Blíží se Vánoce, hraješ ve filmu Vánoční přání…
Hraju studenta Filipa, je to mladý, progresivní, pohledný muž, který se dostane do milostného trojúhelníku, pak do ještě více četného úhelníku a nakonec mu zbyde jenom přímka… Díky Vánočnímu přání jsem měl to štěstí ocitnout se v hodně dobře obsazeném filmu. Byl jsem tam jediný, kdo není legenda, nemá minimálně pět Českých lvů nebo Thálií. (smích) Mohl jsem se zkušenějším kolegům dívat „pod ruce“ a toho si cením.

K Vánocům patří i pohádky. Jaké jsou tvoje oblíbené?
Zbožňuji celou tvorbu japonského Studia Ghibli, které stojí například za Princeznou Mononoke. Můžu ji vidět dvěstěkrát a nikdy mě neomrzí! Hodně se mi líbí i emo opusy Tima Burtona jako Nightmare before Christmas nebo Mrtvá nevěsta. Dost mnou rezonuje Grinch.

Proč zrovna Grinch?
Protože je taky takovej tvor, který prská na svět, protože se cítí sám a nepochopen. Možná je i něco podobného ve mně. Jsem taky v jádru něžnej, křehkej kluk, který chce jenom obejmout a filtruje to do světa tím, že poslouchá black metal a na venek všechny nesnáší. (smích)

Toužíš si zahrát prince?
Hrát prince jsem si vždycky přál a teď už vím, že si jednoho zahraju v nové pohádce Petra Bebjaka. Jde o jeden z nejlepších scénářů, které jsem kdy četl! Víc bohužel prozradit nemůžu. Když jsem o tom říkal mámě, radovala se, že konečně budu hrát někoho, koho na konci filmu nezabijou.

To mi nahráváš na otázku na film Zpráva, kde hraješ osvětimského vězně. V dobovkách hraješ často, většinou jde o fatální příběhy. Jak to zvládáš psychicky? Musí to být náročné.
Za pár dnů budu hostem v talkshow Českého rozhlasu Noční hodinka, kam mě pozval producent a dramaturg Jaroslav Sedláček. Říkal mi, že se spolu budeme hodně bavit o tom, že jsem právě vybírán do hodně extrémních projektů. Upřímně jsem za to rád, užívám si je, protože jsem v tomhle smyslu docela masochista. Čím náročnější, zlejší a šílenější dané téma je, tím lépe se mi k dílu přistupuje herecky. Ve Zprávě je to konkrétně role Pavla, což je františkánský mnich, který je poslán do Osvětimi za svoje náboženské přesvědčení. Hrálo se mi to moc dobře, byla to temná práce, ale to mám rád.

Rád plaveš ve svých emocích?
Odjakživa to mám tak, že mi je melancholie příjemná. Nosím černé oblečení, rád poslouchám tvrdší hudbu, vyhledávám temné umění… Myslím si, že je důležité se babrat ve smutku, stejně tak jako ve štěstí.

Jsi jeden z mála českých herců, který jde po hlavě i do fyzické transformace. Ve Zprávě jsi musel radikálně zhubnout…
Celkem jsem shodil asi deset kilo, a to jsem před tím byl docela hubený… Byla to výzva, protože jsem na hubnutí měl asi měsíc! Chtělo to nasadit hard core dietu. Pak jsem si někde přečetl, jak na to šel herec Christian Bale, když se připravoval na roli ve filmu Mechanik. Tvrdil, že jednoduše přestal jíst a jen pil whiskey. To se mi líbilo, whiskey mám rád a jídlo mě moc nebaví. (smích) Měsíc jsem žil o jednom malém jídle denně, většinou polévkách, když jsem měl hlad, dal jsem si cígo nebo kafe. Pak šla váha dolů rychle.

Stojí ti takové „utrpení“ za to?
Rozhodně! Baví mě, když můžu vytvářet postavu i skrze takovou fyzickou proměnu. A je zajímavé sledovat, jak se například takové rychlé hubnutí projeví na celkové psychice a výrazu. Že si tímhle „utrpením“ fakt projdu, je strašně důležité pro roli, posiluje to souznění s ní. Trochu mě mrzí, že v Čechách není moc podobných filmových příležitostí, i když právě já na ně měl zatím docela štěstí.

Zmiňovaný Christian Bale ale nedávno řekl, že už na tělesné transformace kašle, že toho bylo dost!
Zatím to mám tak, že bych do transformace šel kdykoli znova. Prošel jsem si dva extrémy – hubnutí a posléze nabírání svalové hmoty. S Oskarem Hesem, což je můj kamarád, génius a guru, jsme kvůli filmu o bratrech Mašínech dřeli v posilovně – ve Zprávě jsem měl zhruba 55 kilo a ve finální fázi přípravy na Mašíny 70 kilo. Když se dívám na fotky, co tyhle okamžiky dělí, je to masakr…

Co bylo těžší, hubnout, nebo budovat svalovou hmotu?
Měsíc hubnutí na Zprávu pro mě bylo stokrát jednodušší než tři měsíce přísného jídelníčku, kdy jíš každé dvě hodiny, piješ proteinové nápoje, cvičíš pětkrát týdně v posilovně, musíš hlídat dostatek spánku a regeneraci. To bylo hodně náročné.

Jak jsi na tom teď?
Byl jsem otrok jídla a cvičení, protože mám velmi rychlé spalování, můžu jíst, co chci a nepřiberu. Mám teď svou přirozenou váhu. Fakt, že jsem si svaly neudržel, mi nevadí. Nikdy jsem k tomuto životnímu stylu neinklinoval a vlastně mi vždycky připadal trochu stupidní.

Mám pocit, že jsi nyní jedním z nejobsazovanějších herců…
Ono to tak možná působí, měl jsem štěstí, že všechny projekty, na kterých jsem pracoval, šly ven téměř najednou, tak si mě diváci asi začali pamatovat. Měl jsem předtočenou sérii Božena, Herce, do toho jsem naskočil do seriálu Sestřičky a tím jsem v jeden čas obsáhl různé typy diváků.

Tvoje postava rozervaného básníka Bolemíra Nebeského v Boženě oslovila velkou část ženského publika!
Tahle role byla skvělá. Užil jsem si ji, navíc jsem v době natáčení byl po docela drsném rozchodu, takže jsem mohl všechnu tu temnotu a bolest narvat do Bolemíra. A právě on mi dost pomohl se z toho smutku dostat.

Jsi také muzikant, máš kapelu Matka…
Mám ji s hercem Adamem Ernestem z Činoherního studia v Ústí nad Labem. Naše kapela je hodně alternativní, moc lidí ji nezná. (smích) Já skládám hudbu a Adam rapuje, zníme občas jako Limp Bizkit a texty jsou temná poezie o všedních věcech a o tom, co nás štve. Je dobrý nebát se občas na všechno naplivat a umět se zdravě naštvat, protože to je taky jistá forma terapie.

Proč název Matka?
Protože Matka je všeobjímající lůno, někdo, kdo se o tebe vždycky postará, když to potřebuješ. To chce přece každý!

Jak moc se Matce teď věnuješ?
Podle toho, jak mám čas. Dříve jsem měl jen pár hostovaček v divadlech, dělal jsem za barem, abych se uživil. Pak přišlo víc nabídek na natáčení filmů, hlavně během covidu bylo paradoxně nejvíc práce. Koncerty byly zakázané, takže pro mě přestalo mít smysl se zabývat tolik hudbou, když nebylo možné hrát naživo.

Koncerty online tě nelákaly?
Ne, právě živé hraní je pro mě ten důvod, proč mě muzika baví. I když první dva roky kapela fungovala tak, že jsem žil na Islandu a Adam v Praze. Já mu posílal písničky a on skládal texty… Koncerty každopádně máme, třeba 10. prosince v klubu Fuchs. Hrát budeme spolu s kapelou Past, což jsou kamarádi z DAMU.

Jak ses dostal na Island?
Po škole jsem se přes Erasmus vydal na stáž do norského divadla, kde jsem dělal hudbu k jednomu představení a k tomu jsem v něm i hrál. Když stáž po třech měsících skončila, dostal jsem nabídku angažmá v tom samém divadle. To bylo skvělý! Dostával jsem konečně nějaký plat, což se zrovna v Norsku fakt hodí. (smích) Fungovalo to tak, že se měsíc zkoušelo představení a pak bylo tři měsíce volno. V tom čase jsem se rozhodl odcestovat na Island, protože tam mám docela dost kamarádů. Byl jsem tam už před lety, kdy jsem tam utekl za samotou a vrátil se paradoxně s nejvíc přáteli, co jsem kdy v životě měl. Potkal jsem tam svou „novou rodinu“, se kterou jsem stále v kontaktu, občas jezdí za mnou sem nebo já za nimi.

Co jsi tam dělal?
Dělal jsem všechno možné, byl jsem uklízečka i barman, bydlel jsem ve sklepě, protože jsem na nic jiného neměl peníze, a i tak jsem za takové bydlení platil třicet tisíc měsíčně.

To musela být drsná lekce!
Byl to bizár, ale skvělej. Když je člověk někde sám, kde to nezná, nutí ho to, aby stále něco objevoval a socializoval se. Můj rozpočet byl hodně napnutý, spočítal jsem si, že můžu utratit kolem sedmi set českých korun denně, takže jsem chodil po slevách a výprodejích. Nevím proč, byly tam všude levné batáty, což mi nedávalo smysl, protože tahle plodina na Islandu opravdu neroste… Tak jsem je jedl pořád. Ale na pivo a cíga jsem měl vždycky, to byl takový zázrak…

Pokud vím, točil jsi nedávno i film Poslední závod na motivy osudů Hanče a Vrbaty, to muselo být taky drsný…
To bylo nejlepší natáčení! Ano, moje srdcovka je v tomto ohledu film Zpráva, protože to byl první film, který jsem točil, ale Poslední závod byl pro mě čistá radost. Představ si tým sedmdesáti lidí, kteří spolu byli zavření čtrnáct dnů na Labské boudě v lockdownu, kdy se nikam nemohlo… Měli jsme výjimku a jen běhali po horách, pořád sněžilo nebo pršelo a my v tom všem v tenkých košilkách a na běžkách. Na to nikdy nezapomenu. Hraju tam Josefa Faistauera, což by nejmladší člen téhle výpravy – bylo mu jen sedmnáct, mně bylo v době natáčení třicet… Jestli film bude z půlky dobrej jako natáčení, tak to bude mistrovské dílo.

Přes léto jsi hrál také titulní roli ve hře Werich na nádvoří Musea Kampa. Jak se ti hrála taková ikona?
Alternoval jsem se Vojtou Kotkem. Byla to obrovská výzva i proto, že šlo o moji první hlavní roli v divadle. Tady jsem navíc celé představení neslezl z pódia a musel udržet pozornost diváků. Díky skvělému týmu, který na tom pracoval, úžasné hudbě, režii, skvělým kolegům, geniálnímu místu, které je jen pár metrů od vily, kde Jan Werich prožil většinu života, to pro mě nakonec byla krásná „letní kratochvíle“. Byla to taková třešnička na dortu v tom mém úspěšném roce. Až jsem si říkal, jestli toho hezkého není najednou nějak moc.

Co tě baví kromě hraní a hudby?
Moc rád chodím pěšky a kdykoli je příležitost, mizím do lesa. Tam dobíjím baterky… Jsem na přírodu zvyklý, protože v Děčíně, odkud pocházím, je les všude okolo a je to v blízkosti národního parku České Švýcarsko. Do šestnácti let jsem taky lezl po skalách… Takže jsem hodně výletovej. Když nejsem dlouho v přírodě, začínám chřadnout.

Herec Jan Nedbal
Pochází z Děčína. Toužil být záchranářem, a tak vystudoval střední zdravotnickou školu. Pak ale zvítězilo herectví – absolvoval katedru Alternativního a loutkového divadla DAMU. Po studiích odjel do Norska, kde působil v divadle Transiteatret-Bergen. Do povědomí diváků se dostal v roce 2019 díky seriálu Sestřičky. V minisérii Herec zazářil v roli Zdeňka Šporka a následovala role básníka Nebeského v Boženě. Hraje i na divadle, např. mladšího Jana Wericha v představení Werich na letní scéně Musea Kampa.