Nejprve jste se objevila na tiskovce k obnovení Slavíka, jen pár dní na to jste pokřtila Štefanu Margitovi desku. Nechystáte se náhodou vstoupit do hudební branže?
Nechystám. (smích) I když tak trochu tam nakročeno mám, respektive mám k této branži blízko, a to jak díky Štefanovi a Haničce, tak i díky dalším mým blízkým známým, kteří se v ní pohybují. A je pravda, že už mě pár lidí oslovilo s tím, že mi napíšou písničku. Zatím jsem všechno odmítla, ale uvidíme, jestli do toho teď nebudu dotlačená, protože Štefan mě k tomu dost ponouká. (smích) Michal Kindl, který mu napsal písně na nové album a Štefanovi se moc líbí, přišel s tím, že bychom spolu něco mohli udělat, tak uvidíme, co osud přinese…

Pokud se nepletu, už jste spolu se Štefanem zpívali. Nebo se mýlím?
Ano, už jsme spolu zpívali, a to hned několikrát. Jednou to bylo dokonce ve Státní opeře Praha. Moderovali jsme Slavíka a při té příležitosti jsme si společně zazpívali krásnou skladbu Ave Maria. A potom jsme si to zopakovali ještě jednou v televizi v pořadu Hogo Fogo. A s Hankou Zagorovou jsem si také v televizi zazpívala duet, a to její známou píseň Gvendolína. Pak jsem měla duet ještě s Bohušem Matušem, který nám byl psán dokonce na tělo. Jmenuje se Malé modré z nebe. Měla jsem už tedy více možností si takto někde zazpívat.

Máte víc zkušeností než někteří zpěváci…
(smích) Musím říct, že jsem za ty příležitosti, co se mi naskytly, moc ráda, protože je pravda, že málokdo může říct, že zpíval ve Státní opeře.

Chodila jste jako malá na zpěv?
Se zpěvem nemám nic společného. Vždycky to bylo jen omylem. (smích) Mám hodně blízko k tanci. Pocházím z taneční rodiny, takže nějaké geny jsem k tomu podědila. Hlásila jsem se i na taneční konzervatoř, chodila jsem na balet a tancování, takže pohyb trochu v krvi mám, i když jsem se mu nikdy nevěnovala profesionálně. Ale mohla jsem si třeba i v taneční soutěži Bailando trochu oprášit kroky a vyzkoušet si všechny druhy tanců. Stejně tak to mám s hraním. Párkrát už jsem si někde zahrála, ale zpívání, to je pro mě hodně okrajová záležitost. Vždycky jde o takovou spíš náhodu.

Jednou jste mi prozradila, že je u vás v rodině hudebně nadaný Lucas. Podědil to po někom?
Geny v rodině máme, protože dědeček byl srdcem i duší muzikant. Uměl hrát na všechny možné hudební nástroje a také hrál v kapele, i když jen amatérské. U nás v rodině jste mohla vidět vše – od klavíru přes kytaru, bubny, ale třeba i ukulele, harfu a také jsme měli varhany. Děda to všechno ovládal. A když jsem byla malá, občas mě na něco učíval hrát. Je pravda, že Lukyho hudba baví. Chtěl hrát na kytaru, sám si rapuje a zkouší si točit videa na YouTube. Hudební sklony tedy určitě má. I Linduška. Ale po mně to nejspíš nemají. (smích)

Lucase máte s Nikem, který je Řek. Nepodědil geny i z této strany? Řekové jsou hodně temperamentní…
Ano, Řekové jsou dost muzikantsky založení. Mají v sobě tu hudbu hodně zakořeněnou, takže je určitě pravda, že i z této strany něco podědil. Je to znát.

Když jste ještě byli s Nikem spolu, neuvažovala jste, že byste se za ním přestěhovala do Řecka?
Chvíli ano. Byl takový okamžik, kdy jsem přemýšlela, jestli tady všechno nenechat, neodjet tam a začít nový život, ale nakonec jsem se rozhodla zůstat tady. Už jsem v té době docela dlouho moderovala Televizní noviny, a přišla bych tak o dobrou práci, kterou mám ráda. V Řecku bych musela hledat nové uplatnění. Nebála bych se toho, ale vzhledem k tomu, že nám ten vztah s Nikem nevyšel, bylo dobře, že jsem se rozhodla zůstat tady. Pak by to bylo o to komplikovanější. Ale zase, kdo ví… Kdybych třeba do Řecka odjela, tak by nám ten vztah třeba vydržel. To člověk nikdy neví. Jsou to taková osudová rozhodnutí.

Niko se sem za vámi nechtěl přestěhovat?
Každý jsme tehdy žili ve své zemi – já tady, on tam. A neustále jsme cestovali. Pořád viselo ve vzduchu, jak to bude a co bude… On se pak rozhodl žít tady, ale to už jsme spolu nebyli. Teď je tady, dokonce tu i pracuje.

Vy jste s Nikem po rozchodu dlouho neměla dobré vztahy, dnes už spolu vycházíte?
Ano, teď už máme, řekla bych, nadstandardní přátelské vztahy. Byť spolu nejsme, jako rodiče, myslím, fungujeme skvěle, takže musím říct, že tohle je v pohodě. Časem samozřejmě všechny emoce ustoupí a lidé, pokud chtějí, si spolu dokážou najít hezký vztah. My ho teď hezký máme a fungujeme v rámci Lukyho úplně super.

Platí u vás, že na ty smutné věci člověk časem zapomene a pamatuje si jen ty dobré?
Obecně se to říct asi nedá, protože znám spoustu lidí, kteří se nedokážou přenést přes nějaké věci z minulosti a pořád si je nechávají v sobě. Ale já jsem naštěstí typ, který žije tím, co je tady a teď, a snaží se na ty špatné věci zapomenout nebo je vytěsnit. Někdy to jde, někdy ne. Nám s Nikem se to naštěstí podařilo, a už jenom kvůli dětem je to super, že máme hezké vztahy. Je moc důležité, když se člověk na úkor dětí dokáže nad spoustu věcí povznést a nebrat je až tak úplně vážně.

Je nějaká etapa ve vašem životě, kterou byste ráda vymazala?
Asi ne. Myslím, že všechno, co se stalo, se mělo stát. Nějakým způsobem mě to obohatilo, poučilo a zase jsem se od toho odpíchla a šla dál. Věřím, že vše se v životě děje, jak má. Snažím se do minulosti moc nekoukat, dívám se na to, co je teď. Minulost už stejně nezměním. A i přesto, že jsem si prožila pár bolestivých věcí, nic bych z toho stejně nevrátila.

Člověka to v konečném důsledku posílí…
Přesně tak. Všechno z toho, co se stalo, mi něco dalo, takže bych neměnila.

Lukymu bude brzy třináct. Necloumá už s ním puberta?
Čekám, kdy to přijde. (smích) Občas už to v té komunikaci cítit je, ale naštěstí jen v malé míře. Mě třeba puberta úplně minula. Musím říct, že rodiče vždycky říkali, že to se mnou bylo fajn, že mě se žádná silná puberta nedotkla, tak si říkám, že by to ty děti mohly mít po mně. (smích) Moc bych si to přála, tak uvidíme…

Rodiče vám v pubertě stoprocentně důvěřovali?
Myslím, že viděli, jak se chovám, a od toho se pak všechno odvíjelo. Nebyly se mnou žádné problémy, nijak extrémně jsem tu pubertu neprožívala. Neutíkala jsem z domova ven za klukama, nechodila jsem za školu, nijak extra jsem neodmlouvala. Jen jsem občas měla takové ty klasické puberťácké průpovídky a oči v sloup, ale to k tomu myslím patří. Nic dramatického, z čeho by byly doma mezi námi nesváry, se ale nestalo. To si myslím, že je fajn. Navíc já byla docela ráda doma. Hodně jsem zhruba od dvanácti let pekla, protože mě to bavilo. Naši vždycky přišli z práce a bylo napečeno. Nebo jsem jim něco uvařila. Myslím, že puberta u mě probíhala celkem v klidu.

Bojíte se toho, až budou vaše děti v pubertě?
Bojím. (smích) A bojím se toho docela dost, protože co takhle slýchávám od přátel a kamarádek, je to někdy docela síla. Člověk musí být obrněn trpělivostí a být připraven na všechno, takže uvidíme. Řekneme si za pár let. Zatím je to dobrý.

Jste připravená i na to, že třeba budete muset dělat nějaká výchovná opatření?
Předpokládám, že to časem s tou pubertou asi přijde, ale zatím to máme s dětmi nastavené tak, že se o všem otevřeně bavíme. Náš vztah je založený na přátelství, na tom, že si navzájem věříme a že spolu o všem komunikujeme. Máme samozřejmě nastavené i mantinely a je tam určitě i respekt z jejich strany vůči nám, rodičům. Ale jak říkám, zatím vše probíhá přátelskou formou. Dětem věci vysvětlujeme, bavíme se o nich a to si myslím, že je důležité. Určitě tam není to, že by se něčeho bály nebo měly strach mi říct, že se něco stalo, protože na ně budu třeba křičet. Máme to postavené na absolutní důvěře, můžeme si všechno říct. A pokud je nějaké trápení, hledáme společně cestu, jak se ho zbavit.

Dnes je na školách hodně rozšířená šikana. Podle statistik ji zažil každý čtvrtý žák. Nemusela jste ji někdy řešit?
Naštěstí ne. Vybrali jsme dětem takovou školu, která klade důraz na to, že tyhle věci se v ní nedějí, a myslím si, že se jim to daří dodržovat. Šikanu jsme tedy naštěstí řešit nemuseli.

Co se týče výchovy, máte u vás doma poslední slovo vy, nebo rozhodujete spolu s bývalými partnery, co je pro děti nejlepší?
Pokud to jsou nějaké zásadní věci, tak se radíme, pokud to jsou maličkosti, rozhoduje vždy daný rodič, který zrovna s dítětem v té chvíli je. Nejde tedy říct, kdo má poslední slovo, vždycky záleží na tom, o co přesně jde. Oba rodiče hrají ve výchově důležitou roli. Je to vždy na vzájemné dohodě.

Se současným partnerem jste v minulosti nafotili fotky pro vaši nadaci LuckyBe. Neplánujete si to v brzké době zopakovat? Nebo to bylo jednou a naposled?
V té době jsme spolu ještě vztah, myslím, ani neměli. Potřebovali jsme nafotit LB náramky a další naše produkty a věci spojené s nadací, a protože jsem nadaci založila a jsem její tváří, tak to pro mě byla jasná volba. S partnerem spolupracujeme, takže nemělo smysl hledat jiného muže na focení, a tak vzniklo to naše spojení. A pokud bychom nějaké fotky pro nadaci ještě dělali, tak si myslím, že asi zase společně. Aktuálně to ale v plánu nemáme.

Osvědčilo se vám se s partnerem veřejně neprezentovat? S předchozími partnery jste chodila do společnosti často, společně jste se i fotili…
Upřímně, já jsem to takhle nikdy nebrala. Mám pocit, že jsem své vztahy nikdy vědomě veřejně neprezentovala, ale vzhledem k tomu, že nás pokaždé někdo někde venku nafotil, tak se najednou vědělo, že mám nějaký vztah. Je pravda, že s bývalými partnery jsem chodila občas do společnosti, ale se současným partnerem jsme zatím společně veřejně ještě nikde nebyli.

Na předávání Českých slavíků 19. listopadu tedy dorazíte sama? V jaké roli vás tam vůbec uvidíme?
Upřímně řečeno ještě nevím, protože přesný scénář slavnostního večera jsem zatím neviděla, ale moje role byla už ta, že jsem provázela spolu s Reyem tiskovou konferencí ke znovuobnovení ankety, což mě moc těší, protože mě mrzelo, že Český slavík není na naší scéně. Nemohli jsme se teď čtyři roky potkávat s kolegy a kamarády při této příležitosti. V minulosti jsme s Reyem vždycky plnili funkci předávání cen. Jednoho Slavíka jsem dokonce i moderovala, tenkrát ve Státní opeře. To byla moc krásná akce. Ale co bude letos, to opravdu nevím.

Předávání Slavíků jste zažila několikrát. Vzpomenete si na nějaký okamžik, který vás dojal?
Pokaždé je ten večer dojemný, obzvlášť vždy v závěru, když se nějaká osobnost uvádí do Síně slávy. Pro mě je fajn přijít na slavnostní večer jen jako host nebo předávající, protože tam člověk nemá tolik práce jako při moderování a užije si to hezky se vším všudy. Jsem v podstatě ráda, že to letos nemoderuju, protože když to moderujete, vidíte to z úplně jiného pohledu. Jste ve stresu, aby všechno dobře dopadlo a bylo to fajn, takže si vůbec nevychutnáte tu atmosféru. Když jste tam v roli diváka, je to úžasné v tom, že se jenom díváte a užíváte si to.

Koho vy sama vůbec posloucháte? Spíš české, nebo zahraniční interprety?
Mám to tak půl na půl. Mám ráda zahraniční interprety, ale ráda si zazpívám i české písničky. Má to něco do sebe, obzvlášť třeba s dětmi v autě, takže to různě střídám. Jsem ráda, že děti jsou teď v takovém věku, že sledují různé teenagerovské kapely a zpěváky, takže jdu s nimi pořád s dobou, protože mi rozšiřují obzory. Poučují mě, co je teď in, což je docela fajn.

Nedívají se na vás občas divně, jak je možné, že daného interpreta či interpretku neznáte?
Občas ano. (smích) Luky je teď v sedmé třídě a pokaždé přijde s nějakými novinkami ze školy. A musím říct, že pro mě je to fajn, protože bych se k tomu pravděpodobně sama nedostala. Sama tu moderní hudební scénu až tak detailně nemám čas sledovat.

Linda loni nastoupila do první třídy. Pořád se jí ve škole líbí?
Ano, letos nastoupila do druhé a doufám, že se školy už nezavřou a všechno včetně kroužků, které se také už konečně otevřely, bude fungovat dál. S Lukym už mají nastavený režim, tak snad nám ten rytmus hezky vydrží. Doufám, že i Český slavík proběhne a že už se zase vše vrátí do normálu.

Vy už máte po prázdninách také zajetý režim?
V září to bylo všechno hodně hektické. Návrat po dovolené, zahájení nového školního roku, v práci jsme měli představení nového zpravodajského studia…, takže trochu hektik, ale už se to zase všechno usadilo a zajelo.

V televizi i za mikrofonem působíte hodně sebejistě. Jste taková i v běžném životě?
Dokážu o sobě samozřejmě i pochybovat. Myslím, že by to bylo špatně, kdybych o sobě občas nepochybovala a myslela si, že jsem ve všech směrech stoprocentní. Možná působím sebevědomě, někdy až třeba nepřístupně, ale taková ve skutečnosti vůbec nejsem.

Řeknete si občas, že jste měla fakt špatný den?
To víte, že někdy ano… Nemám pořád úsměv na tváři, i když to tak možná vypadá.

Co teď chystáte s vaší nadací?
Máme velkou radost, že jsme začali spolupracovat se společností Obrazy v aukci. Už v září jsme společně vydražili krásný obraz Loutnistka a výtěžek putoval na Nadační fond LuckyBe. Internetová aukce bude teď probíhat každý měsíc, přičemž pokaždé se bude dražit jiný obraz od jiného autora. Malíři se mohou i sami hlásit, pokud by někdo chtěl věnovat svůj obraz do aukce. Všechny peníze pak půjdou na Neonatologické oddělení Fakultní nemocnice Bulovka, jehož jsem patronkou, a pomohou předčasně narozeným miminkům. Zájemci se všechno dozvědí na webu luckybe.cz nebo na obrazyvaukci.cz, kde je přesně popsáno, jak to celé funguje. Kde přesně a jakým způsobem aukce probíhá atd. Každý si může vydražit obraz, který se mu líbí.

Do konce roku už se chystáte jen pracovat, nebo ještě budete mít dovolenou?
Dovolenou už teď mít nebudu, ale určitě vyrazíme alespoň na víkend na hory za turistikou nebo na kola. A v zimě pak na lyže, snad bude dost sněhu a otevřené sjezdovky a vleky.