Jestli je u nás (a asi nejen u nás) Valentýn chápán jako importovaný a především jako komerční svátek, pak Mezinárodní den žen má v naší zemi stigma svátku, který lidem nevnutil trh, ale komunismus. Komunisté jej však jen využili ke své propagandě.

Ovšem je také poctivé říci, že ženské hnutí, v němž rezonovaly socialistické ideje a kterému šlo o mnohem víc než jen o svátek, se jim náramně hodilo do krámu. Akorát se příliš nezdůrazňovalo, že na počátku všeho byly demonstrace za volební práva žen ve Spojených státech na popud tamní socialistické strany a také stávka newyorských švadlen v roce 1908.

O zavedení svátku žen se významně zasadila německá socialistka a bojovnice za ženská práva Klára Zetkinová (1857–1933). I díky ní se symbolický svátek, mezi jehož důležité cíle patřilo ženské volební právo, slavil v roce 1911 poprvé v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku a USA, byť neměl zatím pro další roky pevně stanovené datum.

Klára Zetkinová nebyla jedinou výraznou bojovnicí za práva žen. Za práva jejich mateřské podmnožiny se brala Ann Reeves Jarvisová (1832–1905). Den matek se tak začal slavit o něco dříve než Den žen; veřejně poprvé tomu bylo v roce 1908 a v roce 1914 vyhlásil tehdejší prezident USA Woodrow Wilson první oficiální oslavu Dne matek coby celonárodního svátku konající se druhou květnovou neděli.

Svátek matek, který měl svou podobu už v pohanských kulturách i ve starověkém Řecku, se po moderním americkém vzoru začal slavit také u nás. Poprvé to bylo v roce 1923 a jeho propagátorkou byla Alice Masaryková.

Matky v pozadí

Sociální aktivismus Ann Reeves Jarvisové, a nakonec i Alice Masarykové, měl mnohem blíže ke křesťanskému étosu než socialistický aktivismus Kláry Zetkinové. Ten ladil s komunistickou propagandou určitě více. Ta proto u nás (a opět – nejen u nás) po druhé světové válce nechala ženy převléknout z domácího do slušivých stejnokrojů, kam lze řadit i kostkované košile v montérkách s laclem, vlasy jim schovala pod šátek a do mozolnatých dlaní vrazila tři karafiáty koupené z fondu ROH.

Tím dával režim hledící jen ke světlým zítřkům na srozuměnou, že si svých pracujících žen váží, že jejich právo volit komunistickou stranu je samozřejmostí, ba co víc – povinností, stejně jako právo pracovat, rodit a starat se o rodinu, tu základní cihlu státu.

Mezinárodní den žen u nás zatlačil Den matek do pozadí, ačkoli v některých rodinách se stále držel. Po pádu komunismu se opět začal připomínat, naopak MDŽ byl kvůli dlouhé profanaci najednou vnímán rozpačitě. Nebyla (a není) to však vina svátku jako takového. Navíc i po revoluci mnozí na Den žen pořád pamatovali a připomínají si ho i dnes, stejně jako Den matek. Jsou i krajiny, kde se oba svátky sloučily.

Oba svátky jsou každoročně velkou příležitostí k tomu, aby bojovnice (ale i bojovníci) za různá práva žen i jejich nově objevené odnože ještě hlasitěji, vehementněji a veřejněji prezentovaly své názory, postoje a návrhy řešení. Ve společnosti diskurzu, ve které stále žijeme, je to v pořádku a tato atmosféra je neustále víceméně stabilní směsí, v níž hysterickou a přemrštěnou rétoriku vyvažuje na druhé straně humor, ironie a nadhled a někde uprostřed je pole rozumné diskuse vybavené argumenty z obou stran.

Nicméně, Víkend nechce být kolbištěm pohlaví, přestože problematika genderu se na jeho stránkách občas také objeví. Téma je to závažné, a právě proto i zábavné; stačí si připomenout nedávno odvysílaný seriál Most!. Jeho popularita dalece přesáhla mantinely pondělní televizní zábavy. A dlužno dodat, že i milovníkům kultovní Teorie velkého třesku, která na Prima Cool běží ve stejný čas, dal Most! poznat peklo volby.

Úsměv a myšlenka

Možná mě někteří ze čtenářů a čtenářek (to rozdělení jsem zvolil schválně, přestože si myslím, že označení „čtenář„ důstojně zastoupí všechna pohlaví) budou podezřívat, že je v těchto řádcích a hlavně mezi nimi stejně blahosklonný odstín šovinismu.

Zejména když připíši, že oba svátky – Den žen i Den matek – mají svůj smysl a váhu i bez další „bojové zátěže", která se na ně vždy přivěsí. Já v těch svátcích vidím podobu se jmeninami – o Dni žen jsou na imaginární tabuli před květinářstvím vypsána všechna ženská jména a všechny ženy zaslouží úsměv (třeba jen v duchu) a milou myšlenku. Zatímco Den matek je pro mne v roce druhými jmeninami mé matky. Ačkoli v případě mé maminky, jmeninami prvními.

Je fakt, že komunistický režim dělal Mezinárodnímu dni žen po desetiletí medvědí službu. Ovšem potřeba vše organizovat, navlékat do tesilu, budovatelsky řečnit a pak se při harmonice nalévat hanáckou vodkou – to byly jen jevy příznačné pro určité období, pravda, zbytečně dlouhé. Jenže z toho, že se oslava ženy často zvrhla v ostudnou a nedůstojnou grotesku, nemůžeme vinit zcela jen socialistikou myšlenku.

To pouze v klimatu, které rozbíjelo jakékoli individuální projevy a užší vzájemnost, lid pochopil po svém „úctu k ženě" a její oslavu zorganizoval na všech okresních i krajských úrovních. Prázdných symbolů a floskulí, které se daly naplnit občerstvením, bylo mnoho. Den žen spadl mezi ně. A že se do něj vešlo všeho dost.

Přesto však – výborný, smutně humorný příklad toho, když se oslava úcty nepotká se svým smyslem, nebo se dokonce obrátí v její opak – nemám ze své domoviny a časů RVHP, ale z knížky humoristy a ekonoma Stephena Leacocka.

Povídka se jmenuje „Jak jsme slavili svátek matek“. V úvodu vypravěč oceňuje rozšíření tohoto zaslouženého svátku, načež se pustí do popisu jeho oslavy s rodinou v divoké přírodě, s novým rybářským náčiním, které k té příležitosti zakoupil, aby si všichni užili i dobrodružství lovu.

Maminka vše připraví na cestu, ale natolik ji nahlodají pochybnosti tatínka a dětí, že by se v té divočině třeba nudila, že raději zůstane doma a může tak docenit tatínkovo povzbuzení, že se jí aspoň nikdo nebude plést pod nohama při úklidu a přípravě večeře. U té ji pak všichni odmění překotným vyprávěním, jaký krásný den si všichni užili…

Nakonec to tedy vypadá, že prostředí, ve kterém chceme něco či někoho uctít, možná výslednou podobu svátku nějak ovlivní, ale to není tak podstatné. Důležitější je čistá pohnutka, která vychází ze srdce – když jde pořád „tak nějak o člověka“, jak kdysi dávno ještě říkali mladí, nadšení komunisté s rozhalenkami a září v očích.

Jak je tomu s 8. březnem
Osmý březen se stal dnem oslav až po první světové válce, a to především kvůli demonstracím žen a jejich protiválečným protestům, které se konaly v Petrohradě 23. února roku 1917. Po abdikaci cara byla ustavena prozatímní vláda, která schválila volební právo žen. A proč zrovna 8. březen? Důvod je prostý. Podle gregoriánského kalendáře je 23. únor vlastně 8. březen. Organizace spojených národů tedy v roce 1975 oficiálně stanovila 8. březen Mezinárodním dnem žen.