Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Máme za sebou nestandardní rok. Jak jste ho prožil?
Dost podle původního plánu. Dvě inscenace, které jsem v uplynulém roce připravoval, se trefily do rozvolněných týdnů, zrušila se jen ta třetí, kterou jsem chystal pro Národní divadlo – Očitý svědek. Mělo to být dokumentární divadlo podle skutečného případu poválečné vraždy v Lověšicích. Zabývám se tím už několik let, mám scénář pro film i pro seriál, ale to se zatím nikde nechytlo. Chtěli jsem to udělat v divadle jako takové kvazi antické představení – přijde postava a mluví o tom, co se stalo někde jinde za scénou. To nám zhatil covid, takže teď to zpracováváme jako mozaiku natočených očitých svědectví.

Probudil ve vás tenhle čas nějaké nové téma?
Nějakou zásadní osobní transformaci jsem nezažil a na vážnější zpracování toho období je, myslím, ještě moc brzo. Bezpochyby je to velké téma. Odkrylo množství společenských pohybů a dá se na něj pohlížet z různých úhlů – politicky, antropologicky, sociálně, kulturně, duchovně –, ale pořád jsme v tom, nemáme odstup. Když je téma tak celospolečensky silné, interpretuje si všechno samo, bez ohledu na záměry tvůrců.

Takže jste zůstal nad věcí, žádná existenciální krize?
Tu já mám permanentně, takže nic nového… Ale některé mé studenty to zasáhlo dost.

Jakým způsobem?
Zesílily tlaky, že umělci jsou vyžírkové, také se ukázalo, jakou divadelní nadprodukci v Praze máme. Léta zaběhaný repertoárový systém je přežitý, chce to změnu. Studenti začali uprostřed toho všeho hledat smysl toho, co a proč studují. Řeší existenční záležitosti, někteří přišli o brigády, festivaly se přesunuly on-line, nevědí, jestli seženou práci po skončení studia, je to pro ně obtížné. Během jarní vlny je bavily různé experimenty, teď už jsou unavení. Studenti i pedagogové. Jsme trochu jak ta letadla nad Evropou, co létají prázdná.

Musel jste měnit způsob komunikace, aby neztratili motivaci?
Museli jsme si stanovit pravidla při on-line debatách – nejíme, nepijeme, leda mimo obraz, nenecháme se oblézat domácími miláčky a partnery… Trvá to ale dlouho, od podzimu jsme už lehce v rozkladu. Zrovna divadlo je obor, který bez přímé výuky ztrácí smysl dost rychle.

Co vaše plánované filmy? Třeba Pérák? Doputoval do cyklu Film naživo, všimla jsem si.
Ano, projekt Viktora Tauše nás ve Vosto5ce nadchl a právě Pérák nám pro jeho záměr přišel ideální. Ale bylo to hodně stresové, snažili jsme se co nejvíc připravit na tenhle on-line jednozáběrový přenos, měsíc jsme všechno plánovali a chystali, dva dny jsme to přezkušovali na právnické fakultě, ale stejně nám myslím chyběl tak den navíc, aby to zaklaplo úplně perfektně.

V jaké fázi je scénář k Vlaku?
Teď na fondu, žádáme o grant. Ale musel jsem ho dost přepsat, protože vyzníval tak, že je vlastně o současné karanténě. Až moc. Navíc se ukázalo, že všichni, kdo Vlak četli, jej automaticky porovnávají s prvním filmem. Jako by čekali Vlastníky 2.

To je prokletí úspěšných debutantů.
Je těžké to smést, ano. Vlak má samozřejmě některé styčné plochy, taky to je skupina lidí v uzavřeném prostoru, výchozí situací i žánrem je ale jinde. Zatím tomu říkám crazy tragédie. Nejvíc času teď trávím zmíněným Očitým svědkem. Vzniká z toho trochu nečekaně takový specifický formát pro monitor, zoom konference z roku 1945. Kdybychom měli dost peněz a času, rádi bychom kromě audivizuálního tvaru vytvořili ještě instalaci z obrazovek, kde ve smyčkách jedou také svědectví a ideálně i interaktivní webový archiv. Máme spoustu materiálu z bratislavské vojenské prokuratury. Mohlo by to fungovat podobně jako počítačová hra Attentat 1942.

Očitý svědek vás zjevně pohltil. Kolik v něm bude herců?
Asi pětatřicet. Skoro celý ansámbl Národního divadla, tedy především ta pánská část, protože mužských rolí je víc. Vybrali jsme je z asi tří stovek reálných postav. Fragmenty jejich výpovědí by se postupně divákovi měly skládat v ucelený příběh, nebo spíš událost.

O co přesně v téhle kauze šlo?
Stala se měsíc po válce, v červnu 1945. V Lověšicích zastavil vlak s vojáky československé armády, kteří se vraceli z přehlídky, a potkali se tu s vagony plnými tzv. karpatských Němců, což byli vlastně Slováci vracející se domů do Dobšiné. Byli mezi nimi hlavně starci, ženy a děti. Na nádraží se promísili a najednou vojáci začali civilisty hnát zpět do vagonů, legitimovat je a potom konkrétní vybrané vyvolávali k výslechu. Žádný ale neproběhl a oněch skoro 300 údajných Němců postříleli na nedalekém návrší Švédské šance. Poprava trvala celou noc, věděla o tom celá ves. Jámu pro mrtvé kopali chlapi z Lověšic. Dodnes se neví, zda to byl patologický čin velitele Karola Pazúra, nebo akce posvěcená z vyšších míst, z okruhu Ludvíka Svobody. Jisté je, že Slováci stříleli Slováky.

Nikdo nebyl potrestán?
Vyšetřovat se začalo hned ráno poté, pak znovu v roce 1947, od každého svědka máme minimálně tři protokoly. Právě v tomhle je masakr proti jiným ojedinělý. Je to přesně zmapované, zpracované, vyšetřené. Zajímal se o to i Mezinárodní červený kříž. Komunisti to chtěli samozřejmě ututlat, ale pustil se do toho olomoucký prokurátor Doležel. Toho odstavili, provedli tajnou exhumaci a případ předali osvědčenému vojenskému prokurátorovi Rašlovi. I na toho to ale bylo silný kafe a Pazúra odsoudil. Po únoru 1948 šel Pazúr na svobodu a do lágru putoval Doležel i Rašla. Pazúr se stal místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a dožil jako těžký alkoholik, agent STB a přeborník v ping-pongu v Banské Bystrici.

Brutální příběh. Držím vám palce, to je velká kláda na jeden projekt.
Všechno tam samozřejmě nedostaneme. A ustříhat to tak, aby to dávalo smysl, bude těžké.

Myslím, že to internetoví diváci ocení. Mimochodem, když jsme u těch virtuálních komunikací, nehrozí, že už u nich lidé zůstanou?
Nepodceňoval bych je. To by dávno s příchodem televize skončilo i kino, s Netflixem totéž. Menší vyprofilovaná kina budou dál pro diváky zajímavá, budou poskytovat sdílený zážitek. Možná skončí obrovské multiplexy, ale ty už byly nesmyslné předtím, žily z popcornu, ne z filmů. Ani divadla nezajdou na úbytě, už přežila myslím horší věci, než je covid.

Takže užitečná obroda?
Řekl bych, že tahle situace spíš obnaží nadprodukci a zacyklené projekty, kde lidé fungují v určitém zapouzdření, jen sami pro sebe. Divadlu může tohle období přinést podněty k prolnutí s různými technologiemi, s virtuálním sdíleným prostorem. Vždycky mu chvíli trvá, než nové technologie pojme a zdivadelní, karanténa to urychluje. Nasadil jsem si před pár dny VR brýle a bál se udělat krok, protože bych spadl z okraje Prachovských skal. Ten dojem byl tak sugestivní, že jsem se potil, měl zrychlený tep, byl to zcela tělesný zážitek. Také to bezesporu přinese větší hlad po intimním dialogu mezi divákem a hercem bez jakékoli zprostředkující techniky.

Díky Českým lvům za Vlastníky je z vás akademik. Hlasujete o nominacích. Jaký pocit jste měl z loňské české produkce?
Já jsem někdy tak zbytečně pedantsky zodpovědný, že jsem vypustil hlasování o dokumentech, kde mi asi dva chyběly, i kategorii krátkých filmů, které jsem nestihl. Hlasoval jsem jen u hraných filmů. Hodně mě zasáhla Cesta do nemožna. Méliès a Štefánik, to jsou témata, která mám rád. O obou jsem kdysi dělal inscenace a tady se mélièsovská poetika skvěle protnula s životopisným příběhem.

Působíte dojmem, že jste vlastně prožil normální rok. Nic vám během pandemie nechybělo?
Hospoda s kamarády a obědy s kolegy, to ano. Ale jinak jsem si v lockdownu užil filmy i seriály. Divadelních zážitků jsem měl taky pár, z různých utajených zkoušek, kde se hrálo s restrikcemi pro dva tři lidi. Po tom dlouhém půstu to bylo fakt krásné spiklenectví.

Spikleneckých akcí bylo víc, myslím. Lidem chybějí kontakty.
Když člověk viděl situaci v nemocnicích, nechtěl moc přilévat do ohně. Ale přiznám se, že když jsem na konci roku udělal party na oslavu narození syna, měl jsem trochu výčitky. I když probíhala u vody a všichni jsme šli na testy.

Narození syna. Gratuluju! Nebydlel jste náhodou v hausbótu? Jak vypadá rodinný život na vodě?
S úplným novorozenětem by to tam bylo trochu složitý. Tak jsme se přes zimu s Veronikou přestěhovali do jejího radlického bytu, který jsem během roku rekonstruoval. Je malý, ale větší než hausbót. O trochu.

Že byste se chystal kotvit?
Nevím, jestli to takhle říct. Ale fakt je, že se teď nakupilo víc věcí, které mě víc drží na jednom místě. V Praze. Karanténa způsobila, že se teď tolik divadel dopředu nedomlouvá, což mi vyhovuje, protože toho přejíždění mezi divadly bylo v posledních letech docela dost. Drží mě tu i nové filmy. Ale nemyslím, že bych přestal úplně jezdit po divadlech. Na to mě to příliš baví.

S divadlem Vosto5 připravujete také Vzlet, hudebně-divadelně-filmové centrum ve Vršovicích.
Ano, to je další pražská kotva. Jen pořád odsouváme kvůli pandemii jeho otevření. Poslední termín je březnový, no uvidíme. Budova není vhodná pro klasické kukátkové uspořádání, vlastně si říká o nový druh otevřenosti. Těším se, že vznikne prostor, který se nevymezuje, netvoří jedinečnou autorskou poetiku, ale pořád se vyvíjí a transformuje. S Kinem Pilotů a Collegiem Václava Lukse, které jsou do Vzletu zapojeny, by to mohlo být podnětné. Máme jiné zkušenosti, v něčem rozdílné názory, to slibuje zajímavý crossover.

Na co ještě se těšíte?
Teď je všechno v takovém módu očekávání. Těším se na natáčení čtyřdílné série Pozadí událostí s Janem Hřebejkem. Obsazení je skvělé. Ale jinak žádné konkrétní těšení nemám. Někam bych jel. Chybějí mi moře a hory. A chci koupit rybník.

Rybník? Budete pěstovat puškvorec?
Chci si trochu hrát s hydroponií. A mít tam malý soběstačný hausbót. Ale to je zatím jen ve výhledu.

Jiří Havelka

Vystudoval jihlavské gymnázium a poté režii alternativního a loutkového divadla na DAMU. Již během studií na gymnáziu se podílel na založení divadelního spolku HOBIT, později, během studií na DAMU, začal hrát a režírovat na malé scéně Ypsilonky a později v řadě českých divadel. V roce 2007 získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku. V roce 2019 režíroval komedii Vlastníci, k níž napsal i scénář.

Je jednou z kmenových autorských tvůrčích osobností divadla Vosto5, které proslulo mj. také otevřenými tvary vlastních autorských inscenací, jejichž základním stavebním kamenem je improvizace. Stál také u zrodu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a založil tradici Festivalu Cute dramatiky, pořádaného pravidelně 17. 11. ve Studiu Ypsilon.