Linda měla kousek z Pretty Woman. Byla radost ji hrát, ne?
Ano, kromě toho hára a uvolněné image, která mě samozřejmě bavila, má i víc vrstev. Touží po normálním životě, ale stěží se k němu se svým chlapem může dostat. Její proměny mě lákaly.

Ve filmu nosíte sexy prádlo, střílíte a lezete ve výšce. I to jste si užila?
Ano, Bábovky jsou opravdu akční, tuhle škatulku si mohu odškrtnout. Držím zbraň a párkrát vystřelím, peru se, pak ta římsa. Podle scénáře šesté patro, v reálu jsme trénovali skok ze tří metrů do molitanu. Nebyl to hezký pohled dolů. Zkoušeli jsme to s kaskadérem a já si říkala, že napotřetí si to už užiju. Ani náhodou. Sice jsme s kolegyní byly přikurtované, ale pokaždé, když jsem se podívala dolů, bylo mi příšerně.

Čili Bond Girl z vás nebude?
No, mít dubla, tak jsem dokonalá. Ale takhle… Rudla říkal, že jsme to mohli točit před zeleným pozadím, ale to by nepůsobilo tak věrohodně. Ten strach na římse je reálný. Já tam stála ve vysokých jehlách, balanc jen na špičkách a pořád jsem měla pocit, že přepadávám. Do toho ta ohromná paruka. Nejen na tom okně jsem si vedle štíhlých kolegyň připadala jak obryně Stáňa.

Co střílení? To vám šlo?
Ne. Pokaždé jsem pistoli chytla úplně blbě. Byla bych úspěšná leda v akčních komediích, Bond girl nehrozí.

Ani kdybyste si mohla zahrát s některým z bondovských herců? Kdo by vás čistě teoreticky bavil?
Connery byl pochopitelně velký frajer. Ale mě se asi nejvíc líbí ten poslední – Daniel Craig. I když, není on malý?

K vám rozhodně ano.
Tak to ne. Neuměla bych hrát s Bondem, který stojí vedle mě na krabici. Ale já narazila při natáčení Bábovek na jinou věc, kterou jsem řešila víc než akční výbavu.

A to je?
Předsudky. Zjistila jsem díky své postavě Lindy a její profesi, kolik jich mám. A jak šablonovitě se dívám na prostituci.

Bloumala jste kvůli své roli vykřičenými pražskými uličkami?
To ani ne. Ale pouštěla jsem si nějaké starší dokumenty. Překvapilo mě, jaké prostitutky jsou – bez hrdosti, bez pudu sebezáchovy. Nechají si nabančit od chlapa, nevnímají samy sebe jako plnohodnotné bytosti s právem na bezpečí a lásku. Bavilo mě to odhalovat. Žijeme v rychlomyšlení. Koukneme na člověka a šoupnem ho škatulky. Je to škoda.

Z Bondů byste brala Conneryho, co Marek Taclík, váš filmový partner z Bábovek? Taky vás bavil?
Rozhodně. Marek se totiž prakticky vůbec nedržel textu. Bavilo mě sledovat už jen jeho myšlenkové pochody. Cokoli jsme na place zimprovizovali, fungovalo to. Aspoň doufám.

Věřila jste všem ženským charakterům, které Radka Třeštíková napsala?
V zásadě ano. Je to taková změť povah, která kolem nás je. Mně osobně byla nejvíc blízká Karolína, která řeší složitě své otěhotnění. Rozuměla jsem i lékařce ze záchranky, kterou hraje Lenka Vlasáková. Nejméně mi sedla Renata, která žije prakticky jen pro kariéru a kterou zahrála skvěle Táňa Pauhofová. Myslím, že každá žena se v nějaké postavě nebo jejím kousku najde.

Není to žádný objev, ale filmem se line i motiv hrátek osudu s našimi plány. Kdy vám naposled osud změnil život?
Sama s tím soustředěně pracuju – nemít plány. Člověk samozřejmě nemůže žít jako anarchista, musíte mít základní denní řád. Ale mezičas nechávám volný a čekám, kam mě zavede. A na vaši otázku kdy naposled – pro mě třeba pandemie. Měla jsem tolik plánů! Profesních, cestovatelských, sociálních…

A najednou nic, že?
Když ze dne na den zahodíte diář, který je vám najednou k ničemu, je to síla. My to doma měli korunované ještě jedním úkazem. Z terasy máme výhled na kostel na náměstí Míru. Představte si, že uprostřed toho všeho zmizely z věže hodiny. Prostě nebyly, jen díra. Najednou jsme si mohli užít čas jen podle sebe.

Kam vás tohle vypnutí a bonus bez hodin zavály?
Asi k ničemu mimořádnému. Také s omezením pohybu to bylo slabší, to je jisté. Ale ta možnost naložit s časem podle sebe byla neuvěřitelná. I když já jsem na dané situace trénovaná. Co dělat, když zrovna není práce a nechcete být v depresi u mobilu.

Co děláte?
Čtu, chodím na vzduch, ráda si vyrábím něco vlastníma rukama, učím se jazyky. Den uběhne jako nic. Úplně normálně, v klidu a hezky.

Vůbec nijak na vás pandemie nedolehla? Ani špatnými zprávami ze zahraničí, či vládním chaosem?
Proluka byla nepříjemná, ano. I ty zprávy. I když se tomu člověk bránil, strach a reakce lidí ho do jisté míry válcovaly. První týdny se šily roušky, měla jsem pocit, že mohu něco dělat. Pak jsem začala být vyřízená, tak jsme odjeli na chalupu, kde jsme fungovali bez roušek a nařízení. Je pravda, že jsme nezažili žádný zdravotní ani existenční průšvih. Ale stejně jako my i většina těch, kteří to prožili podobně, se shoduje na tom, že tohle vypnutí bylo užitečné.

Zkusme přece jen trošku zašpásovat s osudem. Co aktuálně plánujete?
V kině premiéru Bábovek, v televizi dotočení seriálu Chataři a v Divadle Na zábradlí hru o Freudovi. Ale co si budeme povídat – dokud nebudu stát na place, neuvěřím. Všechno je teď ve vzduchu…