Sedíme v pyšelské cukrárně a Jan Spálený ukazuje od stolku na prodejnu přes ulici: „Býval tam letecko-modelářský kroužek. Pamatuju si, že do něj chodily i děti z děcáku. Vedl ho Olda Kasal, tatínek tady paní cukrářky, který to s námi opravdu uměl.“

Jak to vlastně vypadá u vás doma? Nemáte zrovna diskrétní hobby, v domácnosti to musí být znát.
Díky laskavosti mé ženy mám velkou, skvělou pracovnu. Ve svém hájemství skládám muziku, stavím letadýlka, mám v něm nástroje, nářadí, aeroplány… Někdy tam i zkoušíme, v malém obsazení tedy. Musejí se sem vejít piana, tuby, kornety, třicet á-dvojek (volně létající větroně kategorie A2 – pozn aut.) i pár motoráků.

Jste věrný volnému letu, ale přešel jste z větroňů na motorové modely. Proč?
Můj způsob života mě zdevastoval natolik, že už větroně neuběhám. Během soutěže nachodíte a naběháte desítky kilometrů. Já naštěstí lítám blbě, takže s letadlem nejdu tam a zpátky deset kilometrů, ale jen pět. Jenže už nemám ani kondici pobíhat deset minut s letadlem na šňůře jako zajíc, než ho vypustím do termiky (stoupavý proud vzduchu – pozn. aut.). Tak jsem přešel na motoráčky.

Jsou tyhle modely hodně odlišné?
Smysl je stejný – musí se po kýženou dobu udržet ve vzduchu. Ale jsou složitější, nikoli jen kvůli motoru. Jsou řízeny digitálně, ovšem nastavení se dělá na zemi, nesmíte do toho zasahovat za letu. Je nás pár, jejichž letadla jsou řízena mechanicky. Tahle krása je podmíněna tím, že existují superřemeslníci, umělci, kteří dokážou spolehlivý mechanismus, mozek letadla, vyrobit. Znám dva: Čeňka Pátka z Prahy a Jindru Michálka z Ostravy. Až to tihle dva zabalí, ta disciplína skončí.

Vaše žena prý na soutěžích létala s vámi.
Lítala i světový pohár a lítala lépe než já. Byla soutěživá, měla vždycky radost, když mě porazila, což bylo často. A já měl radost taky. Ona má vyloženě cit pro termiku. Ženské, jak rodí děti, jsou asi přece jen té přírodě blíž. Ale jak technika šla dopředu, přestala vyhrávat, a už ji to nebavilo. Kdyby jezdila se mnou, dařilo by se mi líp, protože ona ty stoupáky vždycky najde.

Trénujete před závody?
Já právě netrénuju. Nemůžu jít dvakrát týdně lítat. A bez přípravy dělám ostudu. Lítání s volnými modely je náročný a regulérní sport. I v něm jsou docela zajímavé příběhy. Byl třeba Ital, poloslepý, který si vyráběl i svoje motory a lítal s nimi. Letadlo vždycky odhodil, a jak nic neviděl, kamarádi mu říkali, jak se chová. On něco změnil o desetinu milimetru, a pak se stal mistrem Evropy. S větroněm kličkujete třeba čtvrt hodiny jako zajíc, než ho vypustíte do termiky. V tom byl ten sex, že jste cítil tah na šňůře. U motoráků tohle není, ale zase cítíte, jak se vám letadlo rve z ruky a chce nahoru. 

Líbilo se mi, jak jste v souvislosti s volnými modely mluvil o „autonomní inteligenci“.
Ano, zjevně jde o delegování inteligence na létající aparát. Pokud je letoun dobře zkroucený (záměrné zkroucení křídel v řádu milimetrů nebo desetin milimetru – pozn. aut.), tak když si čuchne ke stoupavému proudu, ustředí se v něm, a naopak - když vletí do klesáku, tak z něj vyletí. To letadlo myslí.
Mě na tom vzrušuje, že člověk si něco vymyslí a pak tomu nápadu oponujou jeho vlastní zkušenosti i lidi, kterým důvěřuje. S nimi to ale konzultuju, protože vědí víc než já. Podobně to dělám i v muzice – připravoval jsem desku, ale nedělal jsem hudební režii, na to jsem si pozval kamaráda a řekl mu, ať je zlý oponent. S aeroplánem je to obdobné – nakonec si to musíte obhájit, sehnat materiál, stavět. A potom jste na letišti a to se pořád ještě nic neděje. Teprve pak musíte oživit mrtvý stroj, čímž se z vás stává jakýsi kvazistvořitel. Já nemám nijak hluboké znalosti, ale doháním to empirií a nasazením.

Víte, tohle je můj svět.
Letadlo stavím pomalu, třeba dva roky. Večer, když se mi někdy nechce cvičit nebo nemám koncert, cizeluju pilníkem uložení výškovky.

Z vašeho popisu modelů letadel vystupuje podobnost se vztahy s lidmi.
Je to podobně vzrušující pocit, jako když píšu písničku; taky nejdřív musí přijít nápad, záměr. Musím vědět, co dělám. Nebo poslechnu instinkt, kterej už mám dost vyvinutý za celý život s tím, čemu se věnuju. Ale jako modelář jsem outsider. Já si tu partu vybral proto, že se mi líbili jako lidi. Bylo to v Panenském Týnci, co jsem odlétal soutěž s větroněm, ale už jsem nemohl ani chodit a věděl jsem, že s tímhle končím. Tak jsem zcela organicky požádal motoráře, jestli by mě vzali mezi sebe, protože jsem mezi nimi znal hlavně Čeňka Pátka a Vencu Paťka. Oni moc nekecají, slušně se chovají k ostatním a dělají krásné řemeslo. Člověk jako já tohle potřebuje. Gentlemany tahle potřeba přivádí do klubu – a tohle je můj klub.

Kdy jste s modely vůbec začal?
Jako posluchač základní školy. Byl jsem z Letné, z jedné strany pláň, kam chodily maminky s kočárky a my s letadélky. Na pláni mě odchytil Pepík Vartecký, reprezentant v modelech poháněných gumou. Byl řidičem autobusu, neměl ani dílnu, modelařil v koupelně, na prkně položeném přes vanu. Byl moc hodný. Moc času jsem později strávil s á-dvojkařem Lubošem Širokým a nejednu hodinu rozjímání nad modely jsem zažil s houslařem Petrem Maturou.
Rád vzpomínám na Tondu Tvarůžku, na to, jak to uměl s dětmi, což je těžká disciplína.

Řečeno leteckou mluvou – těžiště modelářské vášně je u vás jinde než ve výkonech a časech.
To je pravda, ačkoli i mně by se líbilo dělat to naplno. Ale nevešlo by se mi to už do života. Člověk si musí ujasnit, co od toho chce. Já letadélka potřebuju ke svému životnímu stylu, potřebuju ty lidi. Nejhorší je přinést aeroplán zpátky přes oranice, to už bolí. Ovšem dost záleží na terénu. V Hořicích jsem přišel bos, protože mě uvěznilo jíloviště. Boty už nešly vytáhnout z jílu, tak jsem se musel zout.

Jak dlouho žijete v Pyšelích?
Asi čtyřicet let. Původně nás sem přivedl dirigent Karel Vlach, na krásný pozemek se zdevastovaným domkem. Přestěhovali jsme se z pražského paneláku do lokality s lesem a loukami. Vyrostli nám tu dva synové – Jan a Filip – na které jsme pyšní. Vítězem je vlastně moje žena. Zatímco já jsem jezdil s kapelou po štacích, ona se starala o nekomfortní dům, o zahradu, na níž pěstovala zeleninu i květiny. Kromě běžných starostí o děti, i těch nadstandardních, jako jsou třeba lidušky, topila v kotli a vozila chybějící potraviny z Prahy. No, a když přišla chvíle, že jsme společně vyrazili s modely na letiště, tak to bylo hezké. Vím, že musela být svatá, prach z balsy byl doma všude.

S typickým modelářským dřevem už neděláte?
S balsou už moc ne, převážně spíš s uhlíkem. Ale pamatuju si, že když jsem od Pepíka Varteckého dostal první prkýnko balsy, byl to pro mě fetiš. Ani jsem do něj neřízl. A po dlouhých letech, když jsem přestal lepit kanagomem, jsem si lepidlo musel dávat při práci aspoň na korunku od piva, abych tu důvěrně
známou vůni cítil.

Jan Spálený (1942)

* Vystudoval Pražskou konzervatoř jako tubista. Od roku 1984 hraje se skupinou ASPM (zkratka z Amatérského sdružení profesionálních muzikantů), kterou založil spolu s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem a která vždy patřila k výrazným uskupením české hudební scény.

* Členy skupiny v současnosti jsou: Michal Gera, Radek Krampl, Filip Spálený, Filip Jeníček, alternativně Radek Pobořil, František Havlíček. Někdy vystupují v alternativním obsazení jako Trio.

* Jméno Jana Spáleného je také spjato s Českým rozhlasem, kde dlouhá léta pracoval jako hudební dramaturg a tvůrce nočních hudebních pořadů. V únoru vyšlo Janu Spálenému a ASPM nové CD s názvem Nemůžu popadnout tvůj dech.