Herec Jan Potměšil o životě na vozíku: Na začátku jsem byl exot a mimozemšťan

Působíte na mne jako laskavý, trpělivý a rozumný člověk. Byl jste takový už odmalička?
Byl jsem úplně normální kluk, bavil mě fotbal a kamarádi. Na dětství mám bezva vzpomínky, dost jsem si to užil.

Co vám do života dali rodiče?
Rodiče jsou zásadními postavami mého života. Tatínek Jarda byl trenér lyžování a vysokoškolský pedagog, bylo mu už přes třicet, když jsem se narodil. Maminka Zdena byla jeho studentkou, kterou trénoval, když studovala. Oba měli blízko ke sportu, jezdili jsme na lyže, na vodu a na kola dávno předtím, než se to stalo módou, byl to náš způsob života. Zároveň jsem je celé dětství viděl pracovat, nejen v jejich zaměstnáních, ale i manuálně na chalupě, kterou několikrát úplně přestavěli. Měli v krvi Zátopkovo heslo „Když nemůžeš, přidej“, takže mě naučili i určité vytrvalosti a houževnatosti. Zároveň celý život přes různá protivenství dělali to, co je bavilo, měli to rádi a dokázali pro to nadchnout ostatní. Měli vždycky radost ze života. Výbava, kterou mi v dětství dali, se mi později moc hodila.

Motorky, fotografování. Herec Hynek Čermák: Pořád mě toho baví dost

Jako dítě jste tedy hodně sportoval. Co vás nakonec přivedlo k herectví? Kdy jste si řekl, že budete herec?
Bylo mi asi osm, když do naší třídy přišli lidé z České televize, hledali malé moderátory do pořadu o knížkách. Pak už se nabalovala jedna příležitost za druhou, ale jako dítě jsem to bral spíš jako dobrodružství, i když to byly velké role. Studoval jsem gymnázium, v té době jsem chtěl být architektem, možná lékařem nebo fotbalistou (to mě drželo od dětství)… Až když mě pan režisér Ludvík Ráža někdy v sedmnácti obsadil do televizní inscenace Hrátky, pochopil jsem, že to chci dělat, že po tom toužím. Dal jsem si přihlášku na DAMU… a nevzali mě. Dostal jsem se na FTVS a zároveň mě pan režisér Karel Smyczek obsadil do seriálu Třetí patro. Přesvědčil jsem se, že po hraní pořád toužím, a další rok už jsem se stal studentem DAMU.

Které práce z doby před úrazem si nejvíce vážíte?
Měl jsem velké štěstí na setkání se skvělými filmovými a divadelními režiséry a každé práce s nimi si moc vážím. První větší příležitost na DAMU mi dal Viktor Polesný v inscenaci Stopy ve skle. Vzápětí jsem natáčel se Zdeňkem Troškou pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Jiří Adamec mě obsadil do filmu Cawdor a Fera podle Robinsona Jefferse, kde jsem hrál s Josefem Somrem, to byl velký zážitek. Karel Smyczek mě znovu obsadil do filmu Proč? a vzápětí Vítek Olmer do mimořádného filmu Bony a klid. Nezapomenutelná byla spolupráce s Evaldem Schormem na jeho posledním filmu Vlastně se nic nestalo. Díky němu jsem se potkal s Janem Kačerem a Janou Brejchovou, co si přát víc? Do toho jsem hrál v různých divadlech, Lucie Bělohradská nás režírovala ve škole, Ivan Rajmont mi nabídl roli v Divadle Na zábradlí, Jan Kačer dvě velké role v Divadle na Vinohradech, Jarka Šiktancová mi dala roli Romea. Když se ohlédnu nazpět, byly to neuvěřitelné čtyři roky, vážím si z nich každé vteřiny.

Změnil jste se povahově po úrazu, který vás upoutal na vozík?
Můžu mluvit jen o tom, jak jsem to cítil já. Když jsem se probral z bezvědomí, cítil jsem vděk, že jsem ten úraz vůbec přežil. Samozřejmě, že zpočátku jsem si připadal nepatřičně, jako bych byl někdo jiný, ale postupně jsem poznával, že jsem to pořád já. Úplně stejný jako předtím. Naopak se mi všechno, o čem jsem mluvil v souvislosti s rodiči, najednou hodilo – ta vytrvalost, chuť překonávat překážky, radost z výzev, to všechno jsem v sobě měl už od dětství.

Marek Lambora: Seriál Slunečná má stanovený počet dílů. Nekonečný asi nebude

Od té doby, co jste se stal vozíčkářem, máte možnost pozorovat, jak se změnilo vnímání vozíčkářů veřejností, médii. Můžete porovnat ten počátek s dneškem? Co se změnilo?
Všechno. Na začátku jsem byl exot a mimozemšťan, když jsem se chtěl normálně pohybovat po ulici. Vzbuzoval jsem údiv a paniku, všichni mi chtěli překotně pomáhat, ale vlastně se styděli. Nedávno jsem vystupoval z auta a kolemjdoucí mladý muž ke mně jen očima vyslal nenásilný vzkaz, jestli nepotřebuju pomoc. Stejně letmo jsem odpověděl, že ne, on se usmál a v klidu pokračoval dál. Vozíčkáři se stali úplně normální součástí společnosti, myšlení lidí se změnilo, víc jsme si nemohli přát.

Je to s vozíky podobné jako s auty, že ojetý časem vyměníte za nový?
Vozík je základní věc, kterou potřebuju, abych fungoval. Už mnoho let mám vozíky značky Meyera, ale občas jsou už tak použité, že mi je firma sama sebere, aby se za ně nemusela stydět. Jeden dokonce pojmenovali Geroj a možná ho doteď někde vystavují. Zároveň ale potřebuju vozík, který se víc hodí na sport, na představení v divadle mám taky jiný. Je to alchymie, vozík vám musí sedět, je to jako s botami.

Jakou údržbu takový vozík potřebuje a zvládnete ji sám?
Umím si ho namazat, dofouknout, utáhnout, zbytek nechávám na specializovaném servisu – jako u auta.

Mnozí vozíčkáři udivují svými sportovními výkony. Jaký sport provozujete vy?
Postupně jsem vyzkoušel spoustu sportů – plavání, basket, asi bych mohl dělat cokoliv a všechno by mě bavilo, ale už by mi nezbyl čas na práci. V současné době mi zůstaly hlavně dva, v zimě lyžování na monoski a v létě cyklistika na handbiku a plachtění na moři, které letos asi nebude.

Saša a Václav Rašilovovi: Pohromadě se nám žije dobře

Manželka Radka je vaší velkou oporou. Jak je možné, že váš vztah je stále tak harmonický?
Prostě se máme rádi.

Máte dva syny. Jaký jste otec?
To byste se musel zeptat kluků. Ale za sebe se moc snažím být takovým otcem, jakým byl můj tatínek mně.

Další výraznou osobností ve vašem životě v jiném směru je Jakub Špalek. Znáte se dlouho a dobře. Dokážete se ještě navzájem překvapit?
V mnoha směrech uvažujeme stejně, vážím si toho, že mě pozval zpátky k divadlu, nikoho jiného to nenapadlo. Žijeme v prostředí, kde čelíme neustálým překvapením a výzvám, ale máme jeden v druhém oporu, právě proto, že se známe tak dobře. Asi zvládneme i na první pohled neřešitelná překvapení. Jinak doufám, že mě ještě překvapí nějakou rolí.

Stejně jako Jakub vás divadelní kariérou provází i inscenace Růže pro Algernon, kterou jste hrál v divadle více než osm set padesátkrát. Pořád se těšíte na další představení?
Strašně! Pokaždé. Už se mi po dvouměsíční pauze moc stýská.

Hrajete Charlieho Gordona jinak, než když jste s ním začínal?
Hraju ho téměř třicet let, všichni se měníme. Možná akcentuju jiné věci než před dvaceti nebo deseti lety. Každé představení je teď a tady, živě. Ale Charlie je pořád stejný, jako jsem stejný já.

Roman Šebrle: Soukromí jsem ztratil už dávno

Anotace ke hře zní: Příběh dementního muže, který chce být chytrý. Poznal jste v životě nějakého blbce, ze kterého se stal moudrý muž?
To jsou dvě rozdílné kategorie. Blbec je blbec právě proto, že nechce být chytrý, protože si myslí, že je nejchytřejší. Charlie je naopak vnitřně velmi bohatá postava, plná naděje a odhodlání i důvěry v život, protože věří, že „být chytrý“ naplní jeho bytí novou kvalitou. Přitom právě on vidí svět okolo sebe čistýma očima, ví přesně, co je přátelství, láska, inteligence, vztahy mezi lidmi. Intenzitou svojí touhy dokáže udělat svůj život šťastným bez ohledu na okolnosti.

Teď nahráváte Růži pro Algernon jako audioknihu. Je to pro vás snadné, když ten příběh znáte?
Jsem nekonečně šťastný, že jsem se s Charliem Gordonem potkal už v roce 1993 a že existuje živé divadelní představení, které bych nejraději hrál každý den. Číst román jako audioknihu je úplně jiná práce než na jevišti. Náročná a intenzivní. Mám ale velkou oporu v režiséru Michalu Burešovi, který má přísné ucho, a já jeho připomínky přijímám s velkým respektem. Trochu mi pomáhá, že Charlieho dobře znám. Věřím, že audionahrávka přinese stejně intenzivní zážitek, i když jiného druhu.

Kvůli pandemii koronaviru máte teď víc času. Jak trávíte své dny?
Odpadla mi sice spousta představení v divadle, ale díky tomu se mi právě téměř zázračně uvolnil čas na práci na audioknize. Téměř každý týden mám živý stream pro různé subjekty, doháním resty, papíry, nemám pocit, že bych se nudil.

Zdá se mi, že na věci se díváte pozitivně. Vidíte něco pozitivního i na dnešní situaci?
Mám samozřejmě mnohem víc času pro rodinu, i díky tomu, že manželka pracuje z domova a kluci nechodí do školy. Máme čas na společné procházky, večer si pouštíme filmy. Jak to šlo, přesunuli jsme se na chalupu. Možná jsme potřebovali zastavit zběsilé tempo našeho života a připomenout si, že to jde i pomaleji.

Herečka Tereza Kostková: Stala jsem se vinařským gurmánem

Dokáže vás také něco naštvat?
Nejvíc mě dokáže naštvat moje vlastní chyba.

Co děláte, když jste naštvaný?
To nechtějte vědět. Každopádně moje žena a děti se mě už nechodí ptát, jestli potřebuju pomoc.

Jaká práce vás čeká, až skončí výjimečná situace v Česku? Na co se těšíte?
Těším se hlavně na to, že začnu hrát a učit na Pražské konzervatoři a FAMU. Doufám, že léto bude hlavně pracovní. Prázdniny máme za sebou.