Kliknutím zvětšíteVaše maminka se jmenovala Jiřina Štěpničková, vy sám jste se v dětství jmenoval Jiří Samec, abyste se později stal Štěpničkou, a vaše děti se jmenují Říhovi, ačkoli jste se nikdy nerozvedl. Jak se něco takového přihodí?
Mé děti se jmenují Říhovi, protože má žena se tak jmenuje a nechala si po svatbě své dívčí jméno. Celkem logicky, protože já jsem se jmenoval Samec a ona nechtěla být Samcová. Mě samotného donutily ke změně jména okolnosti, neboť mi v divadelním světě už od akademie vždycky všichni říkali Štěpničko. Začal jsem tedy používat obě jména, a když jsem někde podepisoval smlouvy, podepisoval jsem se vždycky Jiří Samec-Štěpnička. V hereckém světě bylo něco takového běžné. Po sametové revoluci za mnou ale přišla má dcera, která má právnické vzdělání, že už se tak podepisovat nesmím, protože je to vlastně nelegální. Tak jsem se ptal, co s tím mám dělat, a poradila mi, ať si dojdu na matriční úřad a požádám o změnu příjmení. Došel jsem si tam.
„Dobrý den, pane Štěpničko, copak si přejete?“
„Potřebuji si změnit jméno.“
„Ale. A na jaké?“
„No, na Štěpničku.“
„Jděte. Vy se tak nejmenujete?“
„Ne,“ povídám. „Já se jmenuji Samec. Ale potřeboval bych se jmenovat Štěpnička, protože mi tak každý říká.“
„Rozumím,“ odpověděla ta paní. „To nebude problém.“ Začala psát a pro pořádek se zeptala: „Vaše paní se jmenuje jako vy, viďte?“
„Ne,“ namítl jsem, „ona se jmenuje Říhová.“
Úřednice úplně strnula. „Počkejte, to takhle nejde. Jestli si chcete nechat změnit jméno, tak jedině na Říhu.“
Takže někdo, koho znám od dětství jako Jiřího Štěpničku, se nesměl jmenovat Jiří Štěpnička?
No jo, odešel jsem jako spráskanej. Naštěstí jsem měl ještě jednu kamarádku právničku, velice schopnou, a ta to zařídila. Ale trvalo jí to dva a půl měsíce. Jinak máte pravdu, vlastně už od školy jsem byl obsazován jako Jiří Štěpnička.
Jste hodně známý díky svému hlasu, ale trochu méně se o vás ví, že jste byl i hodně akrobaticky nadaný herec. V jednom představení jste padal po zádech i se židlí a v ruce přitom držel skleničku vína, která se neměla vylít…
A nevylila se.
Nevylila. Kde se ve vás vzaly tyhle buňky?
Dispozice jsem možná měl, ale především mě to naučili v dětském útulku, kde jsem skončil po tom mámině pokusu o přechod hranic. Spolu se mnou tam byly také cirkusácké děti a čas jsme trávili tím, že jsme vytahali matrace ze všech postelí a skákali na nich salta. Díky téhle průpravě jsem pak v těchto pohybových soubojích vyhrával i nad brněnskými kolegy, protože jsem třeba uměl padat ze schodů, aniž bych si co udělal, což nikdo jiný neuměl.
Zájem o divadlo jste získal právě v útulku, nebo až později?
To bylo jinak. Do tří let jsem byl s mámou, herečkou, ale o divadle jsem celkem nic nevěděl. Jen jednou jsem statoval v jednom filmu, na který moje máma nerada vzpomínala. Točilo se to na Moravě a herci v tom nosili takové ty krásné a složité moravské kroje. Děti taky. Já jsem se toho původně nijak účastnit neměl, měli tam kluka z Moravy. Stál tam v tom dětském kroji a mně se to hrozně líbilo. Viděl to na mě a najednou povídá: „Já ti to klidně půjčím, toč místo mě.“
Tak jsem pak natáčel s mámou jednu společnou scénu. Hrála v ní hrozně rozčilenou hospodskou, která hází po hostech v hospodě vším možným, utěrkou, vařečkou, nádobím, co jí přišlo pod ruku. My jako děti jsme běhali pro ty věci a vraceli jsme je jí zpátky, aby měla další munici. A máma vůbec nepoznala, že jsem to já. Když dotočili záběr, tak mě hledala a byla překvapená, když jsem jí řekl, že jsem s ní právě strávil celé odpoledne.
Pak jsem žil u táty v Karlových Varech, což byl akademický malíř, profesor kreslení a učil i tělocvik, takže tam jsem čerpal zase z těchto zdrojů.
Jak dlouho vašemu tatínkovi trvalo, než vás z útulku vyreklamoval?
Půl roku. Všechno to začalo v době mých ještě „nedožitých“ čtvrtých narozenin, kdy mi máma řekla, že půjdeme do Karlových Varů, kde jsem měl od táty slíbené kolo, po němž jsem toužil. Jsem rozený v dubnu, takže to muselo být v lednu nebo únoru. Potom nás drapli na hranici, což je známá historie, já putoval do útulku a táta se snažil dostat mě k sobě. Po půl roce se mu to povedlo a já s ním pak žil ve Varech. Tehdy to bylo velmi ceněné lázeňské město s velmi dobrou architekturou. Největší architekt 20. století Le Corbusier o Karlových Varech prohlásil, že jsou třešničkou na secesním dortu architektury. Ale bylo to malé město a já se v něm pohyboval v takové té umělecké, malířské a sochařské společnosti. V ní jsem vyrostl, díky čemuž jsem pak hodně inklinoval k výtvarnému umění.
Jaké to bylo po návratu vaší maminky, když jste žil do té doby s tátou a bylo před vámi další stěhování?
Bylo to jednoduché. Máma se vrátila někdy na jaře 1960 a žila v Praze. O jejím návratu jsem věděl, jen čekala, až nastanou prázdniny a skončí škola. Pak jsem se sebral a jel jsem za ní do Prahy. Proběhlo to úplně normálně. Jezdit za ní jsem byl zvyklý, každého čtvrt roku jsem jezdil do Pardubic do kriminálu na návštěvu, žádný problém jsme spolu neměli a komunikovali jsme. Věděl jsem, že je to moje máma a já jsem starého ražení, uznávám otce a matku jako veličiny svého života.
Stěhovali jste se do Prahy hned? V biografii vaší maminky se píše o bytě na malostranských Nových zámeckých schodech, ale v dost neutěšených podmínkách…
Nejdřív jsme bydleli u režiséra Maca Friče v Hodkovičkách.
To vám nabídl on?
Ano. Pro mě to byl strejda.
Jaký byl?
To byl skvělej strejda. Řeknu vám jednu historku. Točil jsem s ním na Barrandově jako dětský komparzista jeden film, pohádku Dařbuján a Pandrhola. Měl jako režisér takové to pověstné rozkládací křesílko s dřevěnou kostrou a plátěnou nebo koženou opěrkou, na níž bylo zezadu napsáno: MAC FRIČ. Jednou něco zrovna dohadoval s kameramanem nebo s kým, já jsem jednoduše přiběhl, a protože jsem ho bral jako strejdu, tak jsem si do toho křesílka prostě sedl. Přiběhl asistent režie, popadl mě za ucho a začal řvát: „Co si to dovoluješ, ty spratku, to je sedačka pana režiséra Friče! Tam si nikdo jiný sedat nesmí.“ Mac stál stranou s kameramanem, na zvuk svého jména se otočil, uviděl mě a řekl: „On ano.“
Hezká vzpomínka…
Byl sezdán se Suzanne Marville, bytostnou francouzskou herečkou a dámou v každém ohledu. A koupil jí nový kabriolet Felicii, v té době nesmírně uznávané auto, ale když ho přivezl, tak mi málem vypadly oči z důlků: „Strejdo, ty ses zbláznil, co to je za příšernou žlutou barvu, vždyť to je úplně k posrání!“ Důstojně odvětil: „Nerozčiluj se. To jsem koupil Suzanne ke kabelce.“
Nebylo to pak od něj smutné stěhování?
Já jsem tohle nikdy tak moc neprožíval. Když jsme se stěhovali, tak jsme se stěhovali. Naopak jsem byl rád, že máma dostala konečně byt a budeme bydlet spolu. Pravda je, že na Nových zámeckých schodech to moc dobré bydlení nebylo, protože obchod s potravinami byl až na Malostranském náměstí, a když člověk zapomněl něco koupit, třeba pytlík mouky, tak musel sejít celé schody, projít Nerudovkou a zase zpátky. To když uděláte třikrát nebo čtyřikrát za den, tak se docela slušně projdete a trochu vás to zmůže.
Malé Straně jste ale přesto zůstal věrný.
Ano. Dneska už ji tak asi nikdo nevnímá, ale Malá Strana byla celou řadu let v rámci Prahy velice svébytnou oblastí. A byla to „vesnice“, kde jsme se všichni znali a pořád setkávali. Nehledě na to, že pár metrů od nás bydlel režisér Zbyněk Brynych, na Újezdě Václav Krška, přímo na Malostranském náměstí Jiřina Jirásková a kousek dál u Karlova mostu žil Zdeněk Štěpánek s rodinou.
S jeho syny jste chodil na Gymnázium Jana Nerudy…
To je pravda. Petr tedy chodil o rok níž, byl v ročníku s Jardou Hanzlíkem, a já byl přímo ve třídě s Martinem. Na tom gymnáziu fungoval velice výrazný dramatický kroužek, který vedl pan profesor Novotný, a studovala tam spousta českých herců. Byla to hodně umělecky založená škola. Celkem logicky, nacházela se na Malé Straně a nesla Nerudovo jméno, už to samo o sobě byl určitý znak.
Jinak na Kampě naproti dnešnímu francouzskému velvyslanectví bydlel ještě Jiří Trnka. Také velice zajímavý člověk. Já se tehdy hodně kamarádil s jeho synem, který ale nežil s ním, bydlel v Podolí na nábřeží. Což mělo svůj zvláštní důvod. Trnka se kdysi rozvedl a svou první rodinu opustil. Pak ale velmi těžce onemocněla jeho dcera a on se denně v kostele modlil a prosil Pánaboha, ať ji zachrání. A slíbil přitom, že jestli jeho dcera přežije, tak se k ní a ke své první ženě vrátí. Dcera se opravdu uzdravila a jemu nezbylo nic jiného než slib dodržet. Ale zase až tak moc se mu vracet nechtělo, takže žil od pondělí do středy pod Vyšehradem, čtvrtek, pátek a sobotu trávil na Malé Straně a neděli měl pro sebe.
Hezky zařízené.
Jako dítě jsem to nemohl pochopit a neuznával jsem to, ale ve svém věku to obdivuji.
Bylo po absolutoriu gymnázia už jasné, že půjdete na herectví?
Ano. Všichni, co jsme tehdy spolu kamarádili, snad až na jednu výjimku, jsme se hlásili na DAMU.
Byli jste asi silný ročník?
Jistě, tenkrát byly ročníky tak silné, že v každé třídě kdekoli bylo čtyřicet lidí.
Od dětství si vás pamatuji jako herce Národního divadla, vy jste do něj asi zamířil poměrně mladý, jestli se nemýlím.
Tehdy to chodilo tak, že ředitelé nebo režiséři z oblastních divadel posílali divadelní akademii dopisy s žádostmi typu: potřebovali bychom dva mladé kluky nebo dvě holky. Pokud vás neoslovili přímo, byla to možnost, jak získat angažmá. Ale třeba Jarda Hanzlík přímou nabídku z Vinohrad dostal od pana režiséra Dudka, nastoupil tam jako elév a ani na akademii nešel. Na druhé straně měl jako elév nízký plat a musel se jako člen divadla učit herecké profesi přímo v praxi. Já jsem si umanul, že půjdu na zkušenou na oblast – ale nepůjdu tam, odkud napíšou, že chtějí mladého kluka a holku. Teprve až někdo přijde do DISKu a řekne mi, že chce právě mě, tak nastoupím.
Martin Štěpánek v té době už zkoušel v Národním divadle a hrál tam v jednom představení, byli to Novokřtěnci v režii Miroslava Macháčka. Byl totiž o něco starší – i když byl s námi v ročníku, bylo mu asi o tři čtvrtě roku víc. Dospěleji i působil. A jednou za mnou přišel: „Hele, vole, já mám nějaký natáčení a ve stejné době bych měl být na představení, nezaskočil bys za mě?“ Byl jsem samozřejmě pro, takže jsem pak párkrát hrál místo něho – s dalším „strejdou“ Zdeňkem Štěpánkem, který byl do toho obsazen také.
Později jsme zašli přímo za Otou Sklenčkou, jenž na DAMU působil jako proděkan, abych mohl Martina alternovat i DISKu, v Jiráskově Lucerně, protože zase něco točil. Do tohoto představení jsme ale byli obsazeni oba, Martin hrál starého vodníka a já rychtáře. Chtěli jsme po Sklenčkovi, aby mi dovolil dvojroli, s čímž nás okamžitě oba vyhodil: „Vy jste se zbláznili!“
Jednou jsem pak měl rande, trochu se mi krylo s představením, tak jsem řekl kolegům: „Připravte mi kostým, přiběhnu na poslední chvíli.“ Jenže když jsem to udělal, narazil jsem v chodbě právě na Sklenčku. Stál zády ke mně a já jsem nechtěl, aby mě viděl, protože jsem šel pozdě. Tak jsem se chystal, že vyběhnu a vlezu do šatny oknem po okapu, ale on mě asi uslyšel, otočil se a hned mě pološeptem přivolal: „Pocem honem, není tu Štěpánek, musíš zaskočit vodníka!“
Povídám mu: „Vždyť jste nás s tím vyhodil.“
„Ale to byla jiná situace!“
Tak jsem nakonec obě ty role v jednom představení opravdu hrál, ačkoli poté, co nás s tím Sklenčka vyhodil, jsem se už na roli vodníka nepřipravoval. Ale text jsem znal a převleky jsem měl vymyšlené už tehdy, když jsme za ním s tím nápadem přišli poprvé.
A právě na tohle představení se přišel podívat pan Kabeláč, ředitel východočeského divadla v Hradci Králové, tehdy se jmenovalo Divadlo Vítězného února. A ten mi položil tu otázku, na kterou jsem čekal, jestli bych nechtěl k nim.
Nastoupil jste do Hradce?
Nastoupil, ale strávil jsem tam jen rok, protože pak nastalo období normalizace, vyměnil se ředitel a už to nebylo ono. Mezitím jsem navíc dostal nabídku od ředitele činohry Státního divadla v Brně, takže jsem odešel do Brna. Po dvou sezónách jsem zjistil, že je mi tam dobře, a už jsem počítal, že na Moravě zůstanu. Ale pak tam přišel na hostování z Prahy pan režisér Dudek a po nějaké době se mě zeptal: „Jiří, nechtěl byste ke mně do Vinohradského divadla?“
Že Vinohradské divadlo nebylo v té době pro mou mámu právě ideální vzpomínkou, to jsem si v té době zase tolik nebral. Ale na druhé straně jsem o tom věděl, protože jsme nějakou dobu bydleli v Římské 43, což je vlastně zadní trakt divadla, a máma chodila kolem divadla na náměstí Míru na tramvaj. Jednou se takhle potkala na ulici s paní Karolínou Slunéčkovou, a to byla jediná herečka, která mámu opravdu zastavila a řekla jí: „Paní Štěpničková, nesmírně se vám omlouvám, já jsem byla tehdy blbá a mladá a také jsem podepsala petici žádající vaše potrestání. Je mi to strašně líto, byla bych ráda, kdybyste mi to odpustila.“ Máma rovnou řekla, že to je v pořádku.
Ani já jsem neměl dojem, že by to bylo nějak zvlášť živé téma. Říkal jsem si, proč bych nemohl ve Vinohradském divadle hrát? Ale pana režiséra Dudka jsem přesto upozornil: „Nebudu nikam psát žádné prosebné dopisy, aby mě přijali. Buď to zařídíte vy, nebo na to zapomeňte.“ Odpověděl, že to zařídí.
Pak se nějakou dobu nic nedělo, hráli jsme a po několika měsících přijel pan režisér znovu podívat se, jak jeho inscenace běží. Ještě před představením se mě zeptal, jestli bych pak měl čas zajít na dvě deci. Šli jsme si sednout, Dudek se nadechl a řekl: „Jiří, nabízel jsem vám angažmá ve Vinohradském divadle. Omlouvám se vám a moc vás prosím: zapomeňte na tu nabídku, protože ve Vinohradském divadle existuje nenávist až za hrob.“
Hned na to mě oslovilo Národní divadlo, takže od roku 1974 působím v něm, dneska už je to šestačtyřicet let. Nastoupil jsem tam mimochodem o deset let starší, než kolik bylo při jejím přijetí do angažmá mé mámě. Ta přišla do Národního divadla v sedmnácti.
Vysvětlili jste si někdy blíž tu větu o nenávisti ve Vinohradském divadle?
Tak já jsem věděl, jak to bylo. Když tehdy mámu chytili a zavřeli do vazební věznice na Pankráci, tak se v divadle svolala schůze ROH (organizace Revoluční odborové hnutí, která fungovala za socialismu jako monopolní odborová organizace s „povinně dobrovolnou“ účastí, pozn. red.) a hlasovalo se o petici žádající její uvěznění. Kromě čtyř herců všichni hlasovali pro. Včetně Karolíny Slunéčkové, která se za to později mámě omluvila. K soudu pak navíc poslali přes Otu Sklenčku, jenž v té době dělal soudce z lidu – nevím, jestli ten termín ještě znáte, šlo o laické přísedící u soudu, bez právního vzdělání, které jmenovala vláda na základě seznamů dodaných okresními národními výbory -, dopis, v němž čtyři herečky Vinohradského divadla žádali soudkyni, aby mámě udělila trest smrti. Takhle to bylo.
Probírali jste to s mámou?
Máma byla ohromně zajímavá ženská, probírali jsme spíš jiné věci. Třeba v době, kdy jsem se už začal trochu víc zajímat o holky, mi řekla: „Hele, až se ti začnou zapalovat lejtka, přijď mi to říct. Já tě vezmu k Seifertovi, to je básník, ten ti to určitě dobře vysvětlí.“
Došlo na to?
Došlo. Ale slova pana Seiferta si nechám jako tajemství.
Pamatujete se na první roli v Národním?
Jistě. Bylo to představení Sníh nad limbou od pana Bukovčana, měl jsem v něm hrát se svým profesorem ze školy Radovanem Lukavským. Původně jsem byl obsazen do role mladíka, co se dostane k partyzánům a zaučuje se u nich. Ale mým parťákem byl v představení Petr Štěpánek, který měl ztvárnit mladého vojáka, zajatce rakouského původu, a byla tam scéna, kde Lukavský učí tohoto mladého vojáka se holit. Štěpánek za mnou přišel: „Hele, vole, nechceš si to vyměnit? Já vypadám zarostlej, i když se oholím.“ Šli jsme za režisérem, dovolil nám to, a tak se stalo, že ve svém prvním představení v Národním divadle jsem hrál vlastně cizí roli.
Patříte mezi respektované mistry českého dabingu. Jak jste se k téhle disciplíně dostal?
To šlo postupně. Já jsem studoval na divadelní akademii ještě v době, kdy se tam učilo všechno: pohyb, šerm, jízda na koni, škola se nás zkrátka snažila za pomoci kursů připravit v co nejširší škále. Včetně hlasových dispozic. Naše profesorky po nás hlasovou přípravu přísně vyžadovaly. Zaplať pánbůh, říkám dnes, protože se mi často stává, že se dívám na nějakou současnou inscenaci a ne že neslyším – ale nerozumím, protože herci dobře neartikulují.
To byste si rozuměl s mým otcem, který si na nesrozumitelnost občas stěžuje, ale vám prý rozumí dodneška.
Děkuju. Mě v tomhle směru učila i máma, která používala příměr: „Na Národním divadle se musí šeptat tak, že je to slyšet až na druhou galerii, a pořád to musí být šepot.“ A měla pravdu.
Když jsem byl ještě v Brně, tak se tamější divadlo právě opravovalo, hráli jsme v novém divadle postaveném pro operu, a to mělo akustiku velmi špatnou. Musel jsem se opravdu hodně snažit, aby mi bylo rozumět, a stejně, když jsem pak přišel do Prahy, jsem si rok zvykal na historickou budovu Národního divadla a hledal takovou hladinu hlasového projevu, aby mi bylo rozumět a současně abych nekřičel. Rudla Hrušínský mi vždycky říkal: „Neřvi, vole!“ Tihle mistři řekli jedno slovo, a to platilo.
K prvnímu dabingu jsem se dostal vlastně ještě před akademií, už jako dítě. V Brně jsem pak pokračoval, to jsem dělal třeba Depardieua, který je asi jen o rok mladší než já, a pak to šlo dál. Nezapomeňte, že nás vedli velmi dobří dabingoví režiséři. A když nejste úplně tupý a jste trochu empatický, tak vnímáte, co vám tyto osobnosti říkají, a výsledek se dostaví.
Máte své oblíbené herce, které rád dabujete? Luděk Munzar byl vždycky spojován s Paulem Newmanem, František Filipovský s Louisem de Funesem, ale u vás je to spektrum o dost širší.
Ano, těch herců byla spousta. Michael Douglas, Harrison Ford, Depardieu, taky ten Indián vysokej svalnatej…
Steven Seagal?
Ten. A ještě předtím jsem jich měl spoustu, třeba rakouského herce Klause Maria Brandauera, tam jsem byl taky domestikovanej. Toho jsem měl rád, líbilo se mi, jak je svéráznej. Někdy odjel nadlouho na svou chalupu v Alpách, zašil se tam, s nikým nekomunikoval, a když si odpočal, tak se zase vrátil do práce.
Záviděl jste mu to?
Trošku jo.
Divadlo, televize, film, dabing… Měl jste některou z těch disciplín raději než jinou?
Ne. Já jsem dělal vždycky všechno. Možná jsem jen trochu raději upřednostňoval televizi před filmem, protože u filmu se mi ta práce zdála vždycky zdlouhavá. Za to v televizi se hra nacvičila během 14 dnů ve zkušebně, pak už se šlo do ateliéru a točilo se po sekvencích. A hlavně, po natočení sekvence následoval „kopr“ neboli kontrolní projekce, kdy se promítlo, co se natočilo, a mohl jsem si všechno zkontrolovat. Jestli se dívám správným směrem, jestli se pohybuji v souladu s kamerou, všechno souviselo se vším. Luděk Munzar třeba „kopr“ nesnášel a odmítal, protože se nerad díval sám na sebe, ale já to měl rád. Jako technicky vybavený herec jsem se v tom dokázal rychle zorientovat a pomáhalo mi to. I když Luďkovu přístupu taky rozumím, protože se na sebe třeba ve filmech také nerad dívám.
V televizi jste byl oblíbeným hercem Evžena Sokolovského, který vás rád a často obsazoval. Jak jste se k sobě dostali?
Evžen používal takový zvláštní druh humoru, který dokázal do člověka tnout. Jednou se do mě takhle slovně trefil, a já, protože jsem neměl žádné skrupule, jsem tu v odpovědi okamžitě vrátil. To ho zarazilo. Viděl jsem mu i na očích, že zbystřil. A od té doby jsme se spřátelili.
To od něj bylo na druhé straně docela vstřícné.
Velmi.
Bavili jste se někdy o tom, proč si právě vás vybral pro postavu Gottwalda ve stejnojmenném seriálu?
To není otázka na mě, musel byste se zeptat Evžena. Nebyl jsem ale jediný kandidát, herecké zkoušky nás na tuhle roli dělalo víc. Mě si asi vybral proto, že jsme si jednak rozuměli, jednak měl i pocit, že jsem Gottwaldovi dost podobný. Nechtěl jsem to dělat, ale on na mě trval. A byla to doba, že kdybych býval odmítl, tak jsem mohl také profesně skončit. Další aspekt celé té věci byl, že jsem to točili v druhé půli 80. let, kdy už byl Gottwald trochu ve společenské nemilosti. On celý můj život, který z větší části probíhal v socialistickém sektoru, je jedna kontroverzní situace za druhou. Málo platné, byl jsem synem buržoazní představitelky, nehledě na to, že sám jsem uměl být taky nekompromisní. Když jsem ještě působil v hradeckém Divadle Vítězného února, tak tam za normalizace vyměnili ředitele. Kabeláče, který mě přijímal, vyhodili, a jako ředitel tam nastoupil jeden herec, velice špatný herec. A tenhle pán nám jednou něco vykládal o „úderné moci červené barvy“ a zakončil to slovy: „To přece vidíme všichni.“
A já jsem řekl: „Všichni ne.“
Naštětil se: „Jak to myslíte?“
„Normálně. Já mám narušený barvocit a vím, že vidím červenou jinak než vy.“ A on to vzal politicky.
Jak to dopadlo?
Odešel jsem do Brna. Přitom jsem nelhal. Když nás ve škole tehdy očkovali proti všemu, proti čemu se tehdy očkovalo – on ten socialismus se nejdřív tvářil tak, že se o vás chce starat, a ze začátku tomu tak i bylo – tak přišli také s tabulkami pro barevné cítění, kde byly různé puntíky a podobně, předkládali nám je a měli jsme říkat, co vidíme. A já jsem řekl, že vidím parník.
„Cože?“
„No, parník.“
„Jak můžeš vidět parník, tam je kruh a trojúhelník!“
„To nevidím. Ale vidím parník!“
A nedělal jsem si srandu, to tak opravdu bylo. Takže vyšetření skončilo závěrem, že mám narušený barvocit. Od té doby jsem věděl, že každý z nás může vnímat barvy jinak. Ale když jsem to použil proti tomuto člověku a řekl mu, že rudá barva není pro každého stejně rudá, tak to vzal politicky a bylo.
Baví vás pořád hrát?
Baví. Mně vůbec baví život. Moje babička, která byla velmi chytrá a vzdělaná, mě vychovávala přes přísloví, a její základní motto znělo: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ To, když přijmete jako ústřední myšlenku, tak se vším nějak vyjdete.
Jiří Štěpnička
Český herec a dabér. Narodil se v roce 1947 v Londýně české herečce Jiřině Štěpničkové (1912–1985), jeho otcem byl profesor kreslení ze Strakonic Jan Samec (1917–1988), za nějž se Jiřina Štěpničková provdala krátce před synovým narozením. Po návratu rodiny do Československa byla Jiřina Štěpničková herecky odstavena a na základě podvrženého dopisu, údajně od režiséra Františka Čápa, se s tříletým synem v náručí pokusila o emigraci. Nastrčený převaděč však byl konfidentem Státní bezpečnosti, herečka byla zadržena a odsouzena na 15 let, propuštěna byla na amnestii po deseti letech. Po návratu z vězení žila spolu se synem na různých místech v Praze.
Jiří Štěpnička začal po absolvování malostranského Gymnázia Jana Nerudy studovat herectví na pražské DAMU a po jejím ukončení nastoupil v roce 1969 na pokyn Vojtěcha Kabeláče do Divadla Vítězného února (dnešní Klicperovo divadlo) v Hradci Králové. Zde působil do roku 1972, pak přešel do Státního divadla v Brně. Od roku 1974 je stálým členem Činohry Národního divadla v Praze.
Je často obsazovaným televizním i filmovým hercem, úspěšně se věnuje také dabingu. Jeho hlasem u nás promlouvá například Harrison Ford, Michael Douglas, Steven Seagal, Klaus Maria Brandauer nebo Gérard Depardieu.
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
