Zní to neuvěřitelně, ale od televizní show Cesta ke slávě uplynulo 10 let. Pořád vás Robin Hood láká, chce se vám pokaždé na jeviště?
To letošní výročí si pamatovat musím, protože právě na konkurzu jsem potkal svou nynější manželku, tak budeme slavit i doma. Inscenace se za těch deset let samozřejmě vyvíjela, což je výhoda divadla, že žije jako tvar, který se neustále mění. Představení už příliš často nehrajeme, takže každá repríza mě baví, je pro mě příjemné zavzpomínání a radost.

Teď máte těsně před premiérou muzikálu Voda nad vodou. Co můžete o své roli Adama prozradit?
Je to po Osmém světadílu druhý muzikál s hity legendárního Elánu a magicky se právě po osmi letech sešel v Divadle Kalich skoro stejný tvůrčí tým. Režisér Ján Ďurovčík o příběhu říká, že vždycky musí existovat nějaká „voda”, co vás v těžkých chvílích drží nad vodou… A co můžu prozradit já? Že jde o moderní adaptaci jedné nesmrtelné literární klasiky a že ten můj Adam není zrovna typický klaďas. (směje se)

Kolik inscenací máte na repertoáru?
Jednou za čas to počítám, teď už dost dlouho ne – bude to tak něco mezi 9 a 13 inscenacemi, řekl bych.

To je příznak workoholismu, řekla bych.
To bych nemohl tu profesi dělat, kdybych nebyl trochu workoholik! Já jsem u divadla vyrostl, respektive nic jiného jsem nepoznal, pro mě byl ten nepřetržitý kolotoč naprosto normální. Táta operní pěvec, máma inspicientka v činohře, v šatnách jsem „žil” odmalička. Jako bylo pro některé dítě zajímavé nahlédnout do zákulisí divadla, tak pro mě byl svátek podívat se k babičce do kanceláře. Pracovala jako notářka a když jsem viděl na stole razítka, lejstra a složky, byl to pro mě neznámý, kouzelný svět. Měl jsem to prostě naopak.

Vy jste se narodil v Liberci, pak jste chodil do školy v Českých Budějovicích, na střední jste byl v Brně, to jste to měl dost dobrodružné.
Liberec je pro mě dětství. Táta se tam taky narodil, z jeho strany máme i tu divadelní větev po několik generací, dědeček byl operním režisérem a dlouhá léta šéfem v Plzni, babička zpívala v Divadle F. X. Šaldy v opeře. Jsem rád, když tam můžu teď hostovat, je to taková hezká nostalgie. No a pak táta dostal angažmá v Budějovicích, tak jsme se celá rodina přestěhovali. Vyrostl jsem na opeře a činohře, na rozdíl od většiny mých nynějších kolegů jsem muzikál vlastně neznal, ten si mě našel až později sám.

Proč jste nešel rovnou na konzervatoř, ale na výtvarnou školu?
Já jsem si konzervatoř strašně přál, jenže rodiče mi ji dost nekompromisně zakázali. S obvyklým zdůvodněním – ať nejdřív vystuduju něco pořádného a pak ať si dělám, co chci. Dnes je chápu. A možná právě proto, že jsem muzikálový obor nestudoval, se učím na rolích, které jsou pro mě výzvy. Nikdy mě nelákaly nabídky, u nichž bych předem věděl, jak asi to budu hrát, jak asi to budu zpívat.

A kdo vás přivedl ke scénografii?
Celé dětství jsem držel v ruce tužku, což je normální, ale už ve školce mě chválili, že je na mých výkresech poznatelnější, co jsem chtěl nakreslit. Moje tetička byla vášnivá malířka, možná se nějaké geny ozvaly. Do Budějovic tenkrát jezdil známý scénograf Jaroslav Milfajt. Když viděl moje práce, kriticky je zhodnotil a doporučil rodičům, ať jdu na střední školu uměleckých řemesel, obor tvorby hraček a dekorativních předmětů, že to bude dobrá průprava pro scénografii. Pak mě připravil i na scénografii na JAMU. Ale na vysoké už mi došlo, že chci taky stát na jevišti. Takže dnes hraju a pořád se věnuju i scénografii.

Je vám k něčemu tvorba hraček – kromě toho, že byste je mohl navrhovat svému synovi?
Určitě. Jako studenti jsme se dostali ke všem výtvarných technikám, včetně technologického zpracování kovu, plastu, dřeva…, byl to velice obsáhlý a zajímavý obor spojený s průmyslovým designem. Nejsem si jistý, jestli ještě dnes existuje, tehdy se učil jen na dvou školách.

Stane se vám, že vytvoříte scénu a zároveň v představení hrajete?
Taky, už asi pětkrát. Třeba právě v Liberci jsem hrál Josefínu v muzikálu Někdo to rád horké a dělal i scénu. V Divadle Kalich mě vloni Jana Paulová oslovila, abych hrál a byl scénografem v komedii Lady Oskar, kterou režírovala. Byla to moc fajn práce.

Znáte pražské i mimopražské scény. Platí ještě, že vztahy na oblasti jsou osobnější, přátelštější?
Myslím, že ano, i když samozřejmě nic není dokonalé. Ale herci ve stálých angažmá spolu tráví víc času, v divadle jsou poměry často až rodinné. Když to řeknu trochu natvrdo, lidé na oblasti dělají herectví méně na kšeft a víc z lásky. Já jsem stálou smlouvu měl jen jednou v Německu a tam se opravdu lidé principielně vyhýbali konfliktům, všechno se urovnávalo v klidu, protože jsme věděli, že spolu budeme trávit spoustu času i v budoucnu. A produkce se vědomě snažila přátelskou atmosféru upevnit – pořádaly se grilovačky, každou středu se například po představení lednice naplnila pivem, aby herci mohli posedět.

O vašem úspěchu v Německu – v muzikálu Ples upírů – se psalo v superlativech. Jak k tomu došlo, že jste dostal smlouvu?
Byla to shoda náhod. Jak jsem říkal, lákají mě výzvy a měl jsem pocit, že už se trochu točím v kruhu. Jel jsem se podívat na muzikálové představení do Hamburku a byl jsem absolutně nadšený, jaké se v Německu dělá divadlo. No a další impuls mi přineslo setkání s německým režisérem Christophem Drewitzem na muzikálu Rocky. Práce a rozhovory s ním mě zbavily všech těch tabu a obav, že je nemožné uspět v zahraničí, protože je tam obrovská konkurence, jazyková bariéra… Po premiéře, dokud jsem byl ještě „odblokovaný” vůči zahraniční zkušenosti, jsem si na internetu našel konkurz vyhlášený právě v Hamburku, poslal přihlášku a životopis. Pozvali mě a jak jsem zjistil později, už to byl úspěch, protože dvě třetiny přihlášených vůbec nezvali. Řídil jsem se tím, že člověk má někdy vystoupit ze své komfortní zóny a objevit možnosti, které jsou za jejími hranicemi. Pro mě to znamenalo zazpívat před komisí neznámých lidí a v jazyce, který neumím.

Jak jste se tedy připravil?
Prostě jsem se naučil během 11 dní šest písní v němčině. Jinou šanci jsem neviděl.

A ta šance vyšla.
Pozvali mě do finálního kola. Tam jsme měli asi čtyřhodinovou zkoušku, asi šlo hlavně o to, aby zjistili, jaký kdo je člověk, jak se s námi komunikuje, pracuje. Druhý den zavolali, že se mnou chtějí spolupracovat.

Jak rychle jste se musel rozhodnout?
Strašně rychle. Takže ta další hodně šťastná náhoda byla, že mi ve všech mých inscenacích vyšli maximálně vstříc a udělali všechno pro to, abych mohl odjet. Hrál jsem během té roční sezony ve Stuttgartu, Hamburku a Kolíně nad Rýnem. Později jsem se ještě na dvě měsíce do Německa vrátil – jako první obsazení hlavní role hraběte von Krolocka v inscenaci v Berlíně.

Jaké je německé muzikálové publikum?
V reakcích se příliš neliší od našeho, je velmi spontánní. Ples upírů je tam navíc kultovní titul, fanoušci chodí na představení v upířích kostýmech. Jsou velmi milí, přijdou si pro fotku, pro podpis, ale pořád udržují ten odstup, respekt před zpěvákem. Někteří za mnou stále jezdí i do Prahy, třeba i právě do divadla Kalich. Zrovna teď mi psala fanynka, že přijede na Noc na Karlštejně. Asi nebude rozumět ani slovo, ale prý mě chce zase vidět na jevišti. (směje se)

Po takovém úspěchu si nikdo nechce zabouchnout dveře, jak jste to řešil?
Narodil se nám syn, takže chci být hlavně s rodinou. Ale v Německu mám pořád kontakty, svého agenta, teď jsem mohl na dva měsíce odjet, ovšem pracovní termíny se skloubit nepodařilo. Člověk nemůže mít všechno.

Z Německa jste jel za manželkou k porodu, je to tak?
Přímo z představení. Hrál jsem dvoják, měl jsem na sobě kompletní make-up, upíří zuby, paruku, kostým, když přišla mezi představeními zpráva, že Maruška jede do porodnice. Všichni věděli, že čekáme dítě a chci být samozřejmě při tom, tak rychle přivolali kolegu na alternaci a zvažovali, zda ho stačí do večerního představení nalíčit, protože ta maska trvá hodinu a půl. Nakonec se dohodli, že ano, já jsem strhl paruku, zuby, skočil do auta a jel. Stihl jsem to a byl u toho, když se náš Filip poprvé podíval na svět.

Říkáte Filip, ale někde se píše Jan Filip.
Nene, to je chyba. Máme Filípka, ne Honzíka, moje jméno je až druhé. Takže je to Filip Jan.

A jaký je?
Celý já! (směje se) Ne, popravdě musím říct, že vzhledem k našim profesím a životnímu tempu jsme nemohli mít lepší dítě. Filip je kliďas, tolerantní, soustředěný, málokdy brečí. Maruška je skvělá máma a pomáhá nám i rodina, hlavně její maminka, která je často u nás v Praze.

Vaše manželka je zpěvačka, hrajete teď spolu v novince Voda nad vodou. Seznámili jste se tehdy na konkurzu. Kdy jste spolu začali chodit?
Skoro hned. Moje kariéra tou televizí nezačala. Už jsem měl za sebou velké muzikálové role a ten konkurz jsem bral jako profesní tah, role Robina Hooda mě samozřejmě lákala a byla to i příležitost prezentovat se v televizi čistě muzikálovým řemeslem. S Maruškou jsme si povídali, prošla celou soutěží, ale ze začátku přímých přenosů vypadla. Tak jsem se na after party ujal tak trochu role utěšitele. Druhý den jsme šli do kina, krátce po soutěži pak dostala v Robinu Hoodovi roli Kitty, to už jsme spolu čerstvě chodili. Maruška je z Kyjova, říkal jsem jí – přece si nebudeš v Praze platit bydlení, prostě budeš přes léto u mě. Tak se ke mně nastěhovala kvůli zkouškám a už to tak zůstalo.

Vraťme se k vašemu tatínkovi Oldřichovi. Oba hrajete v muzikálech, do jaké míry je váš rádce?
Moc ne, je to jednoduše dáno tím, že se dostal k muzikálu později. Řekl bych, že si občas přijde v uvozovkách pro radu on, ale co se týče divadla, vyrostl jsem na jeho operních rolích. Odkoukal jsem od něho spoustu nezaplatitelných zkušeností, hereckých fíglů… Až se občas musím hlídat, abych nebyl na jevišti „moc táta“.

Výborně hrajete, zpíváte, jste i skvěle pohybově vybavený. Hvězdy z Broadwaye vyprávějí, že běhají v noci v New Yorku po Central Parku a zpívají, aby trénovaly dech. Jak vy?
To by se mi taky líbilo, ale musí mi stačit moje metoda. Ještě na JAMU jsem hodně tančil, latinu, street dance, dělal jsem i akrobacii… Když jsem zkoušel Horečku sobotní noci, což je opravdový taneční a pěvecký maratón, začal jsem nad tím tréninkem přemýšlet. Koncertovat v posilovně na běžícím pásu, což dělají někteří kolegové, se mi moc nechtělo. Od té doby v obýváku skáču přes švihadlo a k tomu zpívám. Funguje to.

JAK ŠEL ČAS

1985
- Narodil se 19. září v Liberci do umělecké rodiny. Má sestru Veroniku.

2008 - Skončil studia scénografie, začal dostávat nabídky jako zpěvák i scénograf.

2010 - Proslavil ho televizní konkurz na titulní roli v muzikálu Robin Hood. Jeho domovskou scénou se stalo Divadlo Kalich.

2012 - Vydal první sólové CD s názvem Sečteno-podtrženo. Získal Cenu Thálie za roli Dannyho v muzikálu Pomáda.

2015 - Oženil se s kolegyní Marií Blahynkovou. Nositelem druhé Ceny Thálie se stal za roli Michala v brněnském nastudování muzikálu Děti ráje.

2017 - Vzniklo vokální seskupení Čtyři tenoři (Marian Vojtko, Pavel Vítek, Jan Kříž, Michal Bragagnolo), které úspěšně koncertuje.

2018 - Získal od prestižní německé produkce roční smlouvu na muzikál Ples upírů. Roli hraběte von Krolocka zpíval i v berlínském Stage Theater des Westens. Narodil se mu syn Filip Jan.

2019 - Chystá stěhování do domu za Prahou. Působí jako herec a scénograf na několika scénách, v Divadle Kalich hraje hlavní roli v muzikálu Voda nad vodou. Premiéra je 5. září.

JANA BEDNÁŘOVÁ