Jak se vystudovaný doktor v oboru moderní dějiny stane zpravodajem pro Blízký východ?
Já byl novinář, už když jsem dělal doktorát, chtěl jsem studovat humanitní věci, což mě bavilo, a moc jsem nepřemýšlel, co budu dělat. Nikdy jsem nebyl tak ctižádostivý, abych měl cíleně nalajnovanou budoucnost a za něčím šel, možná jsem uvažoval o diplomacii nebo tak, a když v roce 1999 došlo na Nově k rozkolu, tak mě vzali do zahraniční, tehdy vzbouřenecké redakce. Novinařina mi naprosto vyhovuje a hrozně mě baví, teď zrovna slavím dvacet let.

Z toho jste třináct let věrný České televizi.
Pro mě je to jediná televize, kde se dá tahle práce dělat tak, jak ji dělat chci. Baví mě to strašně, protože je to svobodné povolání se vším všudy a já svobodu potřebuju, navíc povolání multižánrové: jednou můžete jet na formální cestu s premiérem do jihovýchodní Asie, příště na frontovou linii, nedávno jsme třeba natáčeli po celé Zambii, kde jsme mimo jiné točili problematiku ochrany velkých savců, která mě jednak fascinuje a zároveň je pro člověka z Evropy objevná. Nepřestávám se divit, kam až se může dostat kluk, který se narodil v Československu a vyrostl za železnou oponou.

Máte dobrodružnou povahu?
Trochu asi mám.

Spíš dost podle toho, co jsem ve vaší knížce četla. Byl jste smělý a odvážný i jako kluk?
To jsem byl, ale mluvit o smělosti nebo odvaze… Byl jsem spíš drzý fracek, který pořád někam lezl, nevydržel moc posedět, sbíral černé puntíky, ale zároveň měl výhodu, že se celkem dobře učil. Nebyl jsem terčem nenávisti učitelek, aspoň ne všech. Nedělal jsem velké průšvihy, byl jsem spíš zvědavý, občas jsem se někde trochu porval, trochu neposlušný, trochu divoký a to mi zůstalo.

Pracujete často v extrémním prostředí, zeptám se úplně obyčejně: to se nebojíte?
No jasně že jo, bojím.

Tak proč to děláte, chcete se bát?
Jednou z odpovědí je, že člověk se stává malinko obětí své vlastní specializace, jenomže já se na válečné konflikty nespecializuju, nemám na vizitce „válečný zpravodaj“, ale „reportér ČT“. Mám rád Blízký východ, kde ke konfliktům občas dochází, i když ne tak často, jak si lidé myslí. Píšu druhou knížku, ve které chci ukázat, že na Blízkém východě si lidé neskáčou po krku každý den, to se neděje, žijí normálně. Pokud tam někdo chce jezdit, jednou začas musí počítat s nějakou revolucí, převratem, teroristickou kampaní nebo nedejbože válkou. To jde ruku v ruce. Ale ano, pokaždé mám strach.

A jak ho překonáváte?
Překonávání sama sebe je v pozadí. V první řadě jde o to, že když se něčeho bojím a můžu si naplánovat, kdy a jak se tomu postavím, je to něco jiného, než když mě strach zaskočí. Bojím se, jasně, ale jsem připravený, ne zaskočený. Pak přichází ke slovu práce a zodpovědnost, které trošku pomáhají strach krotit. K téhle práci stažený žaludek patří, i různé další fyziologické projevy ze stresu, člověk toho moc nesní, ono taky většinou není moc co… Ale nepotkal jsem žádného magora, který by se tam nebál.

Berete svou práci jako poslání?
Nemám rád tvrzení, že žurnalistika je něco vzletného víc než ostatní profese. Není, samozřejmě. Ale tahle práce, podobně jako doktor, hasič nebo policajt, neskončí odpoledne tím, že si odpíchnete odchod. Pořád pracujeme, musíme se dovzdělávat, číst, udržovat kontakty. Investuji do práce spoustu nepracovního času, pracuju vlastně furt, protože si myslím, že má cenu, když chci – v tomhle případě českému divákovi – sdělit pravdu. Jak s ní naloží, to už je jeho byznys.

To mi vysvětlete.
Mojí prací je, aby lidé „věděli“. Poskytnout jim pravdivou a objektivní informaci. Nevedu je k tomu, aby šli zítra někam demonstrovat nebo někam posílali své peníze. V tomhle směru nesleduju žádný cíl. Pokud bych ho měl a vytvářel nátlak, třeba na imigrační politiku vlády nebo na jakoukoli změnu, dělám něco špatně. V principu se to podobá prodeji rohlíku: já ho upeču, jak nejlíp umím, dám na pult, a co s ním zákazník udělá, jestli si ho namaže máslem nebo ho rozdrobí slepicím, to už je jeho věc. Upekl jsem ten nejlepší rohlík, jaký jsem uměl, dál nezasahuju.

Máte dvě malé děti, často jste pryč, odjíždíte do šílených situací… Co na to vaše žena?
Lenka je ze stejného těsta jako já, také je novinářka. Ona chápe moji energii, vášeň a sdílí ji se mnou, kolikrát nelituje, že odjíždím, ale že nemůže jet taky. Chápe moji touhu být u dějinných událostí a také si už asi zvykla a společně jsme se naučili takhle žít. Je můj parťák, nejlepší kamarád. Pořád se o věcech bavíme, říkáme si všechno na rovinu, nebalamutím ji, že se nic neděje. Když přišly děti, byla to změna, protože jsme najednou neměli zodpovědnost my dva spolu a za sebe, ale už i za kluky. Ale ona taky ví, že nejsem typ na sebevražedné psí kusy.

Má můj obdiv!
Můj taky. Je si dobře vědoma, že člověk může snížit nebezpečí, ale nikdy se nedostane na nulu. To je rys moderní války, že vám ublíží nebo vás zabije někdo, kdo vás vůbec nevidí – něco shodí, nastraží nebo odpálí bombu… S tím člověk musí počítat a minimalizovat nebezpečí, jak to jde.

Jak to jde v moderní válce?
Třeba ve válce mezi Ruskem a Gruzií začalo nebe nad Gruzií velmi rychle patřit ruskému letectvu. Čím blíž jsme byli ruským pozicím, tím víc jsme se snažili schovávat, brali jsme si vesty, zabíhali pod stromy. Auto jsme nenechávali stát moc dlouho na jednom místě, jinak by ho vrtulník sejmul… Napsat si na auto TV–Press je málo platné, terorista z Hamásu může udělat úplně to samé.

Jste pořád naživu, připisujete to štěstí?
Hmmm. Štěstí a i hodně instinktu, kterým se musím často řídit v situacích, kdy nemám čas na rozmyšlenou. Čas se ve vyhrocených situacích jakoby natáhne. Události se přitom odehrávají rychle a rozhodovat se musím během okamžiku, na nějaké rozmýšlení vůbec není čas. Na instinkt hodně dám. Když mi břicho říká: Tudy ne!, poslechnu. Zatím to vždycky vyšlo.

V roce 2013 jste se na pět let odstěhoval s manželkou a dětmi do Izraele. Co na to vaše maminka, co tchyně?
Máma byla v pohodě, protože tam opakovaně byla a ví, jak je to zajímavá země. A taky ví, že koncentrovaný obraz zprostředkovaný zpravodajstvím nedokáže ukázat celou šíři života v zahraničí. Naopak se moc těšila, že se tam po letech vrátí a taky za námi dvakrát ročně jezdila. Tchyně si nebyla moc jistá, ale zná nás oba a věděla, že naprosto nemá smysl nás přemlouvat. Pak jsme ji pozvali a i ona si zamilovala Izrael a zjistila, že až na výjimky se není čeho bát. Izrael je krásná středomořská země, je zajímavá se vším všudy. Bylo to krásné pětileté dobrodružství pro celou rodinu.

Jak to braly děti?
Kluci mají díky tomu okno do duše a hlavy už navždy otevřené. Měli kamarády od úplně bílých dětí až po úplně černé. Židy, křesťany, muslimy, hinduisty, buddhisty. Jezdili spolu na výlety, přespávali u sebe… Já tohle taky zažil, když mě máma vzala na čtyři roky pryč. Životem jinde získáte nadhled a odstup i od věcí, které se dějí tady a připadají nám strašně důležité, přitom jsou vlastně docela malicherné.

Připadá vám to tady s tím novým pohledem lepší, nebo horší?
Lepší, rozhodně lepší. Jsme neuvěřitelně bohatá země jak materiálně, tak duchovně, máme nádhernou přírodu. Ok, nemáme ropu, ale spoustu bohatství, především v lidech. To se u nás nedoceňuje. Vraceli jsme se domů dvakrát do roka a viděli jsme, jak je Praha i zbytek země rok od roku dražší. To nás nemile překvapilo. Ale hlavně jsme vnímali, jak všichni na sobě nějak pracují. Mají koníčky, sportují, věnují se komunitě, zvelebují veřejný prostor. Všimla jste si toho?

Když to říkáte, tak vlastně ano, máte pravdu.
A lidé jsou k sobě daleko zdvořilejší, Izraelci jsou v soukromí skvělí, ale na ulici se člověk musí dost otáčet a mít ostré lokty. Nedostatek společenské zdvořilosti a velkorysosti mi tam chyběl. Já otevírám dámám a starším lidem dveře, snažím se být zdvořilý. Ale i tak jsme se v Izraeli všichni čtyři změnili. Jsme asi o něco přímější a ostřejší, než by se občas lidem v Česku líbilo. A víte co? Já jsem za to rád, každý ví, jak na tom s námi je a co si myslíme.

Je to svobodnější?
My jsme jistou ráznost měli tak jako tak, jen se pobytem lehce umocnila. Izraelec vám neřekne: No já nevím… a kdyby tohle… možná… Řekne rovnou ne, nebo ano. Tak to děláme taky, rodiny a kamarádi si snad zvykli.

Píšete novou knihu, o čem bude?
Lidé mě mají spojeného s Izraelem a Palestinou, kterých se moje první kniha dotkla jen lehce, takže píšu hlavně o nich. Chci ukázat tamní běžný život, čím místní lidé žijí. A těch lidských příběhů, které jsem nashromáždil! Považuji za privilegium, že jsem mohl mluvit s desítkami lidí, jejichž příběhy teď budu moci převyprávět českému čtenáři. Třeba o židovském sirotkovi z Jemenu, který jako dítě sám přešel poušť, aby se později stal neochotným katem Adolfa Eichmanna. O palestinském klukovi, který vstoupil do britské armády, tak tak unikl oprátce, válčil ve dvou válkách proti Izraeli a nakonec v Jordánsku založil rozvětvený rodinný klan. O spolužákovi Anne Frankové z Nizozemska, který přežil holocaust, odstěhoval se, jak to šlo, do Izraele a s manželkou tam založil úspěšnou firmu na deskové hry. Teď už jen to nejmenší – sednout k počítači a začít psát. Naštěstí, budu na druhé spisovatelské dobrodružství vyrážet ze svého bezpečného přístavu v České televizi na stabilní palubě nakladatelství Argo. Už mě svrbí prsty.

Jakub Szántó (1977)

- Novinář, reportér.

- Vystudoval moderní dějiny na Univerzitě Karlově a na Central European University v Budapešti.

- Začínal v zahraničním zpravodajství televize Nova.

- Pracoval v ČT jako zástupce vedoucího zahraniční redakce a editor Událostí.

- Byl stálým zahraničním zpravodajem ČT pro Blízký východ.

- Je držitel řady ocenění: za pokrytí krize na Ukrajině (2014) mu byla udělena Novinářská cena, v roce 2017 získal Cenu Ferdinanda Peroutky, jeho literární prvotina Za oponou války získala letos cenu Magnesia Litera.

EVA RIEGEROVÁ