Články z magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků a naší placené webové verze, výjimečně pro tento víkend na Deník.cz odemykáme všem.

„To znamená, že jsme nevydělali ani korunu,“ říká, „naopak jsme investovali spoustu peněz do akcí, které nebyly. Nepláčeme, ale je to nepříjemné.“ Absenci hraní s kapelou, v níž strávil s přestávkami skoro dvě desetiletí, si zpěvák a bubeník vynahrazuje prací na unikátní online desce. A nad někdejšími spory v Lucii mává rukou. „Jestli jste s někým chodil osmnáct let, tak to musíte znát. To vás štve, i jak si ten člověk čistí zuby.“

Nedávno jste představil nový digitální singl Planeta bez paměti. Zpíváte v něm: „Sleduj počet mrtvých ve svém městě. Je jich zatím dvacet nebo dvě stě…“ Autor textu, prozaik a básník Jáchym Topol, se přímo inspiroval současným děním?
S Jáchymem jsem se seznámil před několika měsíci. Během pár dnů mi poslal čtyři texty. Mám v šuplíku spoustu písniček, různí skladatelé mi posílají svoje věci, sám taky něco skládám, další kousky dodává kapela… U Planety bez paměti mě napadlo, že by se k ní hodila melodie, kterou mi poslal Karel Štulo. Tenhle mladý skladatel mě už nějakou chvíli zásobuje písničkami, které dělá se svým kolegou DJ Fumesem. Jáchymův text samozřejmě reaguje na nejžhavější události spojené s letošní pandemií.

Je to už druhý singl z vašeho vznikajícího online alba. Tím prvním byla v červnu písnička o sledování My se vám ozveme. Zdá se, že máte v hlavě koncept – desku reagující na současnou situaci.
Na album jako takové ani moc nemyslím. Možná, že to nakonec dáme na vinyl, ale v podstatě jde o digitální koncept. Kamarád výtvarník David Černý přišel s nápadem udělat QR kód z mého obličeje. Když na něj namíříte telefon, hodí vás to tam, kam potřebuju. Což mi připadá vtipné, nikdy předtím jsem to u nikoho neviděl.

Chtěl jste se vyhnout stereotypu?
Když děláte klasické album, nakonec vždycky dojde k tomu, že se zabýváte i písničkami, o kterých tušíte, že je naživo nebudete hrát. Někdy se tomu říká rukopis, v horším případě klišé. Muzikantům se často stává, že se chtějí pustit do něčeho nového, ale když pak začnou, najednou se zase přizpůsobují tomu, jak co hráli v minulosti. Snažím se tuhle chybu eliminovat tím, že na každé skladbě děláme do zblbnutí měsíc nebo dva, s různými hudebníky a autory. Já sice sám píšu, ale nemám takové ego, abych si nepustil k tělu pěknou písničku od někoho jiného.

Když tak poslouchám, jak mobil načte kód v podobě vaší tváře, říkám si, že je to vlastně v protikladu k textu písně My se vám ozveme, kde se zpívá: „To, co jsme o tobě zjistit chtěli, to jsme si samozřejmě dávno našli.“ Měl byste naopak chtít, aby si vás nikdo „načíst“ nemohl.
Z toho už asi nevystoupím, já jsem se svým ksichtem ztracený. I když mám roušku, nejspíš bych nemohl vykrást banku, protože by mě i pod tím kusem látky poznali.

Videoklip k písni Planeta bez paměti:

Zdroj: Youtube

My se vám ozveme je písnička o paranoie. Nepodléháte jí občas i vy sám?
Je fakt, že některé věci jsou pro mě za hranou. Kamery, které vás na dálku rozpoznají a eventuálně vás – tak, jako se to děje v Číně – pošlou do jiného vchodu, než kam jste měli namířeno. Tam vás někdo zastaví, něco vám bude říkat… Nepustí vás do vlaku, nebo vás někam zavřou a prodají na orgány. Co já vím, co se může stát.

Za tři roky to bude třicet let, co jste natočil první sólovou desku. A jedna z písní, které na ní byly, je dneska aktuálnější než dřív. Co je ti do toho – So tuke androda. Vzpomínáte, jak jste to v ní zpíval? „Ať máš, co máš, tak si pozor dej na ty chytrý hlavy, co bílý Čechy chtěj.“
Tuhle písničku jsme nahrávali s Jiřím Kormanem, kamarádem z mého rodného Karlína. Jirka je Rom, on bydlel na Karlínském náměstí, já trochu dál, ale odmala jsme se znali, věděli jsme o sobě. V době, kdy jsme točili desku nazvanou jednoduše David Koller, frčel ještě trochu Orlík. Co je ti do toho byla naše reakce na celou tu skinheadskou subkulturu. Myslím, že každý Rom by mohl vyprávět historky, jak ho někdo atakoval. Proto oni chodí po ulici ve dvou, ve třech. Co si budeme povídat, Čechy jsou xenofobní a ta píseň je stejně aktuální jako tenkrát. Na druhé straně vím od kamaráda muzikanta z Brna, že ho honila parta nácků s kovovými tyčemi a že mu život zachránil tramvaják. Přibrzdil, kámoš rychle naskočil a ujel. Takže to s námi není zas tak špatné.

Proč jste zrovna tehdy pomýšlel na sólovou dráhu?
Deska David Koller byla můj první krok k osamostatnění potom, co se prvně rozpadla skupina Lucie. S pomocí Michala Dvořáka jsem postavil novou kapelu, ale sotva jsme dokončili turné, potkal jsem se s Robertem Kodymem při natáčení filmu Jana Svěráka Akumulátor 1. Tam jsme spolu byli čtrnáct dní zavření v šatně, mluvili o všem možném a dostali se i k našemu hraní-nehraní. Robertovi v té době už fungovaly Wanastovi Vjecy, takže neměl potřebu Lucii obnovovat. Ale já jsem mu říkal: „Když to neuděláme teď, tak už se nikdy nesejdeme.“ Nakonec jsme si plácli a zase to rozjeli, což byl ale konec tehdejšího Kollerbandu.

Jasná páka, 5P Luboše Pospíšila, Blue Effect… Kapely, ve kterých jste působil, než jste zakotvil v Lucii, jste si nikdy nevybíral podle toho, jestli se dostanou do hitparád. Instinktivně jste šel po dobrém bigbítu. Kdo z vašich kolegů vás na té cestě opravdu hodně ovlivnil?
S Lubošem Pospíšilem jsem rád diskutoval o životě a textech, on je ten typ, se kterým se dá povídat do pěti do rána. Záběr jeho textařů byl nekompromisní a vybíral si docela těžká témata, respektive krásné básničky, které zhudebňoval. Doufám, že jsem se to od něj naučil. V Jasné páce bylo taky intelektuální prostředí, tehdejší frontman Dáda Albrecht byl akademický malíř, kytarista Michal Ambrož studoval konzervatoř, basák Ivan Wünsch prodával knihy v jednom z nejznámějších pražských antikvariátů a nosil nám knihy, co se normálně nevydávaly. A už v jedné z prvních kapel, ve které jsem hrál s Mikolášem Chadimou, když mi bylo osmnáct, jsme zhudebnili pásmo básní Vladimíra Holana. Jmenovali jsme se Kilhets. Hudebně to byl dost velký underground, takže jsem to asi vyhledával.

Skupina Lucie, přestože má kořeny v osmdesátých letech, je spojena s obdobím těsně po sametové revoluci. Vnímáte vy a vaši spoluhráči, že jste určitým symbolem – kapelou, která to rozjela v prvním svobodném roce po čtyřiceti letech totality?
Asi to trochu pociťujeme. Je pravda, že když jsme za totáče hráli na nějaké rozhlasové akci, tak nás během vystoupení vypnuli. Přímý přenos skončil kvůli naprosto nevinné, něžné písničce. Jenže bolševik se bál všeho, pro ten režim bylo nebezpečné každé slovo. Nikde jsme nemohli nic říct, jinak by nás okamžitě zakázali. Jezdili jsme na amatérské papíry, ale už od začátku na nás chodilo hodně lidí.

Zažil jste šedesátá léta. Když skončila, bylo vám deset. Co si z té éry vybavujete?
V osmašedesátém roce jsme byli v Rakousku, rodiče tam přes léto pracovali. Během prvního týdne, kdy se v Praze střílelo, za námi do Vídně přijel brácha s rodinou a potom cestoval dál, do Austrálie. Jeho žena byla ještě v šestinedělí, když z Československa zdrhali. Naše máma se chtěla vrátit, měla doma další tři děti. Takže jsme se sbalili a vyrazili zpátky. V pražských ulicích byly tanky. Brácha chodil do parku pálit hromady letáků psaných špatnou češtinou, které shazovaly ruské helikoptéry. Stálo v nich, že u nás proběhla kontrarevoluce a všechno bude v pořádku. Naše známá, která bydlela na Florenci v přízemí, měla v kuchyni do okna zasunutý kanón a lila do něj starý čaj. Ten barák už nestojí, místo něj je tam autobusové nádraží. Jednoho kluka ze sousedství postřelili, někdo si ho vyhlídl a provrtal mu rameno. Nám okamžitě zakázali chodit do Sokola a náčelníka na čas zavřeli.

Vyrůstal jste v první polovině sedmdesátých let, tedy v příšerné době plné prověrek a vyhazovů z práce. Deptalo vás to klima, nebo jste si na něj zvykl?
Já jsem jen odjakživa věděl, že komouše nesnáším. Můj dědeček byl komunista, ale to bylo něco úplně jiného. Pocházel z chudých poměrů, za války schovával partyzány. Taky se ho potom zbavili, když nepodepsal souhlas se smrtí Milady Horákové. Z ředitele dnes už neexistující ervěnické elektrárny se stal přes noc topič. Mě to v mládí popravdě nijak zvlášť netraumatizovalo. Pochopitelně se člověk doma bavil o něčem jiném než ve škole, ale jinak jsme normálně existovali v partičkách stejně naladěných kamarádů. Navíc jsem měl hudební nástroje.

Když někdo prožije tolik let v bývalém režimu, musí se pak znovu učit říkat věci naplno? Narážím na to, že jste známý ostrými výroky na adresu současné politiky. Bylo to tak vždycky?
Ptáte se, jestli jsem tenkrát byl takový hrdina jako dnes? Nebyl. Já jsem se normálně bál. Párkrát mě zatkli a několikrát mě policajti zmlátili. Takže jsem se konfrontaci vyhýbal. Když v roce 1988 začaly první manifestace, tak jsem na ně chodil, ale protože jsem dobře věděl, že tam všude číhají fízlové, držel jsem se pěkně v rohu, abych mohl rychle zdrhnout.

Bylo v té době ještě nebezpečné mít dlouhé vlasy?
Bylo, protože blonďák je vidět dříve než černovlasý. To máte jako s blondýnkami. Naštěstí se tehdy nezamykaly baráky. Já nevím, jak je to možné, ale člověk se dostal do každého domu v Praze. Když nás honili policajti, běželi jsme k prvnímu vchodu, zazvonili a zeptali se, jestli bychom se tam mohli na chvilku schovat. Většinou nás pustili. A pokud bylo zamčeno, stačilo do vrat trochu víc strčit. Dost často povolily.

Hnali vás někdy s obušky z rockového koncertu?
Mně ne. Zato brácha byl na Plasticích v Rudolfově u Českých Budějovic v roce 1974, kdy to tam policajti brutálně vymlátili – včetně toho, že někomu způsobili těžká zranění. Od té doby si taky dával bacha.

Nedávno uplynulo půl století od smrti Jimiho Hendrixe. Vy jste v devadesátých letech s Lucií zažili sex, drogy a rock’n’roll po česku. Byly chvíle, kdy jste si říkal, že byste to nemusel přežít?
V devadesátkách bylo všechno otevřené, a to v každém směru. Ale přežil jsem, i velká část mých kamarádů. Což mi připomíná, že zrovna teď jsem viděl kapelu Plexis, která slaví třicet let od vydání své první desky Půlnoční rebel. A to je zářný příklad, že se dá přežít i to nejhorší.

Dlouho jsem vás vnímal jako člověka, který raději hraje, než mluví. Pak se to ale zlomilo a dnes se vyslovujete k důležitým společenským tématům. Kdy jste si uvědomil, že jen zpívat nestačí?
Za totáče jsme svoje pidiprotesty schovávali do muziky. Po rozpadu Občanského fóra lidi jako já adorovali Václava Klause a věřili mu. Jenže se ukázalo, že je spojený s Rusy. A to byl asi moment, kdy jsem procitl z euforie a řekl si: Jestli se budeš bát teď, tak co potom?

Když jste vy a Lenka Dusilová v roce 2016 prohlásili na předávání cen Anděl, že nás „soudruh Zeman táhne na východ“ a „podlézá režimům popírajícím demokracii“, řada lidí vám vzkázala, že si máte hledět svého kopyta.
To se říkalo za komunistů, že máte držet hubu a krok. Jsi muzikant, tak hraj, politiku děláme my. Postaráme se o vás, rohlíky za třicet halířů. My jsme v Lucii tři vyučení elektrikáři. Vlastně jsme dělnická kapela! Myslím, že každý má nárok na svobodný projev, a jestli se to někomu nelíbí, ať si Putina políbí.

Je Rusko opravdu takové nebezpečí? Mohly by se staré časy vrátit?
Gauneři mají vždycky náskok. Zloděj něco ukradne a vy to zjistíte až druhý den, anebo nikdy. Mezitím se musí mobilizovat aprát, ale oni už kradou v dalším baráku. Určitě mají různé plány, podívejte se na země, které s Ruskem sdílejí hranice. Těm to tedy nezávidím. Myslím, že tu jsou přítomní, jejich zdejší centrála je asi desetinásobně předimenzovaná. Na normálním velvyslanectví najdete dvacet lidí, tady jich jsou desítky – a to nebudou uklízečky a šoféři. Náš prezident, bývalý komunista, je přece proruský a pročínský. I náš bývalý prezident byl proruský a předseda vlády je stejný, i když dělá, že ne. Šéf četky je komouš… V pořádku, já akorát říkám, že nejen komunisté mají nárok vládnout této společnosti. Naopak.

Jaké to je, snažit se být zásadový v bezzásadové zemi? Například když oznámíte, že nebudete vystupovat nikde, kde hraje kontroverzní skupina Ortel, a potom jdete v Praze na Žižkově do hospody a tam vám ji vrchní pustí na plné pecky z reproduktorů?
Ať si každý pouští, co chce, to je věc policie, aby odfiltrovala, co už je za hranou. Podle mě je dobře, že Ortel a jemu podobné party hrajou. Lidi, kteří je poslouchají a kteří na ně chodí, jsou aspoň evidovaní. Kdyby se scházeli jen na tajných koncertech, byl by o nich horší přehled.

Na jedné straně nejste lhostejný k lumpárnám, které se tu dějí, na straně druhé jste měl vždycky čich na fajn tvořivé osobnosti. A těch je tu také plno. Jaký tedy máte celkový dojem z českého národa?
Myslím, že jsme v pohodě. Já mám zdejší lidi rád. Pochopitelně, v Česku nemáme tak velké město jako Londýn nebo New York. Tady to bude vždycky trošku vesnice, a to se odráží i v hudbě. Někdy je v ní dost slyšet kopírování cizích vlivů. Ale každá kapela nebo muzikant, když začíná, má svoje vzory. Asi je to taky trochu dané tím, že jsme malá země ve středu Evropy. Německo, Skandinávie, slovanské základy, americká a anglická profi produkce, italská a francouzská muzika – všechno se tu potkává.

Lucie jako jedna z mála českých rockových skupin měla šanci prorazit v cizině. Nicméně vy jste ten krok do světa nikdy pořádně neudělali.
Občas se nás k tomu někdo snažil dokopat. Ivan Král nám domluvil šňůru v USA, ale my jsme na ni nejeli, protože jsme tomu nevěřili. Kdybychom chtěli udělat díru do světa, museli bychom na to vlítnout hned po revoluci, kdy jsme měli podporu lidí, jako byl Václav Havel. Vtipné je, že se nám v archivu válí pár písniček v angličtině. Určitě je někdy vydáme a spoustu lidí naše karlínská angličtina pobaví.

Když se ohlédnete za časem stráveným za bicími v Lucii, řekl byste, že jste zůstal věrný tomu, s čím jste kdysi do téhle skupiny vstupoval? A co jste tehdy vlastně chtěli?
Nevím, jak ostatní, ale já jsem chtěl mít nejlepší kapelu na světě. A když jsem přišel do té zdecimované Lucie bez zpěváka, začal jsem pracovat tak, jak to mám nejradši. Náš manažer mi pak říkal, že jsme tři čtvrtě roku zkoušeli den co den včetně sobot a nedělí. Někdy třeba jen ve dvou, ale většinou všichni dohromady. Skončilo to prvního ledna 1988, kdy jsem seděl sám ve zkušebně a nikde nikdo. Pak mi došlo, že asi nepřijdou. Přece jen byl Nový rok a my jsme až do rána popíjeli na brazilské ambasádě. Ale stejně mě to překvapilo – tak moc jsem byl postižený zkoušením! Teď, když jsme se znovu dali dohromady, jsme si tenhle dril zopakovali. Ve zkušebně jsme s přestávkami strávili rok a ve studiu asi sedm měsíců.

Lucii je letos 35 let. A vy jste měl v září šedesáté narozeniny. Prožíváte to, bilancujete?
Pětatřicátníci, hoši jako květ. Já jsem bilancoval, když mi bylo pade, a další bilancování budu dělat, až mi bude kilo.