Po srpnové okupaci jste celá rodina odjeli do Rakouska. Proč jste se rozhodli po dvou měsících vrátit?
Máma chtěla zůstat, nechtěla vychovávat děti v nesvobodné zemi. Přátelé nám ve Švýcarsku připravili bydlení a místo pro tátu, ten ale měl doma rozdělanou práci, toužil vydat připravené knížky. Tak jsme se vrátili, já byla šťastná, jinde bych žít nemohla.

Byl to velký skok, když jste se pak přestěhovali do Ječné a měli otevřenou domácnost, kde se sešlo i přes sto lidí najednou?
Rozhodně. Bylo to takové zjevení, otevření se úplně jinému světu. Ale nebylo to těžké, bavilo nás to. Je fakt, že to už nebyl takový řád a ti nejmladší už neměli mámu jenom pro sebe, museli se dělit s davem nových přátel.

Jak se vlastně intelektuální katolická rodina dala do kupy s máničkami?
Táta se seznámil s historičkou umění Věrou Jirousovou, ta nám pak představila svého manžela Martina Jirouse (básník, hlavní postava českého undergroundu – pozn. red.), a tak jsme se postupně seznámili s Plastiky a všemi těmi lidmi kolem.

Ivan „Magor“ Jirous a jeho žena u vás v Ječné několik let žili a Věra měla s vaším otcem dvě děti. Jak jste to vnímala?
Když se k nám Věra nastěhovala a pak se začala tvarovat, tak jsem se zeptala mámy, jak to je možné. A ona na to: „No asi se jí u nás dobře daří.“ Víc o tom nemluvila a mě by ve snu nenapadlo, že to bude můj nevlastní bratr (Tobiáš Jirous – pozn. redakce). Myslela jsem si, že to je dítě Martina Jirouse. A pravda mě ranila. Vnímala jsem to jako klín v naší rodině. I když i nadále byla spojena láskou a pouto mezi rodiči trvalo až do tátovy smrti, tak to pro mě bylo hodně bolestné.

Zatahovali vás dospělí do protirežimních aktivit?
Bylo to přirozené, byli jsme součástí jejich života a měli jsme společné přátele i nepřátele. Při domovních prohlídkách jsme odcházeli do školy s aktovkami narvanými různými spisy. Nebo jsme z pytlů, které ležely uprostřed místnosti, nenápadně vytahovali, co tam estébáci nacpali. Fungovali jsme jako poslíčci, nosili dospělým různé dokumenty. A bratři na půdě vytrhali kabely od odposlouchávacího zařízení.

Byli jste od rodičů poučeni, jak se chovat, kdyby se vás někdo začal moc vyptávat?
Ne, vůbec. Takže když jsem šla ve svých sedmnácti poprvé k výslechu a zeptali se mě: „Bylo to takhle?“, tak jsem přitakala, že jo, bylo. Byla jsem naivní, pravdomluvná, žádnou strategii jsem neměla.

Kvůli čemu si vás předvolali?
Kamarádi přinesli a přečetli dopis proti Husákovi. Jenže náš byt byl odposlouchávaný, takže je oba dva zavřeli a já musela k výslechu. Podruhé, v ruzyňské věznici, už byli hodně zlí. Ale to už jsem věděla, že nesmím říct nic. Takže předchozí jsem odvolala a oni mi pohrozili třemi lety za křivou výpověď. Zůstalo jen u výhrůžek, ale nedávno jsem četla o dívce ze severních Čech, která tehdy šla kvůli křivé výpovědi skutečně natvrdo do vězení.

V roce 1979 byli několik měsíců vězněni oba vaši rodiče. Jak jste to se sourozenci zvládli, sami doma?
To už jsem v Ječné nebydlela. Starší sourozenci se starali o ty mladší a naši přátelé je chodili podporovat – nosili jídlo, peníze, pomáhali. Do vězení jsme za rodiči mohli na návštěvu jen jednou, a to bylo hrozný. Máma to nesla statečně, i když se trápila. Byla zdeptaná, že nemůže být s námi.

A váš otec?
Ten to prožíval jinak, bral to tak, jak to je. Ale později už ten tlak neunesl a jako jediný z naší rodiny se nakonec vystěhoval, v roce 1983. Plán StB, jak jsem si po revoluci přečetla ve spisech, byl tátu rozchlastat, rozvést a vystěhovat (v rámci Akce Asanace se StB snažila o vypuzení i dalších nepohodlných chartistů i Mejly Hlavsy – pozn. red.). A to se jim povedlo do puntíku.

Co pro něj byla ta příslovečná poslední kapka?
Původně se chtěl vystěhovat s mámou, ale ta už nechtěla. Musel se s ní proto rozvést a vzal si paní, která tam s ním pak odjela a starala se o něj. Myslím, že měl pocit, že v zahraničí ještě něco stihne, bude moci přednášet na vysoké škole nebo něco sepíše. Ale už to bylo pět minut po dvanácté. Ne že by se tam s ostatními disidenty nestýkal, i napsal nějaké články a pomáhal s vydáváním časopisů a knih, ale už to nebylo ono. Už byl dost zničený. A byl slabší než máma.

V jakém smyslu?
Fyzicky, ale možná i psychicky. Komunisti po něm šli od jeho sedm­nácti let. Byl výjimečný, a toho si byli vědomí. Pečlivě ho sledovali, i deseti vozy. Jednou se na mě kvůli němu přilepil jeden estébák, byl fakt vytrvalý. Jela jsem někam na praxi a on už tam stál a čekal na mě. To bylo hrozný. To se skutečně nedá dlouho vydržet.

Myslela jsem, že tajní se snažili dělat sledovačky natajno. Ale později mi došlo, že naopak chtěli, aby oběti o sledování věděly. Byla to taková psychologická šikana.
No, jasně, aby nás zdeptali. Měli to shora určený, jak se kdy chovat, takže někdy vás sledovalo několik vozů, jindy to dělali skutečně natajnačku a pronikali do protirežimních společenství skrytě, třeba přišli na večírek, jako že je posílá ten a ten společný kamarád. Člověk musel být připravený na všechno.

Mohli jste jet otce do Rakouska navštívit?
Jenom já. To mělo samozřejmě své opodstatnění. Režim léta chtěl, aby Mejla emigroval. Takže když to nešlo přes domlouvání jemu, poslali za hranice mě. Potom i Mejlu. Sázeli na to, že když uvidíme Rakousko, Vídeň, budeme po životě tam strašně toužit. Ze stejného důvodu pustili Mejlu do Ameriky. Ale protože já jsem se nikdy vystěhovat nechtěla, Mejla řekl, že neemigruje.

Jak se otci v emigraci dařilo?
Přišel mi sešlý, nebylo to radostné setkání. Ani jsme spolu pořádně nemluvili. Hned po převratu přijel zpátky, měl tu místo dopředu zajištěné, ale už se mu nedařilo, byl to zničenej člověk.

V Ječné proběhlo několik domovních prohlídek. Jak na ně vzpomínáte?
Přišli schválně nad ránem, zvonek člověka vytrhl ze spánku, nevěděl, která bije. Do bytu naběhlo několik estébáků, prohrabávali se osobními věcmi… Na jaře 1976, ani ne rok po svatbě, zavřeli Mejlu a byla domovní prohlídka v našem pokoji. Vzali nám úplně všechno, včetně mých deníčků a notýsků. To mi bylo strašně líto. Ale když bydlíte v centru Prahy a jste obklopeni houfem přátel, a u nás v Ječný jich vždycky bylo hodně, tak tam strach nebyl ani náhodou. Ale v Košířích, kde jsme bydleli potom s manželem, jsem neměla nikoho a policajti stáli před domem i celé noci, v zaparkovaném autě. A když nám brzo ráno vtrhli do bytu a já tam byla jen s malým synem, tak to jsem teda strach měla. Synovi to naštěstí nevadilo, zajímaly ho policejní uniformy, líbilo se mu, že se něco děje.

Váš muž je veden ve spisech StB jako agent „Kytarista“. Jak se tam dostal?
Dozvěděl se to až z Cibulkových seznamů. Vzal s sebou kamaráda jako svědka a vydali se za estébákem, který měl jeho spis na starosti, zeptat se, jak to je možné. Tehdy v Mladém světě totiž vyšla jejich jména spolu s adresami. Estébáci brali manžela na výslechy, byl vězněný, takže samozřejmě, že s nimi mluvil, stejně jako Vašek Havel a další pronásledovaní.

A co se od „svého“ estébáka dozvěděl?
Že jen plnil rozkazy. Z mého pohledu bylo uveřejnění Cibulkových seznamů hnusný a zlý. Byly to estébácké seznamy a estébáci v nich „vykazovali činnost“. Že tam je uvedený i Mejla, tím se pořád trápím. I jeho to trápilo. Nejvíce ho ranilo, že tomu věřili i někteří přátelé. Nedokázal to unést. Říkal mi: „Já si umřu, ale co vy tady.“ Syn i dcera říkají, že se tím nezabývají, ale mě to stále bolí. Když měla StB za úkol člověka zničit, tak to udělala.

Jana Hlavsová (1951)

* Druhá nejstarší ze sedmi dětí Jiřího a Dany Němcových, význačných disidentů a chartistů.

* Sama Chartu podepsala ve svých 20 letech.

* Je vdovou po zpěváku a baskytaristovi „Plastiků“ Mejlovi Hlavsovi, se kterým má syna a dceru.

* Vystudovala zdravotní školu a mimo jiné pracovala u mentálně postižených dětí.

IVA VOKURKOVÁ