Na letošním Festivalu české filmové komedie v Novém Městě nad Metují máte dostat cenu za nezapomenutelné komediální role. Máte doma nějakou „poličku slávy“, kam si ocenění ukládáte?
A víte, že mám? Na knihovně naproti posteli. Ono se to tak hezky leskne ve slunci… Ale vážně: jsou chvíle, kdy mi ta ocenění připomenou, že čas a úsilí, které jsem věnoval své práci, v tomto případě hraní v nejrůznějších komediích, nebylo promarněnou energií. A to potěší.

Máte na svém kontě obrovskou spoustu rolí a roliček. Dokázal byste říci, na kterou z nich vzpomínáte nejraději?
To je těžké. Bylo jich opravdu hodně. Ale pokud zůstaneme u komedií, hodně často opakují v televizi film Velká sázka o malé pivo, ke kterému napsal scénář Gustav Oplustil, a my jsme si tam ještě dodělávali dialogy. Navíc je to příběh jednoho recesisty, což nám bylo blízké. Anebo mám moc rád rodinnou komedii Páni kluci, která se točila v roce 1975 podle nádherného scénáře Jana Procházky. Ale krásných filmů, ve kterých jsem hrál, by se našlo mnohem víc…

Díváte se občas v televizi na své starší filmy a říkáte si, jak byste to teď s odstupem času udělal jinak?
Cíleně se nedívám. Jednak nejsem masochista a jednak na to nemám čas, protože skoro každý večer hraju v divadle. Když chci přece jenom vidět něco, co mě zajímá, nahraju si to, a pustím, až když mám čas.

A co vás tedy v televizním programu dokáže zaujmout?
Budete se divit, ale vůbec to nejsou komedie. Žánr komedií úplně pomíjím. Mám rád filmy s velkými světovými herci a velkými rolemi. Mými oblíbenci jsou například geniální Daniel Day-Lewis nebo třeba Meryl Streepová, kteří většinou hrají ve společenských dramatech. Ale nejvíc si odpočinu a pobavím se při thrillerech. Vyvražďovačky – to je moje! (smích)

V srpnu reprízovala Česká televize sérii nestárnoucích Kouzelníků. Vzpomenete si někdy na natáčení?
Na to je radost vzpomínat. Byli jsme tak mladí… Mimochodem tehdy jsme se ani nenadáli, že půjde o pořad, který baví další a další generace diváků. Když jsme ho vymýšleli s Oldou Kaiserem a Františkem Polákem, šlo především o to, že jsme se ohromně bavili těmi kravinkami, co nás napadaly a které jsme dávali do scénáře. Kromě toho jsme tam propašovali i něco mezi řádky, například moje postava se jmenovala Autor, ale šlo vlastně o cenzora, neboli o takový ten všudypřítomný bolševický dozor. Jenomže to jsme v té době nesměli ani vyslovit. Ale diváci to samozřejmě pochopili a tím jim byl ten pořad bližší.

Jak vlastně vznikla neobvyklá trojice Kaiser-Korn-Lábus?
František Polák nejdříve chtěl, aby Kouzelníka uváděl Olda Kaiser s Jirkou Kornem. Právě proto, že to bylo neobvyklé. Jejich spolupráce se mu líbila už předtím v jiném zábavném pořadu Ring volný, kde měli vtipnou „stepovací“ scénku, a ukázalo se, že jim to spolu funguje. Olda Kaiser ale k tomu přibral i mě, protože jsme spolu už dlouho vystupovali.

Jenom byla škoda, že ten avizovaný kouzelník stále absentoval…
On ale nakonec přišel! V posledním dílu té série z osmdesátých let, úplně na konci, dokonce až po titulcích, se v prázdném divadle objevil kouzelník, což byl převlečený Olda Kaiser, a byl nespokojený, že ho stále voláme, a když pak nakonec přijde, nikde nikdo.

Jak velkou roli hrála v Kouzelníkovi improvizace?
Budete se divit, ale my jsme každý díl poctivě zkoušeli třeba i tři neděle na Kavčích horách ve zkušebně. Ale pochopitelně právě na těch zkouškách nás napadaly nové věci, a ty jsme po dohodě s režisérem, kterým byl většinou Zdeněk Podskalský, ale i Alexej Nosek, Josef Vondráček anebo Jirka Adamec, zařazovali do programu.

Proč už se dnes netočí tak divácky oblíbené zábavné pořady, jako byl Kouzelník?
Těžko říct. Dnes už je televizní zábava jinde. Převládají hlavně talk show a takzvané stand upy typu Na stojáka. Možná je to i tím, že dělat dobrou zábavu je velká práce. A dnes už to málokdo umí. Snad ještě Karel Šíp, který je mistr slova, což je v humoru hodně podstatné.

Ovšem vám tahle nádherná tradice komických dvojic s Oldřichem Kaiserem vydržela dodnes a kdo nevěří, ať se běží podívat třeba do Divadla Kalich na Ženu za pultem 2… Nikdy se mezi vás nevloudila ponorková nemoc?
Pravdou je, že už to děláme čtyřicet let, a nepamatuju si, že by nás něco takového postihlo. Možná je to tím, že ani jeden z nás netrpí ješitností. Když spolu něco připravujeme, nemáme problém si na rovinu říci, že se nám třeba něco nelíbí. Vždycky nám šlo jenom o to, aby byl ten skeč dobrej. A také nám pomáhá, že každý z nás hraje různé typy lidí. Není to tak, že by jeden byl chytrej a druhej blbej. Naopak těch lidských poloh každý z nás vystřídá obrovské množství, což nás baví.

JIŘÍ RENČ