Michaela Pecháčková: Hrát po boku Tomáše Kluse je splněný sen

Právě teď vás můžeme vidět v seriálu TV Prima ZOO, který je uvozen větou: Sid šla za svou láskou…
Možná, že na začátku seriálu přišlo překvapení – její láskou jsou totiž zvířata! A já Sid naprosto chápu. Má se mnou hodně společného, protože i já jsem cílevědomá, pokud to tak můžu říct, a jdu si za svým snem. Sice ne úplně jako Sid, která předstírá svůj pobyt v Americe, aby mohla pracovat v ZOO, ale dovedu to pochopit a představit si, že bych toho byla schopná stejně jako ona. Naštěstí nemusím – mí rodiče mě nikdy do ničeho nenutili.

Seriál se odehrává ve velice atraktivním prostředí, v zoologické zahradě, takže máte určitě spoustu zážitků.
To je pravda. Krmila jsem slona, čistila mu nohu – on je chytrý, umí ji zvednout a dát ji na bránu, když mu dá ošetřovatel pokyn. Takže jsem mu drbala „tlapičku“. Nebo jsme natáčeli u nosorožců, u buvolů… A hned druhý natáčecí den u žiraf, to jste možná viděli. Vzpomínám si, že tehdy se jedna žirafa vydala na špacír a postavila se doprostřed silnice, kterou projíždějí auta, a nehnula se. A byl problém ji odtamtud dostat. Nebo jsem brala do ruky želvičky a vážila je; to jsem měla trochu strach, abych je neupustila. Už jsme točili i s hady… brrr… z těch mám lehkou fobii. Měla jsem hrát strach, a to tedy fakt nebyl problém. Se zvířaty jsem točila hodně zajímavých scén.

Leoš Mareš cvičí i v šest ráno, hlídá si stravu a říká: Jdu z extrému do extrému

V seriálu hrajete po boku známých herců, jaké to je?  
Jsem za tu příležitost moc vděčná, vím, že se od nich můžu leccos naučit. Je to pro mě velká škola. Na natáčení vznikla řada velkých přátelství, koneckonců jsme spolu téměř denně, třeba s Šimonem Bilinou alias Adamem Haďákem Hruškou točím dost často, takže za ten rok jsou z nás velicí kamarádi. Ale jak říkám, jsem vděčná za celkově milé prostředí, které na natáčení máme.

Nejnověji se přidal i Tomáš Klus, nebudeme prozrazovat dějovou linku, ale zeptám se: Jaký je? Jako člověk i jako herec?
Báječný! Můžu říct, že jsme si s Tomášem sedli. Jak po lidské stránce, tak herecké. Tomáš má i stejný typ humoru, takže o smích a dobrou náladu není nouze. Myslím si, že na Tomáše v roli fotografa Filipa Jandy se diváci mají na co těšit, mě to moc baví. Mám prostě velké štěstí na skvělé lidi!

Vy jste koneckonců už dost zkušená, první natáčení jste absolvovala už v pěti letech…
Nevím, jestli zkušená, ale určitě se herecky vyvíjím – vždyť je mi osmnáct! Spíš mě zaujalo to, že se mými rolemi jako červená nit táhne jméno Anna a každá ta Anna pro mě byla a je nějaký způsobem zlomová. Jako Anička ve filmu Tři bratři jsem si uvědomila, že mě herectví opravdu baví a že bych ho chtěla dělat i v budoucnu. V seriálu Přístav jsem byla Ančou, a s ní přišla moje první seriálová zkušenost, velká škola, ze které čerpám dodnes. A současná Sidonie Anna je mojí první velkou rolí a přiznám se, že ji beru velmi vážně. Z úplně jiného soudku byla role Niny, znásilněné holky, ve Specialistech.

Takže se dá říct, že s každou dalších rolí jste se naučila něco nového?
Přesně tak. A stále se učím. Moji kolegové na place mi dávají různé rady, fígle a předvádějí triky, které by mi mohli pomoct. Není úplně snadné studovat konzervatoř, a přitom jezdit na natáčení do Dvora Králové, ale především učit se nejen do školy, ale i text svojí role. Vždycky před natáčením si sedneme a projedeme text. Jednou jsem měla delší repliku, těžko zapamatovatelnou, a tak jsem ji, pro odlehčení, zopakovala kolegům několikrát, pokaždé v jiné emoci. A už jsem ji nezapomněla.

Máte už i divadelní zkušenosti?
S prkny, která znamenají svět, jsem až donedávna měla jen jednu zkušenost, a sice z Divadla Semafor, kde jsem si zahrála v muzikálu Alice, Alenka a voda živá. To, že jsem v patnácti letech mohla stát na prknech tohoto divadla, byla pro mě veliká pocta. Přihlásila jsem se na konkurs, ale den předtím mi začalo být špatně, dostala jsem angínu a nemohla se ho zúčastnit. Přesto si mě později pozvali a vybrali si mě. A nedávno jsem dostala novou příležitost v muzikálu Okno mé lásky v roli Sofie. Moc si ji užívám, protože v ní můžu propojit všechno, co mě baví – zpěv, tanec, herectví. Divadelní herectví je zase trochu odlišné než před kamerou. A písničky kapely Olympic mám moc ráda, jejich hudba mi je velmi blízká už proto, že jsou nejoblíbenější kapelou mého tatínka a maminky. Kolem sebe mám báječné kolegy, se kterými je radost hrát. Velké díky patří Veronice Žilkové, které vděčím za herecký koučing na zpracování role, moc mi pomohla i tvůrcům muzikálu, že do mě vložili velkou důvěru, když mě obsadili do jedné z hlavních rolí.

Máte za sebou spoustu rolí v seriálech i několik filmových, čekáte po jejich odvysílání pochvalu – nebo kritiku?
Pokaždé nějaká kritika přijde a nezlobím se za ni. Když je konstruktivní, může mi pomoct a posunout mě někam dál. A když mě někdo pochválí, je to super. Stoprocentně upřímná je ke mně rodina. A vážím si každé rady od svého dědy, který hrál zamlada v divadelním souboru Inklemo spolu s panem Ladislavem Potměšilem a s tatínkem Václava Noida Bárty, takže ví, o čem mluví. Samozřejmě se objevila i nějaká ta závist, ale já ji tak trochu nechápu, protože si myslím, že je každý strůjcem svého štěstí sám a dobře vím, že jsem na sobě dost makala a že se mi to tím pádem zaslouženě vrátilo. Nechápu, že někdo investuje námahu do nějakých pomluv a závisti, místo toho, aby ji raději investoval do sebe.

Herečka Michaela Tomešová: Diagnóza ADHD je pro moji profesi přínosem

To, že jste viděna na obrazovce populární televize zřejmě asi přispělo k tomu, že vám na Instagramu přibývají sledující, už jich přes 80 tisíc. Cítíte k nim nějakou zodpovědnost, přemýšlíte nad tím, co jim ukážete – nebo je to pro vás jen hra?
Je pravda, že pokud jde o popularitu, pak platí doslova přímá úměra. Když jsem hrála v Ordinaci v růžové zahradě, tak sledující přibývali pomaleji – měla jsem menší roli – teď jsem v seriálu ZOO vidět mnohem víc, a tak si mě lidé víc všímají i na sociálních sítích. Krásné zprávy od fanoušků mě moc těší; je strašně nabíjející že dělám něco, co se ostatním líbí. Moc si toho vážím. Nechci brát Instagram jako povinnost „měla bych tam něco hodit“, baví mě nad ním přemýšlet a beru ho tak trochu jako svoji vzpomínkovou fotoknihu, vždyť jsem s ním začala už před pěti lety – a to mi bylo třináct let!

V jednom rozhovoru jsem četla doslova: „Chci být slavná!“ Jak to je?
Takhle bych to neřekla, herectví nedělám proto, abych byla slavná. Dělám ho proto, že mě to baví a obohacuje. Když člověk role má a je vidět, tak se samozřejmě stane známějším, ale mě zajímá dostat se do povědomí nejen diváků, ale i tvůrců a režisérů, aby na mě mysleli s dalšími rolemi. Ale je pravda, že ten, kdo chce být herec, chce být i viděn a počítá s tím, že viděn bude.