Jak jste doma prožívali mistrovství světa v ledním hokeji?
Nejvíce ho prožívaly naše děti. Ty samozřejmě fandily svému strejdovi. (smích) Já fandila bráchovi tak jako zpovzdálí. Sama jsem se byla podívat až na finálovém zápase, ale děti byly víckrát. Měli jsme ve fanzóně koncerty s projektem Karol a Kvído, to byla naše část mistrovství a fandění. A podpora, aby se i děti chodily dívat na hokej.

Karolina Neuvirthová: Karol a Kvído je rodinný projekt, děti tátu z NHL neznají

| Video: Youtube

Váš otec Leo Gudas býval hokejový obránce, bratr Radko Gudas i manžel Michal Neuvirth se věnují hokeji, vy jste prý chtěla být původně krasobruslařkou. Je to pravda?
Ano, krasobruslila jsem, ale na začátku to nebylo takové, že bych to chtěla dělat profesionálně. S tátou a bráchou jsme trávili hodně času na zimáku, tak jsem se tomu přizpůsobila a začala krasobruslit. Strašně mě to bavilo.

Proč jste to nakonec opustila?
Jednak jsem strašně velká a pak jsem v tom nebyla ani moc dobrá, takže to logicky vedlo k tomu, že to dělat nebudu. Od malička jsem navíc hrála na piano, což byl později první impuls k tomu vydat se na uměleckou dráhu. Na gymplu mě moje učitelka na hudební výchovu přinutila zpívat sólo na školní akademii, zpívání mě začalo bavit a šla jsem zkusit konkurz do Divadla Semafor, kde jsem pak během gymplu hrála. Dál už to šlo všechno tak nějak samo.

Vyrazila jste za dětmi s mozkovou obrnou na první ozdravný pobyt Nadace Anežka do Kytlice, kde jste pro ně připravila soukromý koncert. Jak se vám s dětmi tančilo a zpívalo?
Je to úplně jiný koncert než koncert pro stovky dětí. Je to mnohem osobnější a vlastně je to úplně jiné a příjemné. Vidíte ty bezprostřední emoce. A je fajn vidět, že se děti zapojují. Ony se zapojují i při tom velkém koncertu, ale vidím je jen na dálku. Ale tady jsem s nimi mohla jednotlivě komunikovat.

Proč jste se rozhodla podpořit právě Nadaci Anežka?
Těch důvodů je hned několik. Znám se z divadla s Veronikou Krejzovou (Zelníčkovou), která je projektovou manažerkou nadace. Můj nejlepší kamarád Lukáš Vilt je velmi dobrý kamarád s Míšou Gemrotovou Štikovou. A třetí důvod je ten, že tahle problematika je mi velmi blízká, protože jako malá jsem jezdila do léčebny Vesna. Měla jsem ortopedický korzet, léčila jsem se se skoliózou páteře. A hodně dětí tam bylo právě s dětskou mozkovou obrnou, takže mám v živé paměti to, jak tam rehabilitovaly.

close Karolina Neuwirthová info Zdroj: se svolením Karoliny Neuwirthové zoom_in Karolina Neuvirthová uspořádala koncert pro děti s mozkovou obrnou.

Ovlivnilo vás to nějak?
Určitě. Pamatuju si, že jsem tam byla šest týdnů bez rodičů a mělo to na mě velký psychický dopad. A tak jsem ráda, že se tomu někdo věnuje tak, aby děti měly rehabilitace mnohem příjemnější, než jsem je poznala já. Vymysleli jsme mnoho společných aktivit, jak dětem s hendikepem zpříjemnit život. Jednu aktivitu, kterou mohu představit, je dětský kalendář/diář pro rok 2025, který vznikne ve spolupráci s Nadací Anežka v rámci mého merche a všechen výtěžek z prodeje bude věnován Nadaci Anežka, jejich aktivitám. Kalendář bude samozřejmě možné zakoupit i na mých koncertech.

Ortopedický korzet jste nosila spoustu let. Vybavujete si své pocity, když jste se cítila v kolektivu dětí „jiná“, nebo jste to tak vůbec nevnímala?
Vnímala jsem to hodně, protože se mi to stalo až v jedenácti letech. Nosila jsem korzet až do sedmnácti. Pro holku v pubertě je to velký zásah. Nelíbíte se žádnému klukovi, koukají se na vás zvláštně, nevědí, co to je, co to obnáší a jestli si můžou dovolit říct nějaký vtip. Určitě mě to ovlivnilo a formovalo. Když vidím, že někdo chce pomáhat smysluplně, má cenu ho podpořit.

Vedete k pomoci i své děti?
Už jsem několikrát se svými dětmi podpořila nadaci Jakuba Voráčka. I to, co jeho nadace dělá, je nám blízké. Kuba Voráček je náš kamarád, věnuje se roztroušené skleróze, ale ta se tolik netýká dětí, spíše dospělých. Několikrát jsme společně s dětmi byli na charitativních akcích, dokonce jsem ještě jako těhotná akci moderovala. Je nám to tedy blízké. Učíme děti nejenom pomáhat, ale také respektu k hendikepovaným lidem, protože je to věc, která není tak běžná. V kolektivu se s tím mnohdy nesetkají. Takže vysvětlovat si, že jsou děti, které mají specifika a že je to v pořádku, je důležité.

Pouští si vás doma vaše děti s Kvídem?
Ano, pouští si mě. Na začátku si mě pouštěly hodně. Pak přišel trochu útlum, protože měly pocit, že jim projekt Karol a Kvído bere maminku. Měla jsem v tu dobu hodně práce. Ale teď se k tomu zase hodně vrací a moc je to baví. Před dvěma dny se mnou natáčely videoklip k písničce Kdo se těší do školky a zapojili se i do písničky Hrajeme fér, která je o hokeji.


Nahrává se anketa ...

Vedete děti k volnočasových aktivitám? 
Děti vedeme hodně ke sportu, jsme sportovní rodina. Obě děti – dcera i syn hrají hokej, a pokračují tak v tradici. Oba hrajou i tenis, syn hraje fotbal a společně chodí na gymnastiku. A ano, jako Karol a Kvído jsme sice volnočasovou aktivitou pro děti doma u televize, ale zároveň jsme v Praze v Holešovicích otevřeli taneční školu, kde děti učíme tančit, zpívat a hrát. Snažíme se to posunout, abychom pro děti nebyli jenom v televizi a na koncertech, ale aby s námi mohli tančit, zpívat a hrát… Vytváříme společně taneční představení, které na konci školního roku ukazujeme rodičům.

Jak se udržujete v kondici?
Nás nejvíc udržují v kondici koncerty. Tím, že jich máme hodně, a kór když je venku třeba vedro, je náročné to utančit a uzpívat, je to někdy makačka. Ale prostě musíme makat. (smích)

Cvičíte, jíte zdravě?
Zdravě jím, nebudu lhát, že ne. Sportuju tak, že jezdíme na kole, na lyžích, chodíme občas na golf. Ale že bych chodila do posilovny, to ne, nemám to ráda. Nechodím ani běhat, maximálně si doma zacvičím jógu. Ale ostatní kolegové z týmu Karol a Kvído chodí do posiloven, protože je to baví. Já ovšem nejsem ten typ. (smích)