Seriál Zlatá labuť se odehrává na přelomu 30. a 40. let. Zjišťovala jste si o té době víc, než jste do něj nastoupila?
Mám tu dobu ráda, i když zdaleka není taková, jak jsme si ji později díky módě a spoustě dalších věcí zidealizovali. Věděla jsem, že byla tehdy otevřena Bílá labuť – obchodní dům, kterým je celý seriál inspirován, a jinak nebylo potřeba si nic víc zjišťovat. Tu dobu celkem znám, ať už z beletristických knížek, nebo z literatury faktu, a rok 1939 se probírá i ve školách v rámci dějepisu.

Předpokládám, že žít byste tehdy nechtěla… Nebo se mýlím?
Nechtěla. Jak už jsem zmínila, ta doba je hodně zidealizovaná. Kdo by chtěl žít na začátku války ve strachu a nejistotě? Nikdo.

Michaela Maurerová o Šafránkové s Abrhámem, zastání na DAMU i vyznání svému partnerovi:

Zdroj: Youtube

Za sebou máte už i roli v seriálu První republika, kde jste hrála služebnou Jarku, a také ve Vyprávěj. Je to náhoda, že vás režiséři obsazují do dobových seriálů, nebo se jim typově hodíte?
Ve všech třech seriálech jsem měla jen epizodní role, žádné hauptky. Navíc to dělala jedna produkce (smích), s níž ráda točím, a hlavně režisér Biser Arichtev, kterého mám moc ráda, a myslím, že nejsem z herců jediná, kdo s ním rád pracuje.

Jsou to seriály, na které se i vy sama s oblibou díváte v televizi, nebo dáváte přednost dnes třeba populárním kriminálkám?
Moc ráda se na ně koukám i v televizi. Přiznám se, že jsem je vypínala jen tehdy, když jsem v nich vystupovala. Jako většina lidí mám problém dívat se sama na sebe, ale učím se to, protože je to edukativní. Jinak patřím do generace, která sleduje určité pořady cíleně, nezapínám televizi jen tak.

Michaela Maurerová
Michaela Maurerová: Hypotéka je skoro víc než svatba

Co jsem z novodobějších seriálů sledovala, byly třeba Případy 1. oddělení, ty jsem měla moc ráda. Jinak asi nic. Kriminálky mám sice ráda, ale severské nebo izraelské. Ze začátku jsem sledovala i ty naše, ale dnes už je jich tolik, že si stačí dosadit jakékoli jméno okresního města a existuje seriál. Člověk už se v nich trochu ztrácí. Ale jsem fanda detektivek a úplně nejraději mám Hercula Poirota.


Nahrává se anketa ...

Ve vaší filmografii se poslední film objevuje v roce 2009. Točení seriálů je vám bližší, anebo jen nepřišla správná filmová nabídka?
Na kontě moc filmů nemám, a vždycky, když byly, šlo jen o epizodní role. Film se mi zatím vyhýbá, ale neřekla bych, že já jemu. Prostě se míjíme a já na tu svoji vysněnou roli teprve čekám. Ve všech rozhovorech pokaždé tvrdím, že mám tušení, že mě to zásadní čeká až na sklonku mé herecké kariéry. Budu taková ta potrhlá babička, kterou budou obsazovat, nějak to tuším. (smích) Zatím jsem se nepřesunula ani do rolí maminek. Nepatřím k herecké první lize, asi jsem k tomu ještě nedospěla. Chyba ale není na mé straně, jen zatím ještě nepřišla správná nabídka.

Emma Smetana.
Emma Smetana: S Jordanem žijeme spíš střídmě, nikdy žádné jídlo nevyhazujeme

Láká vás zahrát si roli maminky?
Určitě! Ani bych ji nemusela hrát, já jí jsem. Navíc trojnásobnou. Takže co se týče zkušeností z reálného života, těch mám požehnaně.

Vašim dvojčatům Josefovi a Magdaleně je čtrnáct let. Neprojevili touhu jít ve vašich stopách?
Neprojevili, a pokud ta touha byla někdy v dětských letech projevená, tak jsem se ji snažila – ne nijak násilně, ale celkem vědomě – zadusit. Nikdy jsem tuto touhu moc nepodporovala.

Když se sama vrátíte do věku svých dvojčat, jaká jste tehdy byla?
Šílená! Nechtěla bych být svojí vlastní matkou. Už tehdy jsem měla vnitřní touhu něco lidem sdělovat za každou cenu. V podstatě jsem si povolání vybrala docela dobře.

Uvažovala jste o tom, že byste dělala i něco jiného?
Uvažovala, jako dítě jsem to měnila co týden. Jednou jsem chtěla být prezidentkou, podruhé sestřičkou na novorozeneckém oddělení, paní učitelkou… Různě jsem představy střídala. Ale touha předvádět se a být středem pozornosti ve mně byla pořád. Radši jsem bývala na jevišti než v hledišti. To mi zůstalo, a navzdory všem a všemu jsem si prosadila herectví.

A jste za tu volbu ráda?
Člověk nemůže změnit žádnou z věcí, která se mu udála, protože jsou na ní navázány zase jiné věci, na kterých mu hodně záleží. U mě jsou to třeba děti, že žiju život, jaký žiju… Nic bych neměnila. I když si samu sebe dokážu představit i v jiné profesi. Herectví je velmi nejisté, jsme takoví obchodníci s emocemi, těžko se nám odchází z práce a zavírají se pracovní desky, protože s pracovním nástrojem, kterým jsme my sami, žijeme neustále. Nemůžeme se vypnout jako třeba počítač.

Michaela Maurerová.
Michaela Maurerová: Jóga mně pomáhá na zklidnění a nebolavá záda

Jako děti si často říkáme, že se nikdy nebudeme chovat jako naši rodiče. Přistihnete se občas, že se k dětem chováte jako vaše maminka k vám?
To víte, že jo. Je to takové: „nikdy se nebudu chovat jako moje máma“, ale máme to tam někde hluboko uložené, a v situacích, kdy emoce převálcují racio, najednou používáme ty známé rodičovské věty a chováme se podle vzorů, které si pamatujeme. Důležité je se pak umět třeba omluvit, nebo si to uvědomit a mluvit o tom nahlas. Všichni se učíme, bohužel žádný univerzální manuál na dokonalého rodiče neexistuje.

Mnoho lidí si vás spojuje s dětskými pořady na Déčku a s charitativním projektem Pomozte dětem. Nedávno jsme vás mohli vidět ve speciálním dílu Zázraků přírody, který tuto sbírku podpořil. Jak jste spokojená s vybranou částkou?
Jsem moc spokojená, v životě bych ji sama nevybrala, kdybych šla s čepicí. Jde o společnou práci všech, kteří na tom projektu pracují, a jsem ráda, že si sbírka po dobu trvání, což je pětadvacet let, získala určité renomé a důvěru. Lidé v ni věří a já měla tu čest, že jsem byla u prvních dílů natáčení, měla jsem možnost zúčastnit se v rámci poroty i přerozdělování peněz různým nadacím a občanským sdružením. Vím, jak složitý je to proces, jak poctivě to v organizaci funguje a kolik vše stojí úsilí a práce. Té sbírce věřím a svěřuju jí své peníze.

Osmany Laffita, Guy Gheysens
Návrhář Osmany Laffita je s manželem už skoro 30 let, usmiřují se jídlem

Je těžká doba, mnoho věcí se zdražilo, máte přesto pocit, že lidé pomáhají?
Moje zkušenost je dokonce taková, že nejvíc pomáhají ti, co mají nejmíň. Je to bohužel takový paradox, ale je to tak, a to často právě proto, že mají méně a dokážou více soucítit s těmi, kteří jsou na tom podobně, nebo ještě hůř. Je těžká doba, ale může být i výrazně horší. Pořád se máme celkem dobře, většina z nás má uspokojené základní potřeby…

Facebook Deník Styl je tu pro každého.Facebook Deník Styl je tu pro každého.Zdroj: Deník/Denisa Lottmannová

Ale je samozřejmě smutné vidět třeba matky samoživitelky, které nemají peníze na obědy pro děti a podobně. Těmto lidem by se určitě mělo pomáhat. Nechci to nijak zlehčovat, ale jak říkám, může být mnohem hůř. Částka, která byla letos vybrána, je krásná a ukazuje, že tak špatné to s námi ještě není, lidé jsou pořád ochotní si pomáhat.

Prozradíte, co vám vždycky zaručeně zvedne náladu?
Někdy jsou to maličkosti, ale poslední dobou zjišťuju, že chůze a pobyt venku. Neběhám, nedělá mi to dobře, ale rychle chodím. To je činnost, která mi vyplavuje endorfiny a dělá mi dobře. Jinak cvičení jógy a pobyt s dětmi. Jsem ráda, se svými blízkými. A čím jsem starší, tím víc jsem rodinný typ. Už dávno nejsem ta party girl. Pokaždé hodně zvažuju, jestli večer někam jít.