Jestlipak víte, že v Ordinaci hrajete už přesně deset let?
Opravdu? To jsem vůbec netušila. Víte, snažím se řídit heslem herečky Adiny Mandlové: „Člověk by neměl žít minulostí ani budoucností, ale přítomností.“ Nežiju tedy vzpomínkami. Určitě ale nezapomenu, jak za mnou první natáčecí den přišel Petr Štěpánek a popřál mi hodně štěstí. Partneřila jsem s Honzou Šťastným a Bárou Munzarovou, tedy s kolegy, kteří už v Ordinaci dávno nehrají. Scenáristé moji Zdenku hlavně v posledních sezonách moc nešetřili. Nejdřív si prošla domácím násilím a vloni neskutečným utrpením, kdy se musela vyrovnávat se ztrátou dcery Haničky, kterou se naštěstí po několika měsících podařilo najít. Neměla to tedy jednoduché, po herecké stránce jsem však za tyto věci hodně vděčná. Teď tedy Zdenu čeká klidnější období, rodinná pohoda. V nemocnici se ale setká s řadou komplikovaných případů.

Už jste si po těch letech osvojila lékařské termíny?
Ano, latinsky totiž před kamerou mluvím velmi často… (usmívá se) Potíž nastává ve chvíli, kdy se doma naučím text, a pak mi před natáčením odborník, který nás na place kontroluje, sdělí, že to říkám nepřesně, a já se to musím rychle přeučit, což je celkem složité. Dřív mi dělaly trochu problém odborné přednášky nebo vysvětlování postupu operace s latinskými výrazy. Dnes už to po těch letech zvládám celkem v pohodě. Na učení mám různé pomůcky, abych celý postup dokázala před kamerou přirozeně říci a nevypadalo to moc naučeně.

Co vás čeká v následující sezoně?
Kromě dalších dílů Ordinace právě natáčím pro Českou televizi třídílnou minisérii o Boženě Němcové, kde hraji paní Rottovou. Zrovna zítra točíme scény z plesu. Je to krásné po výtvarné stránce, protože jde o dobovku a navíc nás obléká dáma, která dělala kostýmy například pro film Skleněný pokoj. Na podzim také představíme další kolekci kabelek, které navrhuji. Jinak teď hodně žiju především divadlem. V Divadle Bez zábradlí budeme mít premiéru bláznivé komedie z divadelního prostředí Hra, která se zvrtla. Jde o světově velmi úspěšnou hru, kterou si Karel Heřmánek přál ve svém divadle uvést už dlouho. Já hraju holku pro všechno Annii, která se shodou nešťastných náhod dostane na jeviště jako herečka.

Jak probíhalo zkoušení?
Bylo dost náročné po psychické a hlavně fyzické stránce. Jsem omlácená doslova ze všech stran, po těle mám plno modřin. Až si říkám, že jsme tuhle komedii mohli zkoušet před dvěma lety, kdy jsem v Ordinaci točila scény domácího násilí. Maskéři by se mnou neměli tolik práce. (směje se) V představení je také dost akrobacie. Můj syn Péťa, který teď studuje v Anglii, se jel na tuhle komedii podívat do Londýna, tam ji hrají před vyprodaným hledištěm už několik let. První, co mi po představení řekl do telefonu, bylo: „Mami, tahle hra je odsouzená k úspěchu.“ Když jsme za Péťou byli letos v březnu, bylo vyprodáno, takže jsem se na ni bohužel nedostala, ale není všem dnům konec. Za to jsem ale navštívila úžasný muzikál Hamilton.

Jaký obor váš syn v Anglii studuje?
Anglickou literaturu a tvůrčí psaní. Studuje v Canterbury, což je asi hodinu vlakem od Londýna. Krásné starobylé město. Strašně mu to přeju, my totiž tuhle možnost jako mladí neměli. Jsem na něj moc pyšná. Žádnému rodiči nemůže udělat větší radost, než když se jeho dítěti daří.

Co považujete za svůj zatím největší herecký protiúkol?
(přemýšlí) Zřejmě to bylo při natáčení filmu Srpnové výkřiky, který v Čechách točili Japonci. Před kamerou jsem tehdy stála se spoustou japonských herců, s nimiž jsem se opravdu velmi těžko domlouvala. Nebylo jednoduché mluvit jakože „rodilou“ japonštinou, a navíc k tomu přesvědčivě hrát na violoncello. Pamatuju si, jak k nám domů chodil pan učitel hudby a jak mi japonský režisér namluvil do walkmana moje repliky, abych se je naučila vyslovovat. Jinak se při natáčení také docela bojím jezdit na koni. Dříve mi to sice vůbec nevadilo, jenže od doby, co se nám na DAMU zabila po pádu z koně spolužačka, tohle moc nemusím.

Byla jste na DAMU vzornou studentkou?
Musím se přiznat, že ano. Snažila jsem se od našich úžasných pedagogů, jimiž byli například Petr Čepek nebo Věra Galatíková, pochytit co nejvíc. Hodně mě učil především Petr Čepek. Oba nás skvěle formovali. Škoda jen, že jsem si s nimi nestihla zahrát na profesionální scéně. Petr záhy zemřel, Věra Galatíková hrála ve Švandově divadle, ale poměrně brzy zemřela i ona. Přesto jsem měla štěstí, že jsem se díky svému pětiletému angažmá v Divadle Na Zábradlí mohla při práci potkat nejen s režisérem Petrem Léblem, ale také s Libuškou Geprtovou, Leošem Suchařípou, Vlastimilem Bedrnou, od kterého jsem si nechávala vyprávět o své milované zpěvačce a herečce a jeho ženě Ladislavě Kozderkové, byl totiž jejím manželem, Jorgou Kotrbovou, Marií Málkovou a dalšími.

Ještě před studiem jste však ve třinácti natočila v německé produkci třídílný film Vlastivědné muzeum…
Hrála jsem v něm holčičku v rozmezí od osmi do osmnácti let. Točilo se na Barrandově a šlo o docela těžkou roli, na kterou jsem musela projít konkursem. Měla jsem spoustu natáčecích dnů. Seznámila jsem se tam kromě jiných s Jirkou Strachem. Tehdy mi napsal do památníku, že si mě vezme. Vidíte, kecal… (směje se) Podle mě se tady tenhle film snad ani nevysílal, stejně jako další věci, co jsem točila pro zahraniční produkce. A pokud tu přece jen běžely, tak zřejmě někde na dvojce o půlnoci.

Jaké filmy jste ještě natočila pro zahraničí?
Například jsem s panem režisérem Petrem Weiglem dělala dvě věci: Romeo a Julie na vsi (pod názvem A Village Romeo and Juliet – pozn. red.) a Jak se dělá opera, což bylo televizní zpracování opery Benjamina Brittena Kominíček, kde jsem hrála jedno z dětí, nejstarší dívku. Tyhle filmy se snad v naší televizi také nikdy nevysílaly. Pan režisér byl šlechtic, hodně jsme si rozuměli, a tak jsem ho požádala, aby mi šel za svědka na svatbu. S jeho partnerem, který byl jeho velkou láskou, se setkávám pravidelně dodnes. Pan režisér bohužel vloni zemřel.

Vím o vaší zálibě v cestování. Prozraďte, kam jste letos o prázdninách vyjeli?
Začali jsme festivalem v Karlových Varech, ten navštěvujeme každý rok. Pak jsme jeli do Norska, manžel (hudebník Petr Malásek – pozn. red.) tu cestu dostal k 55. narozeninám. Byli jsme tam ale jen šest dní, protože Petr měl být předskokanem Stinga, který ale nakonec koncert zrušil. Potom jsme byli v našem oblíbeném Rakousku, kde jsme si v Salcburku v rámci festivalu zašli na dvě představení. Konečně jsem tak naživo viděla zpívat Annu Netrebko v opeře Adriana Lecouvreur. Úžasný zážitek! Teď se tam chceme ještě na čtyři dny vrátit. Máme v plánu představení s Plácidem Domingem, moc se těším.

Proč tak často jezdíte právě do Rakouska?
Přitahuje mě krásnou přírodou, zdejší jezera jsou fakt nádherná a tak čistá, že by se jejich voda snad dala i pít. V Rakousku jezdíme hodně na kolech, denně dáme kolem čtyřiceti kilometrů, i když by Petr zvládl víc, ale bere na mě ohled. (usmívá se) Navíc tam jsou milí a přívětiví lidé. Mám pocit, že tady jsou lidi kvůli současné situaci, kdy se naši politici neustále jen dohadují a šíří blbou náladu, dost smutní. Chtě nechtě se to logicky odráží na celém národu. I proto se do Rakouska tak ráda vracím.

Dana Morávková
* Narodila se 29. července 1971 v Písku.
* Vystudovala DAMU, pět let byla v angažmá v Divadle Na Zábradlí, nyní je již dvacet let spojena s Divadlem Bez zábradlí.
* Zahrála si v nespočtu filmů, seriálů a televizních inscenací. Z těch nejznámějších jmenujme například Rodinná pouta, Princezna Husopaska, Kameňák, Jseš mrtvej, tak nebreč, Veronika, Ordinace v růžové zahradě 2, V. I. P. vraždy a jiné.
* Je vdaná za hudebníka Petra Maláska, s nímž má dnes již jednadvacetiletého syna Petra.

JIŘÍ LANDA