových.

* Vlastními kresbami ilustroval knihu Cabaretu Calembour k desátých narozeninám souboru. „Maluju spíš pro zábavu,“ říká. „Ohromně to vyčistí hlavu.“

VAŠEK VAŠÁK