Za pohodové se ve škole berou předměty: tělesná, výtvarná a hudební výchova. Co jste si z té hudební odnesl vy?
Ve škole jsem se naučil písničku, kterou jsem potom musel zpívat na všech rodinných sešlostech. Mám pocit, že byla od Ilji Hurníka a řešila, jak rostou jabka. Ale že bych v hudební výchově nějak vynikal… „To nemohu říct.“ (smích) Takhle by to asi řekli Cimrmani.

A jak jste vynikal ve znalosti not?
Asi stejně jako dneska, je to slabý. (smích) Samozřejmě je to hendikep, když při tom, co dělám, nemám hudební vzdělání. Copak ty písničky, ale v tomhle světle vypadá celosvětový úspěch mého muzikálového přepisu Shakespearova Hamleta jako absolutní sci-fi.

To je tak trochu vzkaz dětem do škol, že nic není nemožné.
No právě, ale já teď nevím, jak to říct, protože bych jim opravdu nerad vzkázal: „Neučte se, stejně to je k ničemu.“ (smích) Ono se ale psaní písniček dneska už dokonce vyučuje, což si myslím, že je trochu podvod. Všichni ti frajeři jako Bob Dylan, Beatles, Rolling Stones a další, od kterých jsem se učil já, nikam do školy, kde se učí skládat písně, nechodili. A s těma notama jsme na tom asi tak nějak stejně.

Dá se něco takového jako napsat hit naučit?
Myslím, že nedá, ale dá se naučit to řemeslo. Textařinu jsem se učil asi deset let, než se mi texty, které jsem psal, začaly opravdu líbit, a jsou to písničky, které stále i po těch letech hraju na koncertech.

S kapelou Žentour jste prorazili, když ještě nebyly mobilní telefony. Přijde vám to vůbec uvěřitelné? A je to dnes v době všech mobilů a sociálních sítí jednodušší?
Sítě jsou jen další způsob, kterým se informace šíří. Co by měli říkat Beatles. (smích) My se Žentourem začali dvacet let před sítěma, ale Beatles začali ještě o dalších třicet let dřív než my. A jak jim to šlapalo.

Dalo by se říct, že jste se v začátcích kariéry ocitl ve správnou chvíli na správném místě?
Já hlavně nikdy nevěřil tomu, že by hudba mohla být něco víc než koníček, protože muzika, která se mi líbila, tou se tady tenkrát nikdo neživil. Jeden ze zásadních momentů byl, když jsem se v sedmnácti letech dostal na Hanspaulku. U jednoho stolu seděli Ondřej Hejma, bratři Tesaříkové, Krausberry, Bluesberry, Ivan Hlas a zpívali úžasný věci.

Tenkrát jsem vůbec nevěřil tomu, že bych se tím mohl živit, protože se nikdo z nich hudbou neživil. Ondra Hejma dělal překladatele, Tesaříci tenkrát odešli z Národního divadla, kde dělali kulisáky, a šli mýt okna, Ivan Hlas byl vystudovaný knihovník, takže prodával knížky. Ale já přišel do Žentouru mezi kluky z konzervatoře, co byli přesvědčení, že tímhle se teda živit budou.

Kdy to tedy přišlo?
Přerod Žentouru z totálního undergroundu, z takové té poloilegality, přišel v půlce osmdesátých let. Jako kapela jsme měli dva zásadní momenty. Ten první byl v roce 1983, kdy v tehdejším deníku Tribuna vyšel článek o tom, jak kapela pankáčů z pražské konzervatoře zvedla ze sedadel Lucernu. Ten blb, co to psal, to myslel tak, že se má na koncertech sedět. Takže to, že jsme zvedli diváky ze sedadel, bylo takový napomenutí. On se celý ten článek nesl v podobně hanlivém duchu, což pro nás ale byla ta nejlepší reklama. V ten moment se o nás kluby začaly rvát, protože jsme se stali enfant terrible na undergroundové scéně.

O něco později to ale přišlo ve velkém…
Ten druhý zásadní moment Žentouru byl celý rok 1989. V únoru jsme vlítli do Trianglu, což byla prestižní slovenská hitparáda, kterou vysílala Československá televize. My už tam s našimi videoklipy byli předtím asi třikrát, ale pokaždé jsme hned vypadli. Tentokrát jsme představili Utajený světadíl a Triangl jsme vyhráli třikrát za sebou. V tom samém roce jsme dostali Bratislavskou lyru za písničku Promilujem celou noc a do toho jsme měli letní singl Všechno bude fajn. V té době bylo asi dvacetkrát míň rozhlasových stanic, než je dneska, takže když se tenkrát povedl hit, zasáhl úplně všechny. Od mateřských škol až po domovy důchodců. Takže my se v roce 1989 vykatapultovali z klubů rovnou na stadiony.

Písnička Všechno bude fajn je i na nové desce, kterou právě vydáváte. Jedná se o symfonické album. Jak moc jiné to je, hrát s takovým tělesem?
Písničku můžete dát acapella, nebo jenom s kytarou, nebo u piana. Další krok je zahrát to s kapelou. Ale když ji nahrajete se symfoňákem, větší výbavičku jí už dopřát nemůžete. To je konečná. Můžete si na koncertě víc osolit kytaru, přidat klávesy, dechy… Ale když tu samou věc zahraje sedmdesátičlenný orchestr, tak to je strop. Když se povede napsat dobrou zvukovou orchestraci, pak už tu písničku nikam dál posunout nejde.

Dolehla na vás někdy síla okamžiku s orchestrem za zády?
Já vím o každé jednotlivé písničce, kdy a jak vznikla. Mám ty první kroky nahrané na diktafonu. A najednou za vámi sedí sedmdesát lidí, kteří svůj život obětovali tomu, aby hudební nástroj, na který hrají, skvěle zvládli, a do jednoho dopomáhají k tomu, aby ta písnička dostala novou tvář… to se ani nedá popsat.

Na desce máte i hosta.
Na koncert do Rudolfina, kde se píseň natáčela, jsem pozval Ivana Hlase. Byl to pro mě zásadní moment, výraz poděkování za to, co všechno jsem se od něj naučil. Když jsem ho oslovil, Ivan se mě zeptal: „Co tam mám zahrát?“ A já na to: „Malagelo.“ On že ne, že je to na tři akordy, ale já trval na svém, protože tohle byla první písnička, kterou jsem se od něj naučil. Na všech mejdanech jsem ji pak hrál, takže ta zaznít musela. Navíc jsem věděl, že můj bubeník Hanz Sedlář, který psal aranže a celý projekt dirigoval, dokáže téhle písničce vystavět symfonický pomník. A taky že jo. Když jsme nakonec dávali přídavky, Ivan v narvaném Rudolfinu zahrál písničku Na kolena a zazpíval: „A tenhle barák vám posere pták“, mně došlo, že se kruh uzavřel. Oblouk se dostavěl a beru to tak, že všechno, co přijde od teď dál, už je jen čistý bonus.

Ve vašem projevu je zvláštní plachost. Přijde mi, že jste takový Hugh Grant s kytarou. Uvědomujete si to?
(smích) Tak to si neuvědomuju. Ale pravda je, že ze všech věcí, které dělám, tak mě koncerty baví ze všeho nejvíc. Když měl loni v únoru Bob Dylan koncerty v Lucerně, kde jsem samozřejmě nemohl chybět, tak to nebylo světlo na konci tunelu. V tu chvíli byl rozsvícený celý tunel! A to Bob neměl, když mu bylo šedesát, takovou fyzičku, jako mám teď já. Když i přesto v osmdesáti letech takhle šoupne několik koncertů, tak pak mám celkem jasno, co mě v příštích dekádách čeká. A krmení holubů v parku to teda rozhodně nebude.

Stejně mi přijde, že dřív jste byl divočejší.
Možná je to tím, že mám čím dál tím větší respekt ke svému osudu, který mi dopřál to, že se živím tím, co mě baví. A víme dobře, že tohle o sobě může říct hrozně málo lidí.

Kytara na krku, to je vaše poznávací znamení. Potřebujete s ní mít fyzický kontakt?
No mám to rád, je to letitý vztah. Asi bych to neměl přiznávat, ale já teď na kytaru cvičím daleko víc než dřív. Je to jedna z věcí, kterých v životě lituju, že jsem takhle na kytaru necvičil před čtyřiceti lety. To by bylo jiný kafe!

Jaký je důvod toho tréninku?
No protože jsem zjistil, že samo se to nezlepšuje. (smích)

Myslíte, že se ještě zlepšovat potřebujete?
Já hlavně chci. U kytary je to jako u každého nástroje. Čím víc cvičíte, tím víc současně propadáte pocitu zmaru, protože ten nástroj je v podstatě neuchopitelný. Samozřejmě, že mám své vzory, jako jsou Eric Clapton, Stevie Ray Vaughan nebo John Mayer. Jak to dělá Eric Clapton, to trochu vím a dokážu se tomu v nějakém momentu i přiblížit, když se hodně snažím, ale jak to dělá John Mayer, tak to vůbec nechápu. Nebo jak to dělá můj syn?! To už vůbec nechápu. Jonáš hraje na kytaru, a když jsme se bavili o těch sítích, tak on se to učil po internetu.

Takže vaše uši plesají, když to slyšíte.
Já vůbec netuším, kde k té technice přišel, jak se naučil takhle s kytarou komunikovat.

Nevidíte tam třeba sebe? Není v tom váš odraz, že by to od vás okoukal?
To teda opravdu ne. To bych naopak já rád okoukal od něj.

Jaké aktivity vás „tahají“ od oblíbené kytary?
Když zůstaneme u muziky, tak já jsem si ve všech muzikálech, které jsem napsal, také zahrál. V Hamletovi jsem dřív hrál Hamleta a v současné verzi bratrovraha Claudia. V Galileovi je to jasné a v Iagovi s dovolením hraju toho superpadoucha. Tam nemám kytaru a užívám si to úplně jinak. Fajn je, že mám ve všech představeních alternace, takže si můžu zahrát jen tak pro radost.

Co nějaké sportovní aktivity? Ty vás od pilného trénování na kytaru nezdržují?
No, pilné trénování. Musím říct, že celý život bojuju s něčím, čemu se teď říká prokrastinace. A v mém případě je to prokrastinace kombinovaná s leností. Ale vypadá to, že to vždycky nakonec nějak překousnu. (smích) No a co se týče těch sportů, tak nějaké jsou pro zábavu, jako lyžování, snowboard, windsurfing, a pak jsou ty, které mě moc nebaví, ale dělám je, abych se udržel v kondici, jako třeba běhání.

Vaše dcera Ester jezdí na lyžích a snowboardu, protože ji to baví, ale především proto, že chce medaili. Co je pro vás tou pomyslnou medailí?
Já právě nejsem vůbec tak soutěživý, jako je Ester, a nejsem ani tak cílevědomý, jako je ona. Když vidím, co ona svému snu obětovala a každý den obětuje, tak když si představím, že bych se takovým způsobem věnoval tomu, co dělám… Kde já už mohl dneska být. (smích) To, co ona pro to dělala a dělá, vidíme jen my, naše rodina a tým, který za ní stojí. Takže to, že je úspěšná, rozhodně není žádná náhoda. Ale samozřejmě je k tomu potřeba ještě štěstí. A toho já mám evidentně víc než rozumu, jak se říká.

Za co byste si dal medaili vy?
Pro mě je medaile každý povedený koncert. Já totiž žiju v takové zvláštní bublině. Tu tvoří moje rodina, kterou jsem si až tak úplně nevybral, ale je to stoprocentní partička, tam to funguje. Pak je tu moje kapela a tu už jsem si vybral. V té musí být lidi, co jsou skvělí muzikanti a zároveň se s nimi dá vydržet v autě cestou do Českého Těšína a nazpátek nebo na turné, protože koncerty jsou svým způsobem stresující činnost, protože spousta věcí se občas nepovede. Takže se fakt hodí, když kolem sebe máte lidi, o které se můžete opřít.

Další velká skupina, se kterou se potkávám, jsou lidi, co si koupí lístky na můj koncert nebo divadlo, což nutně neznamená, že musí mít rádi mě, ale mají rádi mou práci. Když se pohybujete v takovéhle bublině, tak snadno podlehnete pocitu, že vás mají všichni rádi. O to je to pak větší překvapení, když z té bubliny a toho komfortu vystoupíte. Během posledních dvou let jsem to párkrát zažil… Nic moc. Takže se už budu snažit z té své bubliny nevystupovat.

A budete si na krk věšet medaile v podobě koncertů.
To je totiž jediný způsob, jak v reálném čase ověřit, že to, co jsem dělal celý život, mělo smysl. Na koncertech hraju i opravdu staré písničky. Třeba Všechno bude fajn, o té jsme už mluvili a já ji napsal v roce 1988. Znají ji úplně všichni, proto ji mám jako přídavek a zpívají ji i děti, které se narodily pomalu třicet let potom, co byla ta písnička nahraná. Ta medaile je vyprodaný koncert, na kterým vás lidi přezpívají…

Děti vašich fanoušků vás znají, ale někteří mladí přece jen ne. Ti naopak znají vaši dceru a pro ně nejste vy ten známý. Pro ně jste táta Ester.
U nás a na Slovensku je to ještě tak fifty fifty, ale když přejedu hranice, tak už jsem najednou Ester’s daddy. A já jsem na to patřičně pyšnej. Ale najdou se i výjimky. Takovej malej příklad rodinný synergie. Když Ester vyjela v Koreji na olympiádě druhé zlato a vezli ji autem na předávání medailí, tak si v tom autě místní dobrovolníci pouštěli v televizi nějaký hudební kanál. A tam najednou korejský hrobník, Hamlet a Horacio zpívají korejskou verzi písničky Celej život kopu hrob z Hamleta.

A Ester si to na zadním sedadle začne zpívat česky. Všichni v šoku a ptaj se jeden přes druhýho, jak to, že to zná? A odkud? A ten řidič, co se v tom evidentně orientoval, tak si vzpomněl a povídá: „Počkej, ten chlápek, co to napsal. Ten je někde od vás, že jo?“ A Ester mu na to tak říká: „Přesně tak. Ten je od nás.“ (smích) To si nevymyslíte. Ale řekněme si upřímně, kdyby se takováhle scéna objevila ve filmu, všichni řeknou: „Tak to už jste fakt přehnali.“