„Vánoce mám spojené s vánočními koncerty, neumím si představit, že bych 23. prosince nehrál v Rožmitále pod Třemšínem a 25. v rodném městě v Hradci Králové. Tam mě čeká již tradiční vánoční dvojkoncert. Letos budu navíc hrát i 26. prosince v Zrcadlové síni pražského Klementina a v tom samém místě 2. ledna odstartuju novoročním koncertem rok 2020, a to i se svými skvělými kolegyněmi. Hodně se těším, protože Klementinum je lokalita, kde jsem účinkoval často jako student AMU. Krásný prostor, voní svátečně,“ říká Jaroslav Svěcený.

Kdy jste se poprvé setkal s koledami?
Koledy mě provázejí od dětství, hrál jsem je jako šestiletý u stromečku s dědou na housle, on byl kapelník a houslista. To byla doba, kdy jsme chodívali hrát na půlnoční do kostela na Pouchově, což je čtvrť Hradce Králové. To je vánoční zážitek, na který vzpomínám a který mě tehdy bavil. Dnes je ke koledám a k Vánocům mnohde odlišný přístup. Konzumní. Nejsem příznivcem, aby se koledy hrály už na konci listopadu či daleko před Štědrým dnem, už jsem ale kapituloval. Co ale považuji doslova za šílené, když koledy zaslechnu v komerčních prostorách na konci října. Koledy ale dávají možnost scházet se, být spolu, zpívat, těšit se…

Jako třeba na akci Česko zpívá koledy, kterou pořádají regionální Deníky?
To je parádní věc, má svého ducha, svůj lidský rozměr a tady mi nevadí, že je to s předstihem. Atmosféra společného zpěvu a setkání je úžasná, mnohdy i léčivá. Koleda je píseň spojená s křesťanskými svátky. Sám se pár dnů před Vánoci scházím s přáteli a učíme se všechny sloky koled. Já jsem učitel s houslemi, jako to bylo za dávných dob, ale zároveň se učím s nimi, protože texty některých slok také ještě neumím. Housle mě ale vždycky zachrání, melodie plyne dál. Na tom všem je nádherné to setkávání, které se děje díky koledám. Dnešní pracovní i soukromé setkávání probíhá totiž stále častěji virtuálně, a to reálné se nekoná. Člověk je většinově tvor společenský a s mobilem u hlavy se nerodí. Koledy jsou něco jako nejkratší cesta k lidskému srdci. Spojují lidi, zprostředkovávají radost a lásku. Miluju je.

Letošní rok pro vás nebyl příliš jednoduchý, že?
Nebyl. Když se to ale vezme kolem dokola, byl pro mě velkým poučením a impulsem do další části mého života.

Jak to myslíte?
U mě začaly trable už vloni, kdy jsem na tom psychicky nebyl zrovna nejlépe. Po více jak třiceti letech manželství jsem se rozvedl. A letos 4. ledna jsem ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové podstoupil docela složitou urologickou operaci.

Dvě životní situace, které nepřidají.
Přiznávám, že ten čas byla docela muka. Psychická i fyzická. Měl jsem pocit vykořenění a hledal vůli, cestu. Díky skvělým doktorům i sestřičkám v hradecké nemocnici jsem se postupně dostal do kondice a formy. Moji opravdoví přátelé mě podrželi a nesmírně mi pomohli. Nikdy v životě jim to nezapomenu. Ne nadarmo se říká: „V nouzi poznáš přítele.“ 

Banner - koledyJste zvyklý hrát takřka neustále, najednou tři měsíce pauza. Co se vám v těch časech honilo hlavou?
Všichni rychle poznali, že čím dříve začnu hrát, tím to bude lepší. Panu doktoru Hrubešovi jsem řekl, že se mi klepou ruce a on povídá: „Klid, to všechno přejde, je potřeba, abys začal, denně trénoval a vrátil se brzy na pódia.“

Vy jste v nemocnici hrál na housle? Cvičil?
Byla tam jedna místnost, kterou jsem s laskavým dovolením nemocnice mohl využívat jako pracovnu. Tam jsem mohl hrát, bylo to v přízemí, kde jsem nikoho nerušil. Takže nejen léky, ale i houslemi jsem se léčil. Úžasná terapie. Než mě propustili, zahrál jsem přímo v nemocnici asi padesátiminutový koncert lékařskému konziliu, doprovázet mě přijel akordeonista Láďa Horák. Dohrál jsem, oni si sedli a vydali verdikt: „Budete propuštěn, můžete odletět do Arménie na koncert. A tak jsme s Láďou zahráli v Jerevanu a sklidili ovace vestoje.

Kdy jste pak absolvoval další koncert?
To bylo ještě v nemocnici, když jsem přestal být takzvaným „ležákem“, tedy ležícím pacientem. 1. března jsem na propustku odjel za Mekym Žbirkou do jeho pořadu Doupě Mekyho Žbirky natáčet další díl. Cítil jsem určitou vnitřní nejistotu, ale brzy jsem pochopil, že jakmile držím v ruce housle, které mi dodávají neuvěřitelnou energii, je všechno v pořádku. Bylo to takové mé soukromé vítězství vůle a ducha.

Jak byste zhodnotil končící rok po hudební stránce?
Po operaci jsem od začátku března skočil do hudební vody a plaval. Jak už bylo řečeno, po propuštění z nemocnice jsem odletěl do Arménie. Od té chvíle jsem začal koncertovat více naplno, v červnu jsem absolvoval zájezd do Indie, stihl některé koncerty a letní festivaly. Před pár dny jsem se vrátil z Indonésie a Singapuru, kde jsem hrál s klavíristou Stanislavem Gallinem. Předtím jsem si zahrál i v Gruzii, v Německu, v Rakousku. Z domácího působení jsem absolvoval festivaly Smiřické svátky hudby, Tóny Chodovské tvrze, Klášterecké hudební prameny, Jihočeské Nové hrady a řadu dalších koncertů. S projektem Ve znamení tanga, který dělám s akordeonistou Láďou Horákem, jsme projeli celou republiku. Mám z toho radost.

Cítíte nějakou změnu ve stylu před a po? Tedy před operací a po ní?
Hodně jsem si srovnal hodnoty života. Zjistil jsem, že spoustu věcí chci dělat jinak, a tak jsem je opravdu začal jinak dělat. Dávám přednost více zážitkům a prožitkům, které mají smysl nejen pro ostatní, ale i pro mě, více si je užívám. Myslím, že se mi také změnil přístup ke hraní. I když jsem koncerty vždy prožíval, teď to nabralo ještě jiný směr. Uvědomuji si, že skladby, které jsem hrál roky, hraju jinak, mám k nim jiný přístup, cítím to vnitřně ještě silněji..

Před námi je rok 2020. Co tam vidíte?
Bude zlomový. 8. prosince 2020 budu slavit šedesátku. Blížící se rok tedy bude v šedesátkovém znamení. Na 14. listopadu chystám do Smetanovy síně pražského Obecního domu gratulační koncert, kam zvu hudebníky a lidi, které mám rád. Chci to pojmout jako symbol krásných setkání lidí různých stylů. Šedesátkový koncert absolvuji po celé republice, těch vystoupení bude asi čtyřicet. A k tomu samozřejmě další tradiční festivaly a mnohá vystoupení. A také zamířím hrát například do Německa, Kuvajtu a Ameriky. Těším se na koncert v Bratislavě.

Vy také podporujete dobročinné akce. Pamatuji se, když jste zdarma zahrál na slavnostním večeru projektu Řád srdce, kde Deník oceňoval lidi, kteří konají po svět kolem sebe něco pozitivního.
Ano, to byla krásné akce. Víte, já už daleko více pěstuji mezilidské vztahy, ty fungující jsou v dnešní době velkou vzácností. Já nechci mít kolem sebe ostrůvek přátel, ale chci mít pořádný ostrov. Takový, kde si můžeme říci všechno, aniž by se ten druhý urážel a vztekle odcházel, říci si pozitivní i negativní věci v klidu a nacházet řešení. Snažím se obklopovat lidmi, kteří tyto lidské dimenze mají někde jinde, nežijí jen v systému „Od kdy do kdy a co za to.“ Věkem se to v mém životě tak nějak semlelo, protože jsem měl pocit, že existuje jen práce. Pro mě je práce koníček, takže to si nestěžuji. Jenže je třeba, aby si člověk užil i věci spojené nejen s hudebním životem. Už se dokážu zastavit a udělat si čas. A podporuji ty, kteří to potřebují a zaslouží si to. Nicméně nejsem schopen přijmout každou nabídku, která přijde, nedělal bych nic jiného. Podporuji Nadační fond Umění doprovázet, který pomáhá hospicům, kde popularita podpory něčeho, co je spojeno s odchodem na onen svět, není tak intenzivní, ale je nesmírně důležitá. Obdivuji všechny, kteří v tomto oboru dělají. Myslím, že by to měla být téměř povinnost pro lidi, aby se do hospice přišli podívat, o čem ten reálný život skutečně je a že má také svůj konec. V hospici hodně rychle z různých povrchních záležitostí vystřízlivíte. Osmnáctým rokem jsem patronem Akce cihla, která podporuje mentálně postižené dospělé občany. Spolupracuji s nadací Dejme dětem šanci, Kontem Bariéry. Všechno má smysl.

Blíží se Vánoce, jak máte vzpomínky na ty vaše dětské a jaké budou letošní?
Především je to čas, kdy bychom se měli zklidnit a zastavit. Já dlouho věřil na Ježíška a tak trochu to trvá dodnes. Pamatuji si, že mi nadělil stolní fotbal od firmy IGRA, dvě branky, dva brankáři a dva hráči, kterými se cvrnkal takový hranatý balon. Stál devět devadesát. Taky parádní lyže s vázáním Kandahár. A dárek od mého dědy - mistrovské housle - to byl dárek snů. Dárky rozhodně nemám spojené s počtem a cenou. Až se jednou odsud budeme poroučet, k čemu nám to hmotné bude? Vánoce mám spojené taky se štědrovečerním jídlem. Babička s mamkou pocházejí z Proboštova u Teplic, a tam se roky dělala černá omáčka s mandlemi, rozinkami, byl tam zajíc a kus uzeného. To bylo každý rok. Místo dezertu pak bramborový salát s rybou.

Jste rozvedený, s kým a kde prožijete Štědrý večer?
Předně připomínám, že jsem zatím sám. Přítelkyni, jak se mi snaží bulvár namluvit, nemám. Nechci promrhat ani den a chci, aby život měl smysl a byl v pohodě. Když se ale někdo objeví, nebudu se bránit. Na Štědrý den řeším to, že až se ráno v Praze probudím, vyrazím za rodiči do Hradce, kde si užijeme krásný den, krásný večer. A na stole bude vonět rybí polévka a právě ta černá omáčka se zajícem. Všem, kteří dočetli až sem, přeji zdraví, lásku a po všech stránkách voňavé Vánoce. Těším se na setkání s vámi na mých koncertech. Opatrujte se. Váš Jaroslav Svěcený.