Tentokrát je to jinak. Zkušený libretista a textař napsal knížku básniček Verše potrhlé, určenou „dětem s doprovodem rodičů a rodičům s doprovodem dětí“.

Po jejich přečtení ilustrátor potvrdil svou účast slovy: „Já to teda, tati, beru.“

Jestli na něčem opravdu ulítává, tak to jsou výrazné tlusté fortelní brýle. Tyto má David Kraus dělané na zakázku
David Kraus: Dítě byla má vysněná touha, a najednou se ten zázrak stal

Čí to byl nápad?
Janek: Já si nápady na texty zapisuju nebo nahrávám do diktafonu. Stejně tak si nahrávám i muziku, protože moc nepoužívám noty. Kdybych si měl melodii zapsat do not, než se mi to povede, tak bych ten nápad zapomněl.

Ale písmenka umíte.
Janek: Že bychom pro média nabídli titulek? ‚Bez not píše muziku a negramotnej k ní dělá texty‘.

Proč některé vaše texty skončily „nepoužité“?
Janek: Protože jsem vůbec nevěděl, jak bych je hudebně interpretoval. Tak jsem první básničku napsal na rým – jestli laně platí daně. Ukázal jsem ji doma, schválili ji, ať prý zkusím ještě další. Tak jsem zase zalovil…

… v koši?
Janek: To je autorský zápisník! No, a když jsem se rozepsal, zjistil jsem, že všechny moje „verše potrhlé“ jsou o zvířátkách. Takže hlavní téma bylo dané. Je to nekonečné téma, to věděl už Ezop.

Navíc děti zvířátka milují. I potrhlost. A mnoho dospělých naštěstí taky.
Janek: Ano, definicí každého textu je, že je mírně střelený. Opíral jsem se o své vzory a oblíbené autory – Jiřího Žáčka, Jana Vodňanského, Petra Skoumala…

Vědomě?
Janek: Tak napůl. Prostě mi někde v hlavě zůstalo, jak jsme jezdili s dětmi autem a se Zuzanou jsme se vždycky skoro prali, kdo bude řídit. Protože ten za volantem mohl mít svůj soukromý, seriózní, občanský život, zatímco na místě spolujezdce seděl animátor, neustále otočený hlavou dozadu. A děti podle kazet nadšeně zažívaly, jak se loví gorila a když tygr jede do Paříže… Pro mě byli tihle autoři vzorem i proto, že jejich veršíky bavily taky nás, rodiče. A to jsem zkusil i ve své knížce.

Matouš Ruml.
Puberťák z Comebacku Matouš Ruml: V synovi má parťáka a kolegu v jednom

Tvorbu pro děti provází hravost, lehkost. Jak vám šlo psaní od ruky?
Janek: Když jsem pak nad tím zpětně přemýšlel, tak jedna básnička byla jedna osmihodinová směna. Jsem přesný na rýmy, hlídám rytmus, i když ten mám v sobě z muziky. Kdyby ten verš nebyl rytmický, tak to „nezní“. Pravda je, že hudba a verše k sobě mají odjakživa blízko.

Jonáš byl první, kdo básničky četl? Měl připomínky?
Jonáš: Ale moc jich nebylo.

Janek: V rodině k sobě máme respekt. Jonáš mi udělal na prvních deset, patnáct básniček seriózní oponenturu.

Jonáši, hudební vlohy máte po tátovi, maminka Zuzana krasobruslila, dědeček Jan Klapáč byl slavný hokejový reprezentant, sport máte oba s Ester v genech… Ale kde se vzal váš výtvarný talent?
Jonáš: Jak se říká, někdo začít musí. Už jako dítě jsem pořád kreslil. No a jednoho dne, to mi bylo tak šest, mi maminka koupila komiks Spider-Mana a já jsem zjistil, že chci dělat komiksy. Chytlo mě to okamžitě. I když – asi bych kreslil i cokoliv jiného.

Proč jsou teď podle vás „grafické romány“ tak populární u dětí a teenaegerů?
Jonáš: Je to právě novými technologiemi, animačními technikami, mohou se natočit situace, triky, které se dřív prostě realizovat nedaly. A pokud jde o tu oblibu, každé dítě dřív maluje, než čte. Popsané stránky neumí dát ani dospělému tak rychlý podnět, ale když nakouknu do komiksu, hned vím, co následuje, nemusím se začíst. U komiksů je ten čtenářův pocit instantní. Vyvolává jiné emoce než psané slovo.

V tom je i komiksová ilustrace jiná?
Jonáš: Ano. Výtvarník musí dobře kreslit, ale taky musí dobře převyprávět příběh. Vybrat, co je pro hrdinu nebo situaci charakteristické, a co lidi upoutá. To je docela obtížné, aby kresba působila přirozeně, přitažlivě, dynamicky. Prostě, aby se dobře „četla“.

Byli jsme vychováni k poslušnosti
Bít, nebo nebít? Trestání dětí se mění, výprask ale bolí pořád stejně

Vaše ilustrace k Veršům potrhlým jsou naprosto realistické. Žádná stylizace, žádné náznaky… Na první pohled je to žába, myška, slon.
Jonáš: Nějaká stylizace tam přece jenom je. Potřeboval jsem, aby zvířátka měla lidskou mimiku – jelikož jsou polidštěná i v básničkách. Ale přiznám se, že na přílišnou stylizaci jsem trochu alergický. Mám rád a líbí se mi komiksy a klasické ilustrace. Od dětství. A podle toho jsem dělal i ilustrace k tátově knížce. Přece nebudu dělat něco, co se mi nelíbí.

Janek: Pamatuji se, to Jonáš připravoval svou prezentaci na střední školu, že jsme byli u našeho kamaráda, sochaře a muzikanta Stefana Milkova. Bavili jsme se tehdy právě o tomhle a Stefan říkal, jak nádherné jsou Petiškovy Staré řecké báje a pověsti s ilustracemi Václava Fialy. Jen jsme se tenkrát na sebe s Jonášem podívali, protože tohle vydání bylo mezi dětskými knížkami naše „bible“.

Jonáš: Jasně, že pozdější ilustrace Zdeňka Sklenáře jsou vynikající zase vyhraněným stylem, originalitou. Dětem ten vjem zůstane a znovu si ho vybaví, když později vidí obraz nebo grafiky v galerii. To je ta druhá, podnětná stránka stylizace. Ale Fiala je mi bližší.

Kolik času dnes věnujete muzice, vaší kapele Cold Licks, a kolik malování?
Jonáš: Teď je to tak, že v podstatě jenom maluju a kreslím. A mrzí mě, že hudbu trochu zanedbávám. Jenže je hrozně těžký najít čas, abych obojí dělal pořádně. Ale to se zase změní.

Vy jste ale taky vyhrával závody ve snowboardingu, byl jste v reprezentaci. Se sportem jste snad neskončil…
Jonáš: Když můžu, zajezdím si na snowboardu, ale sport pro mě není tak zásadní jako pro Ester. Spíš se nutím dělat něco pro zdraví.

Nevadí vám někdy, že vás jako výtvarníka zná veřejnost hlavně díky Ester, která vítězí v kombinézách podle vašich návrhů?
Jonáš: Naopak, jsem velice rád. To je jedna z nejlepších věcí, které jsem ve své výtvarné kariéře udělal.

Uvidíme je zase na výstavě, vedle vašich komiksů a obrazů?
Jonáš: Ano, pokud to výstavní prostory umožní, jsou tam kombinézy vždycky.

Pátrat po rodinném rodokmenu je dobrodružná cesta.
Hledání rodinných kořenů? Pátrat můžete i sami, důležitý je správný postup

Janku, jednou jste mi řekl, že vaše děti nejsou narozeny v médiích. A opravdu o nich veřejnost moc nevěděla. Všeobecně je to dost výjimka.
Janek: Jasnozřivá byla především moje žena. Když jsme spolu začali chodit, tak jsem opravdu slavnej nebyl. Zuzana si první tři měsíce myslela, že jsem v Žentouru jenom basák, protože takhle mě tehdy představila Jitka Asterová, i když pro úplnost dodala, že „fakt dobrej“. No, a když pak došlo k tomu, že lidi znali moje písničky, začali mě poznávat na ulici, odolali jsme pokušení prezentovat děti jako součást celého toho kolotoče a neustále je někde ukazovat. O to je cennější, že si úspěch vydobyly samy.

A taky jste mi prozradil, že Ester výborně zpívá. Nikdy jste nechtěl s ní i s Jonášem natočit písničku?
Janek: Plány jsou, problém je čas. Ten nemá ani jeden z nás, ale u Ester je to bezkonkurenčně nejhorší. Když dorazí do Prahy, má sponzorské povinnosti, zkoušky na vysoké, relaxační a kompenzační cvičení…, na to všechno tři, čtyři dny, a jede na další trénink nebo závody. Šla by do toho s námi ráda, máme to vymyšlený.

Aspoň načetla vaši básničku Harmonie haiku, ta jí moc času nezabrala…
Janek: Tu stihla v Řecku. Jezdíme na Lefkadu vždycky tak na měsíc a půl, vezu tam malé pojízdné studio… Ester těch pár veršíků namluvila a já je poslal mailem.

Když jsme u japonské poezie haiku: na premiéru muzikálu Hamlet v Tokiu jste tenkrát jeli oba. Jaké to bylo pro výtvarníka, a jaké pro autora?
Jonáš: Nekoukal jsem na to tehdy pohledem výtvarníka, spíš stejně jako táta. Hamleta jsme znali ve scéně, kterou v Praze vytvořil Šimon Caban, Japonci si to udělali zase po svém. Byl jsem hlavně překvapený divák. Pro Evropana to bylo úchvatný.

Janek: Předtím se Hamlet hrál v Soulu. Na rovinu říkám, že Korejci jsou lepší zpěváci a korejština asi nejzpěvnější z asijských jazyků. Když vystoupíte z letadla a slyšíte něco zpívat korejsky, nenapadne vás hned, že to není angličtina. A co se týče výtvarna, jsou zase neskutečně vysoko Japonci. Známe jejich pojetí třeba z filmů Kurosawy – sugestivní, dramatické, emočně silné scény. A bývalý umělecký šéf Japonského národního divadla Tomyo Kuryama, který Hamleta režíroval, vedl inscenaci jistou, jednoduchou, mistrovskou linkou. Jako na kaligrafii.

Máte za sebou šňůru koncertů, před sebou vánoční turné. Chodí diváci?
Janek: Připadám si jako malý dítě, když rozbaluje dárky pod stromkem. Koncerty mě baví ze všeho, co dělám, úplně nejvíc. Nikdy jsem netušil, že by mohla nastat taková pauza. Ani jsem teď nespoléhal na to, že po ní automaticky naroste hlad po muzice, to by byla iluze. Podle mě se – asi nejen u nás – vytvořila skupina, která zatím vůbec nechodí do kina, do divadla nebo na koncerty. Lidi se naučili nebezpečně od umění izolovat, což je velká škoda. Ekonomické problémy v domácnosti vždycky nejdřív odskáče kultura. Moje turné má 25 koncertů, jsou skoro vyprodané, jenže nikdo neví, jestli zase do toho někdo nehodí vidle. Chystáme se s Jonášem taky na Slovensko, ovšem znáte to – když chceš Boha pobavit, řekni mu své plány.

Žijeme sice v jednom baráku, ale každá máme svoji domácnost, a pokud není zrovna něco potřeba, tak se potkáváme velmi málo,“ říkají herečky. Na snímku v představení Báječná neděle v parku Crève Coeur
Iva Janžurová a Sabina Remundová: Společné chvíle si užíváme

Jonáši, jste malíř, který musí kreslit a malovat každý den?
Jonáš: Ne, kdybych nemusel, tak bych nekreslil. Nejsem typ, který když si zajde na pivo, tak neustále něco čmárá na tácky. Mám v ateliéru kolegu Michala Suchánka, který je na tom stejně. Ale většinou kreslit musíme, o tom to je. Každý den je nad námi bič termínu.

A ještě mi prozraďte: ten prstýnek, se kterým si celou dobu hrajete, je módní rekvizita, nebo životní změna?
Jonáš: Jedna z těch variant platí. Ale víc bych to nekomentoval. (Životní změnu prozradila Ester na křtu knížky. Jonáš už nemá přítelkyni, ale manželku.)

Janek Ledecký
1962
Narodil se 27. července v Praze.

1987
Vydal první desku se skupinou Žentour. Ještě během studií na Právnické fakultě UK potkal svou budoucí manželku, Zuzanou Klapáčovou.

1993
Narodil se jim syn Jonáš, za rok a půl dcera Ester. Získává zlaté a platinové desky.

1999
Premiéru má muzikál Hamlet. Následuje muzikál Galileo.

2011
Vznikl muzikál Vánoční zázrak aneb Sliby se maj plnit o Vánocích.

2016
Vyšlo album Na konci duhy. Je opakovaně porotcem soutěže Tvoje tvář má známý hlas. Premiéru má muzikál Iago.

2021
Napsal Verše potrhlé. V listopadu zahajuje vánoční turné.


Jonáš Ledecký
1993
Narodil se 24. září v Praze.

2009
Vydal první komiks Kiwi, pokračováním je Kiwi: Frajeři choděj (2017). Hraje na kytaru a komponuje pro skupinu Ray-Band. Je absolventem MICHAEL – SŠ a VOŠ reklamní a umělecké tvorby.

2015
K životopisu Karel IV. Pán světa vytvořil komiksovou část. Kresby vybarvoval jeho spolupracovník Matyáš Navai. Začal navrhovat design na závodní kombinézy sestry Ester.

2019
Podílel se mj. na komiksové podobě Čapkových Povídek z první a druhé kapsy. Vystavuje komiksy i malířské akty, mj. v Apple Museu v Praze. Koncertuje s kapelou Jonas & the Whale.

2021
Opět vystavuje na Future Gate festivalu, tentokrát nový komiks Once Upon the End: Afterpunk. Začíná vystupovat s kapelou Cold Licks. Od 12. listopadu má výstavu v Galerii Panský dům v Uherském Brodě.