Desátý ročník vybízí k bilanci. Co pro vás StarDance znamená?

Tereza: Říkám si: Cože, deset? Jak to? Už? Rámuje to ty roky, trochu je určuje, ukazuje, jak to letí a jak by se toho tenkrát nikdo nenadál. A nevím, jestli mě změnila sama StarDance, ale čas mě proměnil určitě. A já to na StarDance tiše pozoruji.
Marek: No, člověk se na tomhle pořadu moc naučí. Přece jenom je to deset přímých přenosů a už to samo o sobě vyžaduje poměrně velkou psychickou odolnost. Jsou kolegové, kteří to mají rádi, ten adrenalin. Třeba Terezka, té to nevadí vůbec, ale já jsem si na to nikdy nezvykl, pořád mi to trochu nahání hrůzu. Naučil jsem se, že tohle je večer, ze kterého vás nic neomluví, už jsem moderoval s devětatřicítkou horečkou, s antibiotiky nebo s kodeinem, to je můj věrný kamarád. StarDance, to jsou takové Himálaje showbyznysu, je to vysoko, takže tam pěkně fouká a nedýchá se tam snadno, někdy tam lezete s kyslíkem, někdy bez, ale zůstat v základním táboře nemůžete.

Pamatujete si na svůj první večer se StarDance?

Tereza: Nepamatuji si ho skoro vůbec. Byla jsem v jiném stavu, byla jsem ráda, že to jakžtakž všechno udýchám, ale vím určitě, že jsem si nepředstavovala nic, co bude dál. Ani před třinácti lety, ani loni. Vždy mě každý zájem i ročník potěší.
Marek: První ročník si pamatuji velice dobře, já byl jako v Jiříkově vidění. Jednak jsem nebyl zvyklý na takový náklad krásy, v první řadě byly fakt brutální kočky, Tereza Bufková, Kristýna Coufalová, Kamila Tománková, Petra Kostovčíková, to bylo hodně silné kafe. Já si na ně tak nějak zvykl během zkoušek, ale když se potom oblékly do tanečních šatů, to se teda bylo na co dívat. A Terezka navrch. Pak asi nikdo z nás nečekal, že by to mohlo mít takový úspěch u diváků, kam jsem přišel, všichni to hned řešili a to bylo překvapující a zároveň moc milé.

Existuje pár, na který nejvíc vzpomínáte?

Tereza: Těch je! Vzpomínám na spousty párů z nejrůznějších důvodů. Marek Zelinka s Mařenkou Doležalovou mi utkvěli výrazně pro výjimečné choreografie i své nenásilné a přirozené „stančení se“ k sobě.
Marek: Já to takhle moc nevnímám, každá řada je úplně jiná a velmi těžko se to srovnává. Každou řadu taky poznamená nějaký soutěžící, a zdaleka to nemusí být ten vítěz. Jeden ročník byl ve znamení Jiřího Schmitzera, jiný se zapsal jako Pavláskův ročník, z další řady si asi diváci vybaví souboj Taťány Kuchařové s Aničkou Polívkovou. Ale že bych si při pohledu zpátky řekl, tenhle moment byl nejlepší ze všech, to se neděje. A vybrat jeden pár, na který bych vzpomínal nejvíc, to taky nesvedu, mám je všechny v docela živé paměti.

Jedním ze zásadních letošních výročí naší země je připomenutí třiceti let svobody. Co to pro vás znamenalo?

Marek: Absolutní zvrat v mém životě. Člověk si na tu svobodu tak snadno zvykne, ale je to takový zázrak, že se to stalo. Kdyby nebyl listopad, nebylo by skoro nic z toho, co teď dělám. Pochybuju, že by socialistická televize koupila zábavný formát od BBC, a i kdyby se to stalo, určitě bych to nemoderoval já. Ani si to neumím představit, vždyť já poslední verzi scénáře pošlu v sobotu nad ránem a jen pár lidí tuší, co budeme s Terezkou říkat, a velmi často to úplně přesně nevíme ani my. To by dřív bylo nemyslitelné, text by musel projít cenzurou a zbyl by takový ohryzek okousaný od všeho, co má nějaký vtip. V naší profesi je svoboda esenciální věc, bez ní jste svázaný ve svěrací kazajce. Je mi trochu líto, jak rychle jsme zapomněli na to, jaké to tu bylo a jak nás osud vyznamenal, že jsme se toho dočkali, mým prarodičům se to třeba nepovedlo.

A co svoboda a tanec – patří k sobě?

Marek: Asi záleží na tom, co se tančí a kde. Pokud jde o StarDance, tam je to s tou svobodou při tanci „vocaď pocaď“. Zkuste si při latině svobodně našlapovat na paty a uvidíte, co vám Zdeněk Chlopčík řekne!
Tereza: Tanec a svoboda spolu souvisejí jednoznačně. Opravdu krásně můžete tančit, jen když má vaše srdce křídla.