Na výstavu v Jízdárně Pražského hradu jste vybral 70 obrazů, zjevně proto, že je vám 70 let…
Nejenom proto. Ono se to sem tak akorát prostorově vejde. Těch 70 obrazů bylo skoro mimoděk. Výstava se jmenuje Ve vlnách, protože jde o vlny mojí práce. A každá kóje na výstavě představuje nějakou změnu, jinou polohu.

Bylo těžké obrazy vybrat?
To víte, že to bylo těžké. Kdybyste viděl tu tlustou monografii, která mi vyšla před deseti lety, už do té se vybíralo, a z ní se vybíralo těch 70 obrazů… Přece jenom už jsem rozetřel dost barvy.

A je těžké být sedmdesátníkem?
Ano, je to převelice těžké, ale já to nesu statečně. Nic s tím neuděláte. Snažím se kamarádit už jenom s optimisty. Mám třeba jednoho kamaráda, se kterým chodím plavat, ten pořád září. To je ideální.

Maloval jste sportovce, krávy, lysé tučňáky… Které téma vás vzrušuje teď?
Teď mě vzrušila ta sedmdesátka, ale teď jsem si dal takový třífázový úkol. Začalo to v Indii, kde jsem namaloval dva největší obrazy, které na výstavě jsou, a pak jsem pokračoval v Mexiku. A třetí fázi bych chtěl dokončit příští rok v Japonsku. Není to úplně cestovní deník, ale to, co jsem viděl na cestách. Maluju něco, co vidím. Na výstavě jsou většinou věci, které jsem prožil. Vracím se do míst, která mě zajímala jako kluka a tak dále. Za určitých okolností vás může inspirovat cokoliv. Jenom si to musíte uvést do patřičných souvislostí.

Ano, malujete to, co vidíte, a přidáte si k tomu nějaké co kdyby. Co kdyby dálkařka skákala v kuchyni a podobně. Jaké nejbizarnější „co kdyby“ vás napadlo?
To si můžete najít třeba na kresbách, kterých je na výstavě nahoře v chodbě 600. Ty jsou všechny o tom „co kdyby“. Bylo toho strašně moc. Když máte malé děti, napadají vás „co kdyby“ v rodinném životě, pak se můžete pohybovat na zahradě, na venkově, ve vodě, na kole… Všude vás napadají další „co kdyby“.

Pozorujete s přibývajícím věkem nějakou tendenci, která by ovlivňovala vaši tvorbu?
Ano, mé obrazy jsou barevnější a veselejší. Když jste mladý, s takovou tou existenciální polohou nakládáte snáze. Zpočátku jsou vaše obrazy drsné. Když jsem měl v mládí výstavu, tak se mě lidi ptali, co beru za drogy, mysleli si, že jsem šílenec. A já jsem přitom žil zdravě, běhal jsem, plaval. Ale zkrátka mimoděk jsem zpracovával tu existenciální polohu. Teď už dělám jinou technikou, akrylem, abych měl projasněnější barvy, a než jsem začal malovat obrazy z cest, měl jsem v nich hodně přírodních motivů. Čím šedivější výhled od budoucnosti, tím více barev.

Obraz Zalomená kukuřice, který jste pro výstavu namaloval, má rozměry 5 x 8 metrů. Jak dlouho se maluje tak velký obraz?
On se nejen maluje, ale musí se i připravit. To znamená, že já jsem k němu udělal 400 kreseb. Dva měsíce jsem kreslil, čtyři maloval. A to jsem pracoval docela intenzivně. Každý den osm hodin, soboty, neděle. Dokonce jsem si nařizoval budík, ač nemusím. Když jsem odpoledne něco nestihl, vstával jsem i v šest hodin ráno.

To mi vůbec nesedí k představám o bohémském životě umělců.
Bohémský život umělce, to je tak do televizní inscenace. Kdo chce něco udělat, musí normálně makat.

Je problém rozvrhnout si malbu na tak velké ploše?
Je to velký problém. Já sice maluju velké věci, ale tohle jsem si vyzkoušel poprvé. Musíte v tom být od rána do večera, špatně se vám spí… Dostat tam všechno, aby to dohromady sedělo, není lehké. Něco doděláte – a ono to tam nesedí… Pořád na to myslíte, kde začnete další den. Pořád to není hotové.

A když je to hotové…
Tak se to dá do šuplíku, protože se to jinam než do Jízdárny pověsit nedá. Složím to, najmu si skladiště a tam to bude ležet.

Dobře, ale když dokončíte obraz, tak už spíte lépe?
Ne. Já už jsem si během toho rozmaloval dalších pět menších obrazů, ty ještě potřebuju dodělat. Ty mám v ateliéru na Šumavě.

Nemáte strach, že už to třeba nedomalujete?
To bych nezačal vůbec nic. To máte, jako když moje babička říkala: „To už si nebudu kupovat, to už bych neužila. Co to je za pojem? Jackson Pollock umřel při autohavárii a bylo mu 44 let. A architekt Oscar Niemeyer zase stavěl ještě ve sto letech… Pochopitelně že se mi takové myšlenky vkrádají, když už mám některé kamarády mrtvé. Ale pro mě je to způsob života, takže kdybych řekl, že už nezačnu malovat další obraz, tak už nežiju.

Když se ještě vrátím k obrazu Zalomená kukuřice, vy jste ho kvůli jeho rozměrům maloval v myčce traktorů v Brnířově. Nebál jste se, že vám ho umyjí?
Nebál. Těch šest traktoristů, kteří tam pracují, osobně znám. V Brnířově znám každého, jsem místní rázovitá figurka, takže všichni vědí, co ode mě můžou očekávat. Traktoristi si ke mně chodili zakouřit a traktory myli venku. Naštěstí v té době bylo dobré počasí, takže se téměř nemylo.

Mimochodem to vaše oblíbené koupaliště, které máte dokonce vytetované na paži, je v Brnířově? Co vás na něm tak baví, že tam v létě trávíte celé dny?
Koupaliště je u Kdyně. Brnířov je téměř součástí Kdyně mezi Domažlicemi a Klatovy. Mám to tam tři a půl kilometru na kole. Jsem tam téměř každý den, mám tam i svou kabinu. Ale celé dny tam netrávím. Celý den maluju a na koupaliště jdu až večer. Každý den uplavu jeden kilometr, a když si to odplavu, dám si malé pivo a kafe v kiosku. To mě baví, protože tam kecáme úplné blbosti. Na tom si zakládám. Hlavně nic vážného, a politiku už vůbec ne.

Malujete obvykle s plátnem na stojanu, na zemi, nebo někde jinde?
Začínám na zemi, to je podmalba, motivy nasadím také na zemi a končím nastojato.

Umělce vždy inspirovaly ženy. Máte to stejně?
Zážitky s ženami mě inspirují. Na mých obrazech byste jich viděl haldy, je tam i erotika. Pro mě je to normální téma, součást života. Pochopitelně, když byl člověk mladší, tak měl vztahy s ženami jiné, a teď je má taky jiné… No nic!

Máte dva syny.
Lukáš je sochař, učí na AVU, a Miky je malíř. Už se jich ptám na radu.

Jak se vám líbí to, co dělají?
Líbí. Lukáš je teď v Austrálii a instaluje obrovskou sochu na Bondi Beach v rámci sochařské přehlídky. Myslím, že můžu být spokojený.

Vidíte v díle vašich synů svůj vliv?
Vliv? Vyrůstali v tom. Mluvili jsme o umění. Když byly děti malé, snažil jsem se přijít v pátek odpoledne domů, být doma do pondělí a věnovat se jim. Dělali jsme i vedle sebe, chodili jsme na procházky, něco jsme probírali. I jejich vlivy na mě jsou vidět. Třeba Lukáš mi jako malé dítě kreslil do kreseb, spolupracovali jsme… Chodili jsme na procházky do inženýrských sítí Jižního Města. Koukali jsme se, jak tam pokládají roury. Tady budu mít také obrazy Ženy na rourách.

Je něco, co malujete nerad, co vás neinspiruje?
Já bych nerad maloval něco, co by po mně někdo chtěl, protože si docela vážím toho, že si můžu dělat, co chci.

Určitě už po vás někdo něco chtěl.
A já jsem mu to nenamaloval. Kromě souseda. Když chce namalovat králíka nebo slepici, tak to udělám a baví mě to. On si to pověsil na kůlnu. Já jsem mu také nabídl, že mu namaluju ovce.

Počkejte, vaše obrazy visí u souseda na kůlně? Neoprší to?
Vzal jsem desku od stolu, namaloval na ni hlavu slepice a soused si ji pověsil na kůlnu. Jinde zase visí hlava kocoura, králík… Dělám to olejem, akryl by chytl vlhkost. Zatím to drží, ale já mu to kdyžtak přetřu.

Je pro vás důležitý název obrazu?
Ano, je. Probíhá to tak, že ke konci malování si krátím dlouhou chvíli vymýšlením názvu. Rámcově vím, o čem obraz bude, ale název dopředu vymyšlený nemám.

Na který název jste obzvlášť pyšný?
Je tady obraz ze začátků mé práce v 70. letech, který se jmenuje Nechci v kleci. Podle něj byly pojmenovány i některé výstavy. To je název, který se docela vžil.

Většinou volíte takové formáty obrazů, se kterými se vejdete do výtahu v paneláku. Je to tak?
Proto jsou ty větší obrazy tady dělené. A nejen kvůli výtahu. Rozměry obrazů se musí přizpůsobit tomu, abych s nimi prošel chodbou. To máte tak – můžete si vybrat, že budete žít někde v hale nebo na zámku, kde budete mít velké dveře a budete to vozit rovnou sem, do Jízdárny. Ale já jsem žil celý život v paneláku a vystavoval jsem v malých galeriích, takže 190 na 240 centimetrů, aby obraz prošel skrz dveře a panelákové chodby, bylo maximum. I můj poslední obraz je z osmi dílů.

Vaší ctižádostí je viset u někoho doma.
Já bych to nenazýval ctižádostí, ale v současnosti je takový trend, že tím umělci, kteří dělají takzvané velké umění, pohrdají. Ale já si uvědomuju, jaký význam pro mne měl obraz, který visel u nás doma, byť to nebyl valný obraz. A když pod tím obrazem vyrůstají děti, seznamují se přes něj se světem. Když uděláte výstavu v galerii, za měsíc se sundá, když ji máte v muzeu, člověk se tam zajede jednou ročně podívat, ale na tohle musí koukat denně. Kolikrát něco maluju a říkám si, pod tím obrazem bude někdo sedět a bude ho to rozčilovat, tak to udělám pořádně. Pořádně podle své představy. Tady na výstavě je obraz Pohádka, na kterém jsou namalované čtyři obrazy, takové kýče, které visely u nás doma. Jsou v něm nalepené trenýrky našeho Mikyho, je tam i kravata mého dědy a babiččina podprsenka. To byly podprsenky! Babička byla krásná žena a nosila takovouhle hroznou podprsenku.

Měl jste přehled, kdo vlastní obrazy, které jste vybral na tuto výstavu?
Tady je hrozně přísný výběr z 32 sbírek. V tom relativně přehled mám, protože mám úhlavní sběratele, kteří vlastní ty klíčové kusy. Mám pár docela důležitých věcí v Německu, ale ty jsme nepůjčovali. Na všechno musí být smlouva, všechno se musí pojistit.

Některé vaše obrazy se prodaly za stovky tisíc, to už jste je ale nevlastnil.
Kdepak, to už není moje. To je z druhé ruky, ze třetí! Za bolševika jsem obrazy, které dnes stojí ty statisícové částky, prodával za dva měsíční platy. Měsíční plat byl osmnáct set, a já jsem z toho dokázal vyžít o měsíc déle. Dneska se ty obrazy prodávají za částky kolem půl milionu korun.

Jste členem výtvarných skupin „12/15 Pozdě, ale přece“, „Nová skupina“ a „SVU Mánes“. Co to pro vás prakticky znamená?
Hlavně když jsme zakládali 12/15, tak to bylo proto, abychom mohli společně vystavovat a změnit prezentování současného umění. Nesměli jsme vystavovat. Já jsem čekal na výstavu deset let, a než jsem ji měl otevřít, tak mi říkali, co tam můžu mít a co nemůžu, což mě pochopitelně nezajímalo. Dnes ta skupina prožívá určitou renesanci, měli jsme dvě velké výstavy v Praze. Ale už jsme spíš takový historický relikt. V Mánesu jsem byl jeden čas aktivní, dneska už jenom tak doutnám. Také se všude mění lidi, mění se atmosféra. Já už bych třeba dneska na škole učit nechtěl. Neříkám, že to dělají špatně, to vůbec ne, dělají si to po svém. A to jejich je trošku odlišné od mého.

Na pražské AVU jste v ateliéru malby učil v letech 2001—2018.
Ano, sedmnáct let. Vůbec mě to nezatěžovalo a možná že mi studenti vraceli víc, než jsem jim dával. Ale když jsem odešel, tak jsem zjistil, že mi to vůbec nechybí a že je prostě lepší neučit.

Stran svých studentů jste prohlásil, že když mají dychtivost, tak je to dobré. Co ještě by se k té dychtivosti mělo přidat, aby to bylo dokonalé?
Přírodní talent pro zobrazování nebo zpracování hmoty. Bez toho se nedá malba dělat. Musíte být dychtivý, totálně a iracionálně posedlý. Když je dvacet lidí se stejným talentem, nejvíc dokáže ten nejpracovitější. V mém ateliéru bylo nutné mít určité malířské předpoklady, to znamená, že vnímáte barvu, prostor a pracujete s nimi, jako když dýcháte. Nemusíte dát stranou soukromý život, ale musíte si stanovit nějaký systém, který vám dovolí naplno pracovat. Já třeba pokaždé v červnu zmizím a čtyři měsíce maluju. Kdo mě chce vidět, musí za mnou přijet. Hotovo. To dělám celý život. Syn mi říkal: „Jak tě tak pozoruju, tak jsi to udělal dobře“.

MICHAEL RITTSTEIN

Michael Rittstein při fotografování pro Deník 24. října v Praze.*Narodil se 17. 9. 1949 v Praze.
*V letech 1964–1968 studoval na Střední odborné škole výtvarné Václava Hollara v Praze, v roce 1968 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením prof. Arnošta Paderlíka.
*Byl členem Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece, Nové skupiny a SVU Mánes. V letech 2001—2018 byl vedoucím pedagogem ateliéru malby na AVU v Praze.
*V roce 2012 byl jmenován profesorem.