Miloš Kopecký: Vyhnul se transportu do Osvětimi, psychické nemoci bohužel ne

První zkušenosti s divadelním herectvím nabral Miloš Kopecký v recitačním souboru TVAR. Až do roku 1944, kdy mu přišlo předvolání k nástupu do pracovního tábora v Bystřici na Benešovsku, tam zaháněl své chmury. Nacisté mu během okupace deportovali matku do koncentračního tábora v Osvětimi, přičemž i jeho měl potkat stejný úděl. Otec Vladimír, aby si uchoval svou kožešnickou živnost, se dal mimochodem se svojí manželkou Martou, hercovou matkou židovského původu, rozvést.

Madla zpívá Evropě. Zdenka Sulanová měnila jména celý život, kvůli slávě i lásce

Ženy

Po skončení války a návratu do Prahy zakotvil Miloš Kopecký v divadle Větrník. Nejprve jako obsluhovač gramofonu, posléze se dostal i na jeviště. Debutem pro něj byla hra Smrt Tarelkinova. Díky svým výkonům si ve Větrníku vydobyl pevnou pozici v hereckém souboru. Po jeho zániku přešel do Divadla satiry, které založili bratři Lipští, Oldřich a Lubomír. Přes několik dalších angažmá doputoval až do Divadla ABC, kde se setkal se svým idolem z mládí – Janem Werichem.

Do filmu byl obsazován již krátce po válce, v drtivé většině případů však šlo o malé role. První výraznější příležitosti přišly v roce 1952 a 1954, kdy si zahrál v divácky oblíbených pohádkách Pyšná princezna a Byl jednou jeden král. Následně zazářil v úloze feldkuráta Katze v Osudech dobrého vojáka Švejka (1956).

Herecký klan Vydrů: Umění jim bublalo v krvi, historii začali psát v roce 1876

Společnost

V šedesátých letech natočil snímky jako Baron Prášil či Limonádový Joe aneb Koňská opera. Další velké role a skvělé filmy na sebe nenechaly dlouho čekat – stačí zmínit snímky Bílá paní (1965), televizní film Sedm žen Alfonse Karáska (1967). V devětašedesátém roce si výborně notoval s Pavlem Landovským ve filmu Já, truchlivý bůh (1969).

Popularita také díky seriálu

Patrně největší popularitu sklízel ve druhé polovině 70. let, a to především díky účinkování v nesmrtelném televizním seriálu Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města. Úspěch u diváků slavily i tituly jako Svatby pana Voka (1970), Noc na Karlštejně (1973), Jak utopit doktora Mráčka (1974) či Zítra to roztočíme, drahoušku (1976). Do trochu opačné situace jej pak dostal v polovině 80. let pořad Československé televize o emigrantech, který moderoval.

Kopecký nezahálel ani v divadle. Poté, co spolu s Janem Werichem opustili Divadlo ABC, přijal v roce 1964 nabídku karlínského hudebního divadla. Ani tam však nezůstal příliš dlouho, ještě před rokem 1968, hlavně z obavy, že si jej diváci jednou provždy zaškatulkují jako herce-komika, přešel do Divadla na Vinohradech, kde až do sametové revoluce ztvárnil řadu nezapomenutelných rolí (například Harpagona v Molièrově Lakomci, Sartoria v Domech pana Sartoria od G. B. Shawa, Šalomova v Letních hostech, Richarda III. v Shakespearově dramatu).

František Smolík: byl chodící mravností nejen na plátně, přesto se vzepřel otci

Společnost

Po roce 1989 se herci zdravotně výrazně přitížilo – trpěl maniodepresivní psychózou. Opustil vinohradské divadlo a téměř úplně omezil své působení v televizi. Posledními jeho rolemi byly epizodní postavy ve snímcích Andělské oči a Učitel tance. Rok poté zemřel.

Kopecký byl mimochodem i dvorním rádcem Milanu Heinovi při zakládání jeho Divadla Ungelt. „Řekl mi, že musím do divadla dostat ty nejlepší herce a najít pro ně ty nejlepší role. Pomohl mi i tím, když mi poradil, abych věci, které mě zraňují, na sebe říkal sám. Tím prý vyrazím nepřátelům z ruky zbraň. Od té doby klidně vtipkuji na téma své homosexuality a svého židovství,“ uvedl Milan Hein, jenž se s Kopeckým sblížil při natáčení televizního triptychu Co za to stálo…