Je léto a vy zrovna natáčíte s režisérem Tomášem Svobodou film Štěstí je krásná věc. Na jakou roli se můžeme těšit?
Hraju paní Hamerníkovou, která má s manželem, toho mi hraje Marek Taclík, postiženého syna na vozíku. Scénář byl docela hezky napsaný, takže by z toho mohla být fajn komedie. Ale hlavně: konečně tam nejsem za „paní blbou“. Protože mě obsazují hlavně do rolí „paní blbých“ nebo zlých učitelek, byla pro mě tahle prostá chuděra příjemným zpestřením.

Nejsou pro vás ony „paní blbé“ trochu urážlivé?
To ne, ale po pravdě – už bych celkem ráda z téhle škatulky trochu vyskočila. Můj partner mi říká, abych se konečně pořádně namalovala, ať režiséři vidí, že jsem docela hezká ženská. Jenže já si stejně myslím, že zrovna tohle asi vidět nechtějí. Vždycky mi hned nasadí příšerné brejle, zakážou mi namalovat se a jdu na plac. Jednou mi dokonce v seriálu Trpaslík lepili chlupy do podpaží, což už bylo i na mě moc… (směje se)

Se kterým filmem si vás diváci nejvíc spojují?
Jednoznačně s Vejdělkovými Účastníky zájezdu, kde jsem hrála Jituš, matku „typické české rodiny“. Nepřestává mě udivovat, jak se z tohoto filmu dodnes citují nejrůznější hlášky včetně mých replik. Zpočátku jsem dokonce ani nevěděla, že jsem tam něco takového říkala, ale díky divákům si tuhle roli neustále osvěžuju. Musím však říci, že moc ráda. Šlo totiž o hodně fajn natáčení.

Jaké na něj máte nejhezčí vzpomínky?
Točilo se hlavně v Itálii. Nezapomenu třeba na scénu s kolegou Martinem Pechlátem, který mě měl coby potápěč šmírovat pod vodou a při tom masturbovat. Stále jsme režiséru Jirkovi Vejdělkovi odplouvali mimo záběr, protože jsme byli na širém moři, kde nás unášel proud. S Martinem jsme pak už byli tak vyčerpaní, že nám raději házeli záchranné kruhy, abychom nemuseli stále plavat a mohli si odpočinout. Dost jsme se s tím natrápili, podobně jako se scénou, jak vylézáme z vody a křičíme: „Úchyl, je tady úchyl.“ Tu jsme pro změnu nestihli natočit během jednoho dne, kdy bylo pod mrakem, takže jsme ji dokončovali několikrát vždy těsně po východu slunce. Měli jsme na to pokaždé asi jen čtyřicet minut, než začalo slunce svítit naplno, takže jsme ji točili asi tři dny po sobě. Každý den z moře vylézal někdo jiný. Měli jsme z té ranní ledové vody úplně profialovělé rty. Adrianu Jastrabanovi se zase hned první den podařilo spálit se doruda, takže ho museli „zbělovat“. Naopak mě první dny natírali krémem, abych nebyla úplně bílá, protože jedna z prvních scén, co jsem po příjezdu točila, byla ta, jak se grilujeme na slunci a po zazvonění budíku se otáčíme… (směje se)

Podíváte se na ten film někdy?
Před třemi lety jsem ho pustila své dceři Dorotce a ona z toho měla újmu, že jsem tam v tangách. Od té doby jsou u nás Účastníci zájezdu tabu. Už je prý nechce nikdy vidět. Nevím, jak si to mám vysvětlit… (směje se) Asi je ve svém věku nějak stydlivější.

S Martinem Pechlátem jste si také zahráli v komedii Ženy v pokušení manželský pár chodící na terapii. Tyhle scény patří rozhodně k nezapomenutelným…
A to si představte, že jsem je točila krátce po porodu. Natáčely se skoro celý den, takže v odpoledních hodinách už jsem se téměř nemohla vejít do kostýmu, byla jsem totiž ještě kojící. S tím byl tedy trochu problém, ale snad to ve výsledku není poznat… (směje se) S Martinem jsem se pak ještě potkala na dalších natáčeních, třeba v komedii Tomáše Hoffmana Bezva ženská na krku.

V nedávno reprízovaném seriálu Vzteklina jste ztvárnila patoložku. Jak jste k této vážné roli přistupovala?
Docela těžko se mi učily všechny ty lékařské výrazy, ale s tím se čas od času setkává každý herec. Hned po přečtení scénáře jsem si v téhle roli, nevím ani proč, představovala Jiřinu Jiráskovou a říkala jsem si, že bych ji mohla zahrát tak, jak by ji asi zahrála ona. Měla jsem prostě pocit, že by mělo jít o takovou ženskou, která věci suše konstatuje, řekne vše od boku, na rovinu, bez větších emocí. Paní Jiráskovou jsem měla během natáčení často před očima. Dostala jsem se taky na pitevnu, kde to na mě působilo fakt dost šíleně. Škoda, že v seriálu nakonec nejsou vidět ty krásně vyrobené masky mrtvol, zůstaly jen několikavteřinové záběry. Z výsledku Vztekliny jsem ale byla nadšená. Kolikrát si říkám, že se některé seriály dostávají nad filmovou úroveň…

Kromě vašeho domovského Divadla Minor nyní hrajete i ve dvou inscenacích Městských divadel pražských – v komediích Kanibalky a Revizor. Překvapilo vás, že jste byla v Revizorovi obsazena do role dcery Pavly Tomicové?
To víte že ano, věkový rozdíl mezi námi je totiž necelých deset let, ale myslím, že to nakonec funguje. S Pavlou jsme před lety poprvé hrály v Akvabelách v Klicperově divadle v Hradci Králové dvě investigativní novinářky. Tehdy nás takhle spojil Vladimír Morávek, protože prý máme podobný herecký projev. Od té doby jsme s Pavlou pracovaly několikrát, takže mě vlastně to naše spojení v Revizorovi nepřekvapilo, na rozdíl od toho, že si mě režisér David Drábek vybral zrovna do role její dcery. Ale v této koncepci to myslím nevadí.

Kdy jste se s Pavlou viděly poprvé?
Jak už jsem se zmínila, v Hradci Králové. Říkali o mně, že jsem Morávkova herečka, což pak po mně převzala Pavla. V té době jsem studovala DAMU, takže jsme s Pavlou poprvé natáčely Rasistické historky, které dělal Vladimír v produkci brněnské televize. Hrály jsme opět dvě novinářky. Když nám ukazovali fotku, kde jsme měly obě krátkou tmavou paruku a stejné brejle, fakt jsme tenkrát nevěděly, která jsme která. Byly jsme si neskutečně podobné. Já tehdy byla o něco silnější než teď a Pavla zase hubenější, takže když nám výsledek pustili, nevěřily jsme svým očím.

Já měl právě připravenou otázku, zda si vás lidé nepletou s nějakou herečkou, čímž jsem mířil právě k Pavle Tomicové…
Lidi si nás vždycky, a to hlavně dřív, pletli. Máme trochu podobný hlas i projev. Navíc nás s Pavlou spojily i role „blbých paní“… (směje se) Teď už nás lidé rozeznávají víc. Sice si nemohou zapamatovat moje jméno, ale vědí, kam mě zařadit a že nejsem Tomicová…

Vaše příjmení je hodně náročné na zapamatování. Jak nejhůř vám ho zkomolili?
Spíš moje jméno nedovedou vůbec vyslovit, než že by mi ho komolili. Paradoxně mi víc pletli Nosálkovou, když jsem ještě byla vdaná. To jsem byla třeba paní Nosáčková, Nosková a podobně. Režisér David Drábek mi vždycky říká Lajna Webrová, což docela funguje na zapamatování.

V našem rozhovoru jste zmínila vaši dceru Dorotku. Baví ji herectví po rodičích?
Chce být herečkou a já se jí to snažím rozmlouvat. Zahrála si už i v reklamě na Divadlo Minor, ale jinak jsme ji k tomu nepustili. Je jí deset let, chodí do dramaťáku, mimo to ji baví trampolíny, skaut a kreslení. Tak uvidíme. Na herectví má ještě čas.

Eva Leinweberová

* Narodila se 27. února 1973 v Olomouci
* Vystudovala DAMU
* Je rozvedená, s hercem Ondřejem Nosálkem má desetiletou dceru Dorotku.
* Zahrála si v řadě seriálů, filmů a televizních inscenací. Mezi ty nejznámější patří Účastníci zájezdu, Ženy v pokušení, Vzteklina, Muži v naději, Comeback, Trpaslík či Tátova volha.


JIŘÍ LANDA