Letos na podzim to bude už 55 let, co se uskutečnilo první vystoupení vaší kapely v Riegrových sadech na pražských Vinohradech. Místo, kde jste hráli, se jmenovalo Camp Club, což je záhada. I když jsem Vinohraďák, nic mi to neříká.
Předně musím povědět, jak to všechno vzniklo. Dixielandový banjista, kterým jsem od konce padesátých let byl, si moc nezahraje. Jeho hlavním úkolem je obstarávat harmonický doprovod dechařům: trumpetistovi, klarinetistovi a trombonistovi. K nějakému tomu krátkému sólíčku se banjista v dixielandu dostane maximálně jednou dvakrát za večer. A tak jsem už v roce 1961 začal sestavovat první skifflové kapely à la New Orleans, ve kterých sólovalo hlavně banjo, a ne jedno – proto jsem jim říkal „banjo band“. Ale nebyl to náš název, nebylo ho zapotřebí. Neměli jsme žádné ambice, sestava se pořád měnila. Kdo měl čas, ten si prostě přišel zahrát. Většinou k někomu domů nebo na chatu. Na veřejnosti jsme ve složení tenorové banjo, kytara, kontrabas a valcha poprvé zahráli právě v zahradní restauraci v Riegrových sadech, ale ještě zdaleka ne pod mým jménem. Žádný zpěv ani povídání, to bylo pod naši úroveň. Prostě jsme jen smrtelně vážně hráli americké instrumentálky. Bylo to na podzim roku 1966, skupina Greehorns tam tenkrát pořádala pravidelné country saloony. Restauraci pro své fanoušky (po dohodě s provozovateli) přejmenovala na Camp Club. Na žádné ceduli ten název venku nebyl, to by se komunistům moc nelíbilo.

Je pravda, že jste název Banjo Band jako první oficiálně nepoužil vy, ale pořadatelé?
Je to pravda, o našem názvu jsem se dověděl až z plakátů na Folk a country festival v pražské Lucerně. Dost mě to rozčílilo, žádnou kapelu schopnou zahrát na velkém festivalu jsem neměl a vůbec jsem si nevzpomínal, že bych se na účinkování v Lucerně s někým dohodl. Možná na nějaké trampské akci u piva, nevím. Pátral jsem po pořadatelích té akce, chtěl jsem, aby moje jméno na plakátech zamazali. Po dvou dnech marného hledání jsem kapituloval, sehnal pět muzikantů a začal s nimi nacvičovat pět amerických instrumentálek. Trampové v Lucerně je naštěstí přijali s nadšením, jako vítanou změnu.

Váš největší hit Jožin z bažin se trochu podobá skladbě Graeme Bella Czechoslovak Journey. Na úvodních tónech je to dobře znát. Co pro vás tenhle australský jazzman znamenal? Když těsně po válce přijel do Československa, kde natočil i zmíněnou instrumentálku, zprostředkoval tím mladým lidem u nás po mnoha letech první setkání s jazzovou hudbou ze Západu.
K napsání Jožina z bažin mě spíš inspirovaly staré ruské písničky, jejich melodika a typická harmonizace. Soudíte asi podle těch mollových předeher před každou slokou. Ale ty jsem odposlouchal od amerického pianisty Fatse Wallera, začíná tak každou druhou skladbu. Myslím si, že Wallerem byl inspirován i australský revivalista Graeme Bell. Nicméně Bellův Dixieland Jazz Band pro mě opravdu znamenal hodně. Byl to vlastně první jazz, který jsem kdy slyšel – ze dvou standardních desek, které se nějakým zázrakem zachovaly a objevily u mého spolužáka Safertala. Byly nahrány v roce 1947 v Praze během Mezinárodního festivalu mládeže. To jestě nebyli u moci bolševici, ti považovali jazz za nástroj imperialistické propagandy a nic takového by nikdy nenatočili. Dá se říct, že díky Graeme Bellovi jsem se na první poslech doživotně zamiloval do klasického jazzu, což rozhodlo o mém dalším životě. Ale skladba Czechoslovak Journey na těch deskách nebyla. Tehdy mě uchvátily melodie Ballin’ The Jack, My Sister Kate, Dallas Blues a When The Saints Go Marching In.

Ještě k tomu Jožinovi: to byl nějaký zlínský bůžek, že?
Verzí o původu téhle přezdívky je víc. Podle některých pamětníků se tak ve Zlíně říkalo už za první republiky nějakému opilci. Ale já jsem o Jožinovi z bažin prvně slyšel od skvělého zlínského vtipálka a jeden čas rozhlasového redaktora Zdeňka Navrátila. Je jedno, jestli tu figurku vymyslel on, nebo ji jako novodobá Božena Němcová někde objevil. Jeho Jožin byl hrdinou trochu neslušné básničky o exhibicionistovi, který vylézal z bažiny a obnažoval se před pracovnicemi obuvnických závodů, chodícími kolem močálu do práce. Zdeněk Navrátil vyjádřil u piva přání, abych jeho báseň zhudebnil. Doufal, že bych ji do rozhlasu, kde jsme už tou dobou s Banjo Bandem čile nahrávali, mohl protlačit. Nedokázal jsem mu vyhovět, takové verše by u textové komise neprošly. Zdeněk tedy slevil a pravil, ať udělám vlastní text. A jestli se v rozhlase objeví jakákoliv píseň o jeho Jožinovi, budu u něj mít demižon slivovice. Má připitomělá pohádka s vlezlou melodií se překvapivě ujala víc, než jsem čekal. Od Zdeňka jsem proto žádný demižon nepožadoval – naopak jsem až do jeho smrti vozil slivovici já jemu!

Vraťme se ještě hlouběji do historie. Když přišel rok 1968, moc nadšený jste nebyl. A hned jak jste mohl, ujel jste do Paříže. Jak na vás bohémská Francie šedesátých let působila?
Osmašedesátý rok jsem opravdu moc neprožíval. Jako přesvědčený antikomunista a antisocialista jsem Dubčekovi a jeho revizním komunistům nefandil. A vůbec jsem se nedivil, že si Rusové přijeli udělat ve své říši pořádek. Žadné komunistické odchylky nesnesli, to o nich bylo známo. Z Československa jsem zmizel proto, abych trochu poznal svět. Bál jsem se, že brzy spadne klec a potom už se nikam nepodívám. Chtěl jsem se společně se svým děvčetem takových pět let toulat po Evropě, případně i po Americe. A pak bychom se zase vrátili. Francii jsem si jako první záchytný bod vybral proto, že jsem tam měl kamarády a francouzština byla jedinou řečí, kterou jsem se jakž takž domluvil. Na to, že moje babička francouzštinu učila a že jsem ji studoval na vysoké škole, celkem slabota. Ale že mám hlad, to jsem uměl říct plynně.

Pět roků jste cizinou nebloudil, zpátky doma jste byl mnohem dřív.
Plán nevyšel, vrátili jsme se už za půl roku. Déle by nás Francouzi u nich nechali jen pod podmínkou, že přijmeme politický azyl. Nechtěli jsme si bránu domů uzavřít a před přesídlením do jiné země, kde bychom se časem asi dostali do podobné situace jako u nás, jsme dali přednost předčasnému návratu. Francie na mě ovšem zapůsobila skvěle. Po pádu totality jsem si všechno vynahradil a každý rok jsem tam s rodinou na měsíc vypadl.

Co pracovní nabídky ze zahraničí? Měl jste možnost absolvovat evropské turné s legendou britského jazzu, Mr. Acker Bilkem, ale komunisté vám to zatrhli.
V sedmdesátých letech už takových nabídek víc nepřišlo. Neměli jsme publicitu, venku nás nikdo neznal. S klavíristou Pavlem Skálou a tubistou Václavem Dědinou jsme hráli instrumentálně v malém Old Time Triu. Důvodem, proč si nás Mr. Acker Bilk vybral jako předkapelu na turné po evropských klubech, bylo asi to, že jsme byli levní, bylo nás málo a jako trio bez bicích jsme hráli potichu. To asi upoutalo jeho agenta v pražské Viole, kde jsme začátkem sedmdesátých let účinkovali.

V mládí jsem rád poslouchal LP desku Potlach v údolí Kazína, kde je i vaše málo známá písnička Ptáčku, Ptáčku (Berounka teče). Měl jste blíž k jazzmanům, nebo trampům?
Ve všední dny k jazzmanům, o víkendech k trampům. Jezdil jsem na jejich osady, kde jsem si vždycky hezky zahrál. I když k tomu bylo zapotřebí mnohem méně akordů než při hraní v dixielandu.

Potom, co jste přestal být jen banjistou a začal jste zpívat a skládat, trvalo ještě asi čtyři nebo pět let, než vás rozhlas a organizátoři koncertů vzali na milost. Čím to bylo? Nevěděli si s vámi rady?
Rady si rozhodně nevěděli. Ale o našem proniknutí do média, které nás rychle zpopularizovalo, rozhodly dvě po sobě jdoucí náhody. Po účasti na přerovském jazzovém festivalu, kde jsme moc velký úspěch neměli a nezískali jsme ani žádnou cenu, nás oslovil redaktor Československého rozhlasu Mojmír Smékal a nabídl nám zkušební frekvenci v karlínském Studiu A. I když naše vystoupení v Přerově bylo víceméně propadák, Smékala ovlivnil svou závěrečnou řečí předseda festivalové komise Albert Nicholas – bývalý klarinetista orchestru Louise Armstronga. K překvapení celé komise řekl, že jazz v sobě měl ze všech účinkujících jako jediný náš Banjo Band. Co ho k tomu vedlo, nevím. Buď jsme mu svým stylem připomněli jeho rodný New Orleans, nebo chtěl tu českou komisi naštvat. Nebo byl ožralý! Důležité je, že jsme těch pět věcí, co jsme nadřeli už pro Folk a country festival v Lucerně, mohli nahrát v rozhlase.

A ta druhá šťastná náhoda?
Den po nahrávání přijeli do Československého rozhlasu agenti americké firmy Tempo Hollywood a sháněli se po tuzemských instrumentálkách. Jediné, co nakoupili, byly naše nové – ještě horké – nahrávky. Od té doby jsme měli dveře do rozhlasu otevřené. Když jsme začali nahrávat regulérní písničky, s textovou komisí byly trochu problémy, ale časem si na mě zvykla. Taky trochu zásluhou Zdeňka Svěráka, který občas nějakou mou melodii otextoval, čímž jsem u komise získal určitou důvěru. Zdeněk byl sice po roce 1968 z rozhlasu vyhozen (texty psal pod pseudonymem Emil Synek), ale jeho bývalí kolegové si ho dál vážili a asi si řekli, že by jen tak s někým nespolupracoval. Přestali si myslet, že si z nich dělám srandu. A televize, ta nás vzala na milost, až když nás z rádia znala celá republika.

Jednu dobu bylo vaší muziky všude plno. Ale opravdu potrhlé kousky zůstávaly stranou. Například Píseň o černé tlačence o tom, co všechno se dá v téhle pochutině vidět. Tam jsou málem surrealistické verše jako: „Ejhle, Austrálie, ejhle, Sicílie, ejhle, doktor Skála, ejhle, Zéland Nový…“ Psal jste takové hovadiny naschvál, i když jste věděl, že v rádiu nikdy nezaznějí?
Redaktoři by je asi klidně hráli, ale z lenosti pouštěli pořád jen to, co už měli z desek přetočené na rozhlasových pásech.

Kdo z humoristů vás jako autora ovlivnil? Četl jste Stephena Leacocka nebo O. Henryho?
Když někdo říká, že má laskavý humor, anglický humor, nebo dokonce inteligentní humor, většinou chce jen svému okolí sdělit, že je sám inteligentní, laskavý a z dobré rodiny. Ale ze zkušenosti vím, že takoví lidé přirozený smysl pro humor většinou nemají. Spíš jen ten „vyčetlý“. Smysl pro humor nelze získat. Je to jako s hudebním sluchem, buď ho máte, nebo ne. Takzvaní klasici světového humoru jsou jako spisovatelé samozřejmě výjimeční, jejich humor je úsměvný, možná moudrý – ale já mám rád srandu, která rozesměje. Daleko blíž mám třeba k Jaroslavu Haškovi, i když jeho Švejka jsem popravdě nikdy nepřelouskal. Hašek má ve svých knížkách spoustu momentů, které čtenáře rozchechtají ještě i dnes.

Vrcholem vaší revolty proti běžné pop music je Dáša Nováková. Jak vás ta dadaistická píseň napadla a co říkali lidé, když ji slyšeli?
Vyvolala bouři hněvu, ale i nadšení. V časopise Mladý svět byla šéfredaktorkou paní Čermáková. Dost odvážná paní, která i v době komunistické „kulturní očisty“ dovolila Dášu Novákovou a následující reakce čtenářů otisknout. Bitvu rozpoutala jistá čtenářka z Rakovníka, která skoro žádala mé zatčení. A také jistý čtenář, který mi jménem nějakého kolektivu spílal: „Národ se dře a ty si z něj děláš šoufky!“ Tahle zanícená polemika nám udělala reklamu, takže jsme se s Banjo Bandem mohli rozjet po republice.

Banjo Band je fenomén, s nímž se mohli identifikovat všichni: chalupáři, houbaři, rybáři, čundráci, návštěvníci plováren – i rekreanti na horách. Vždycky když slyším píseň Ve Špindlerově mlýně, vrátí se mi atmosféra klubovny v horské chatě, sálající kamna, zima v lyžárně… Proto mě překvapilo, že jste kdysi musel utíkat z Černé boudy v Krkonoších, kde vás chtěli téměř lynčovat.
Tehdy jsme si s kamarádem muzikantem Jirkou Ziembrowským udělali z ROH rekreantů legraci, kterou moc nepřijali. Věděli jsme předem, že když začneme hrát na vypůjčené nástroje, na které jsme nikdy nehráli, budeme vyluzovat neposlouchatelnou muziku. Ale skutečnost předčila naše očekávání. Když jsme spustili, ani to nepřipomínalo hudbu – spíš to znělo, jako když se sype kamení do plechového kýble. V půlce druhé písně, když se diváci začali zvedat, že si nás podají, jsme museli vyskočit z nejbližšího okna. Kulturní sál byl naštěstí v přízemí.

V časopise Melodie se lidé zkraje roku 1981 mohli dočíst, že Banjo Band po deseti letech končí. Co se tehdy stalo?
Byli jsme přetažení, hráli jsme takřka denně. Docházelo ke zbytečným konfliktům. Nechtěl jsem členy kapely, kteří dělali největší problémy, vyhazovat (já jsem nikdy nikoho nevyhodil). Proto jsem koncem roku 1980 Banjo Band rozpustil. A po několika měsících jsem dal dohromady komorní partu, se kterou jsem chtěl hrát jen v malých klubech. Ale stejně se nám říkalo Banjo Band a agentura nás posílala na velká podia. Takže jsme se do roka vrátili do starých kolejí. S tím rozdílem, že jsem místo Iva Pešáka, Ladislava Gerendáše a Jana Bošiny, kteří tvořili páteř dřívějšího Banjo Bandu, musel sehnat nové showmany. Postupně jsme angažovali mimku Lenku Šindelářovou a komiky Jana Mrázka a Zbyňka Bruthanse. Od té doby jsme už žádnou pauzu nedělali.

Tenkrát v jedenaosmdesátém jste dokonce prohlásil: „Už pět let mě mrzí, že hraju na banjo. Zvuk banja je tak agresivní, že mě kolikrát až bodá v hlavě, leze to na mozek.“
To jsem řekl? Je to možné, ale nikdy jsem se banja nezbavil. Na kytaru hraju odjakživa, ale spíš tak doma pro sebe. Na pódium jsem si s ní troufl vylézt jen několikrát.

Stejně je škoda, že jste se kytaře nevěnoval víc. Na desce Úterý na ni výborně improvizujete. Proč jste ji pověsil na hřebík?
Vždycky se mi líbili ragtimoví klavíristé. Snažil jsem se je na kytaru napodobit. Dokonce jsem si vymyslel takový styl (a tím asi hraju na i na elpíčku Úterý), při kterém basuju à la „stride piano“. Hraju přiznávky a prsteníčkem současně vybrnkávám melodii, jako bych měl trsátko. Myslel jsem si, jaká to není revoluční novinka, ale pak mi kamarád přivezl ze Západu album francouzského kytaristy Marcela Dadiho, který to samozřejmě dělal už dávno a mnohem líp. On sice hrál trochu jiným způsobem, ale neuvěřitelně brilantně. Abych se mu vyrovnal, musel bych všeho nechat a deset let cvičit osm hodin denně. Což se mi nechtělo. Takže jsem zase hodil kytaru na skříň a pokorně se vrátil k banju.