Jak to u nás v letech 1945 až 1989 vypadalo se sexuální výchovou?
Systematická povinná výchova k manželství a rodičovství, jak se jí tehdy říkalo, se na českých školách nikdy nezavedla. Nápady a metodiky sice existovaly a něco se zkoušelo, ale nepodařilo se prosadit, aby výchovou musely projít všechny děti. Záleželo tedy na jednotlivých školách, do jakého předmětu ji zavedou – jestli bude součástí přírodopisu, nebo bude mezi vařením a zahrádkařením. Rozhodně to ale nebyla sexuální výchova, kde by se dětem říkalo, jak vypadá nebo může vypadat sex, jak si ho užívat, jaké může přinášet problémy a jak se před nimi chránit. V sousedním Polsku a Maďarsku to ale bylo za socialismu jinak. Obě země zavedly povinnou sexuální výchovu po roce 1973. V Maďarsku se zdůrazňovala aktivní role otce – v časopisech typu Vlasta vycházely fotky mužů, jak se starají o miminka. Maďarští kluci se ve škole učili přebalovat. Dozvídali se i o masturbaci, že je to v pořádku… U nás se takové věci bohužel do praxe vůbec nedostaly.

Čím si to vysvětlujete?
Čeští sexuologové podle mě postupem času ztratili vliv na sexuální výchovu ve školách. Stáli u zrodu této myšlenky a radovali se z ní, ale přebrali jim ji pedagogové. V dobových odborných materiálech se sexuologové durdili: „Jak to můžou učit, když o tom nic nevědí!“ Přesunem sexuální výchovy do pravomoci pedagogů se zároveň rozmělnil její obsah. Byla vágní a bez detailů. Někteří sexuologové si stěžovali, že je to povídání o lásce, na které ale máme poezii. A že je potřeba s dětmi probírat sexuální styk, přenosné choroby… a to se právě moc nedělo. Často se výuka omezila na základní biologické informace o reprodukčních orgánech, takové mechanické povídání bez kontextu. Rozhodně se nemluvilo o slasti – právo na sexuální uspokojení tehdy nebylo tématem pro děti. Systematicky se jim ale nepředstavovaly ani antikoncepční metody a jiné důležité věci.

Systematická sexuální výchova u nás chyběla a chybí přes půl století. Jaké to má dnes následky?
Když se o sexu nemluví systematicky ve škole, může to vést k tomu, že lidé neumí o sexu mluvit. A to i v partnerských vztazích. Má se za to, že se vše nějak samo vyvine. Lidé se pak nechrání před početím ani před přenosnými nemocemi. Nebo si ve vztahu nedokážou říci, co sexuálně chtějí, a často si o to neřeknou nikdy, zvláště ženy. Je to ono divné ticho, kdy všichni víme, že sex existuje, ale nikdo o něm nemluví tak jako o jiných tématech – normálně. Pak se vytváří a dál utvrzuje pocit, že je to téma nenormální, podezřelé, perverzní. A často na to ani lidé nemají jazyk – tím myslím elementární pojmenování pohlavních orgánů.

Takže mluvit, mluvit, mluvit?
A nejlépe mít některé věci tak zautomatizované, že jsou zcela bez diskuse.

Například?
Aby si noví partneři, a to i v heterosexuálním vztahu, brali automaticky kondom. Vůbec by se nemělo stávat, aby se kluk zeptal dívky: „Chceš, abych si vzal kondom?“ A ona mu odpověděla: „Asi né, to po tobě přece nebudu chtít…“ Dál by mělo být samozřejmostí, že se lidé při prvních sexuálních setkáních ujistí o tom, že sex opravdu chtějí oba. Aby byli nastavení a připravení také na neverbální signály, že není zájem. Aby člověk řekl v sexu „Ne!“, vyžaduje veliké vzepětí – a je samozřejmě dobře, když to dokáže. Ale většině lidí se do vyřčení „Ne!“ moc nechce, zvláště ženám. Takže je tu potřeba určité citlivosti, kterou často v jiných situacích běžně projevujeme.

Je toto „sexuální ticho“ jeden z důvodů, proč jste se připojila k Lucii Jarkovské a jejím stand-upům o sexu?
Lucie mě pozvala a mně to přišlo jako výborný nápad. Je to forma lidem blízká. U stand-upů se zasmějí a smích má potenciál uvědomit si, že je něco absurdní a fakt blbé. Nemyslím si, že stand-up změní svět. Ale je to forma, jak skrze humor nastartovat u lidí uvažování o něčem.

Ráda bych se zeptala na váš rozsáhlý výzkum – jaké zjištění vás nejvíc překvapilo?
Překvapil mě výzkum ženského orgasmu u nás v padesátých letech. Protože se o výzkumu nevědělo a protože nemá obdoby. V Polsku a Maďarsku začali zkoumat sex až v 70. letech. To, že u nás byla v roce 1961 dekriminalizovaná homosexualita, se vědělo, protože to byl těžko pominutelný zákon. Že u nás byla silná sexuologická škola, to vědí i lidé „na ulici“. Většina Čechů a Češek vysype z rukávu jméno alespoň jednoho sexuologa, protože to byly celebrity.

V čem byl výzkum orgasmu u žen unikátní? Co se zjistilo?
První výzkum se uskutečnil už v roce 1952 a souvisel s těhotenstvím. Lékaři tehdy diskutovali o tom, do jaké míry ženský orgasmus ovlivňuje otěhotnění. Názory se lišily, v této otázce nebylo jasno. Z tehdejších sexuologických výzkumů nakonec vyplynulo, že si ženy mohou užívat sex včetně orgasmu pouze tehdy, žijí-li v láskyplném manželství a socialisticky rovnostářském vztahu.

Což znamená?
Socialismus chtěl narovnat postavení mezi lidmi nejen třídně, ale i co se týče emancipace žen. Manželství mělo být založeno na skutečné lásce. Zní to možná úsměvně, ale je potřeba uvědomit si dobový kontext. Do té doby o sňatku lidí často rozhodovali jejich rodiče na základě majetku, a tím socialismus pohrdal. Představa romantické lásky tehdy neznamenala slaďárnu, ale to, že dvě rovnocenné poloviny vytvoří celek a půjdou vstříc budoucnosti. A z toho socialismus udělal normu. V roce 1961 se u nás dokonce konala odborná konference věnovaná ženskému orgasmu… A na ní padaly zajímavé názory – například psychiatričky Jiřiny Knoblochové. Na základě své klinické praxe tvrdila, že ženy nemají chuť na sex a nemají orgasmus, protože jsou vyčerpané péčí o domácnost a děti, se kterou jim manžel nepomáhá. Řešením této neuspokojivé situace podle ní není, aby unavená žena zůstala doma a odpočívala. Žena má chodit do práce, aby se tam mohla realizovat. Řešením není ani zlepšit techniku sexu, to říkali doktoři unisono. Knoblochová opět přichází s narovnáním partnerských vztahů. Konkrétně, aby se muži více zapojili do domácích prací a péče o děti. Teprve pak budou mít ženy chuť na sex a dosáhnou orgasmu.

To mi přijde dost nadčasové.
Ano, byli strašně dopředu právě tou socialistickou dimenzí. Přitom ještě nebyli obeznámeni s feminismem. Až v roce 1963 vyšla v Americe průlomová kniha Feminine Mystique spisovatelky a feministky Betty Friedan o nespokojených Američankách, které nechodí do práce, doma vychovávají děti a mají problém, který však „nemá jméno“. Jinými slovy, chyběla jim rovnost a emancipace.

Co dalšího vás během výzkumu výrazně překvapilo?
Když jsme s kolegy dělali srovnávací výzkum mezi různými zeměmi, překvapily mě již zmíněné rozdíly mezi námi a Polskem a Maďarskem. Člověk má nějaká očekávání – kdo je liberálnější, kdo katolický – a ukázaly se překvapivé věci, které jsme nečekali. Třeba boje státu s církví v Polsku a skrz to extrémní dostupnost potratů – polský socialistický stát vehementně podporoval potraty právě navzdory katolické církvi. Nebo otevřené manželství v Maďarsku.

Co to znamená?
Souvisí to s nevěrou a obrovskou rozvodovostí, která v Maďarsku strmě stoupala. Tamní odborníci proto začali vyloženě doporučovat, aby manželé měli i jiné sexuální partnery. Logicky, když jsou lidé spolu dlouho, sex je přestává bavit. Maďarským sexuologům přišlo absurdní, aby to byl důvod k rozpadu manželství, protože mnohem důležitější než sexuální věrnost je věrnost lidská. Dokonce tam na přebalu manželského manuálu byla vyfocena jedna nevěsta a dva ženichové. U nás nic takového nebylo. Otevřené manželství v pojetí sexuologa Miroslava Plzáka znamenalo, že si mají manželé navzájem dopřát chvilku volného času na vlastní koníčky.

Jak moc se dnes zkoumá lidská sexualita?
V celé Evropě, vyjma Velké Británie, neexistuje výzkum, který by ukazoval, co současní lidé sexuálně dělají a jaké mají postoje. Nejsou na to prostě peníze. Existují online výzkumy – v podstatě ankety, které nemají žádnou vypovídací hodnotu. Lidé tam něco zaklikají, ale nevíme, kdo ti lidé jsou, jinými slovy výzkumy nejsou reprezentativní pro celou populaci. Je fascinující, že se běžně dělají výzkumy o rodině a partnerském soužití, aniž by tam bylo cokoli o sexu! Je to bláznivé.

Duo Docentky

Lucie Jarkovská i Kateřina Lišková se potkávají na Masarykově univerzitě (první pracuje na Pedagogické fakultě, druhá na Fakultě sociálních studií) a také na jevišti. Společně založily duo Docentky a nacvičily stand-up na téma Sexuální výchova. Samy lákají anotací: „Během třiceti minut se dozvíte, jak se postavit čelem k sexuální výchově, jakých se vyvarovat chyb a jak naložit s vlastním ostychem před zcela nestydatými dětmi. Ne všechny dětské dotazy jsou předvídatelné, ale mnohé ano. Právě na ty se lze dokonale připravit. Jen je třeba si dopředu vyjasnit, kde v lidském těle se nachází penis a proč k sexuální výchově nezvat Krtečka. Zodpovíme si také otázku, proč je lepší, když dáme dětem na hraní plyšovou chlamydii než strašit puberťáky ošklivými obrázky syfilisu. Stand-up, u kterého se budete trochu stydět a hodně smát.“ Nejbližší vystoupení: 28. 9. Brno (Feministická konference), 10. 10. Pardubice (Kongres k sex. vých.) a 9. 11. Jihlava (Jihlava mluví o vzdělávání).

HANA HALFAROVÁ