Jak po letech vzpomínáte na natáčení První republiky?
Jestli dobře počítám, první série se točila tak před osmi lety, což je poměrně dávno, ale celé to období mám spojené s hezkými vzpomínkami. Moje figura sice v seriálu nebyla stále, občas se objevila, připravila někomu nepříjemnou situaci, zašmodrchala děj, a pak zase na chvíli zmizela. Bez skrupulí ale musím říct, že se mi pracovalo skvěle s režisérem Biserem Arichtevem, který ví, co po herci chce. Když teď vysílali znovu první díl, nedalo mi to a televizi jsem také zapnul. A výsledek? Mám ze seriálu dobrý pocit doteď, i s tím odstupem času.

Co se vám vybaví, když přijde řeč na První republiku?
Točili jsme hlavně v ateliérech, o to příjemnější byly všechny vyjížďky do exteriérů. První záběry vznikaly v Kutné Hoře, kde jsme zůstali dva dny. Pak na mě překvapivě zapůsobilo natáčení v Praze, které bylo díky akčním scénám a honičkám celkem dobrodružné a zajímavé. Podíval jsem se totiž hned do několika starých a pro veřejnost nepřístupných pražských domů v centru Prahy. Jejich vlastníci je prý záměrně neopravují a nechávají je chátrat, nebo je v tom chátrání jen minimálně udržují. A víte proč? Pravidelně je pronajímají tuzemským i zahraničním produkcím, které potřebují podobně staré omšelé baráky na exteriéry. Do natáčení První republiky jsem vůbec netušil, že v Praze takový byznys existuje.

A co druhá řada?
Pro mě byl mezi první a druhou řadou zcela zásadní rozdíl. Nejdříve to vypadalo, že v druhé sérii nebudu vůbec, pak mě „povolali“, tedy moji figuru, zpět. Ale až téměř na konci. Tento fakt považuji za zásadní a nejnešťastnější rozdíl mezi jedničkou a dvojkou. (usmívá se)

Máte rád filmy z doby první republiky?
Mám. Můj nejmilovanější je Noční motýl s Hanou Vítovou v hlavní roli. Osobně ho považuji za jednu z největších perel tehdejší kinematografie. Pak mám rád Pytlákovu schovanku, která byla sice natočena až po válce, ale má ještě pel těch černobílých prvorepublikových filmů, ale už si z nich dělá i legraci, což se mi líbí.

V čem se liší dobovka z časů první republiky a nedávné historie, kterou byl film Havel?
Především se moje kolegyně nemusely tolik potit v historických kostýmech, jak tomu bylo v První republice… (směje se) Ale vážně. V Havlovi se myslím povedlo hned několik scén, které měly silnou atmosféru už na place, což byl pro mě nečekaný zážitek.

Povídejte…
Například šlo o scénu v samém závěru filmu, kdy přicházíme do Melantrichu, tedy těsně předtím, než Havel vyjde na balkon. To, jak tam ostatní čekají na Havla v pokoji, a pak jde Havel za Dubčekem, mělo sílu už na place. Atmosféru té doby máme všichni ještě lehce v paměti, možná i proto se nám ji podařilo malinko oživit. Nejsem příznivcem používání velkých slov, ale jako bychom se do těch časů v tu chvíli na moment vrátili. A pak mám rád ještě jednu scénu, tu ze samého začátku, kdy za Havlem přijede zahraniční novinář a zpovídá ho na kameru. Mám ji jako jednu z nejoblíbenějších kvůli atmosféře. Ani nevím proč, prostě je to tak. Víte, dodnes si vážím toho, když mě někdo osloví a řekne, že s Václavem Havlem prožil kus života a že mu ho film opravdu připomněl. Že mu to fungovalo a měl pocit, že jsme natočili film o člověku, kterého opravdu znal. To vnímám jako jedno z největších ocenění.

Několik let jste v angažmá Městských divadel pražských, kde se kompletně vyměnilo vedení. Jak takové změny prožíváte?
I to je součást života herce, s takovými věcmi musíte počítat v každém zaměstnání. Nic není napořád. Podobná změna ve směřování divadla může přijít kdykoli a pro herce to může znamenat leccos. Dokonce i jeho odchod. Osobně změnu vnímám šťastně, přece jen ocenění Divadlo roku už o něčem vypovídá…

Prestižní Cenu Thálie za roli Louise Aronsona v inscenaci Andělé v Americe jste získal i vy…
A teď si představte, že jsme tuto inscenaci kvůli pandemii hráli naposledy víc než před rokem, což je neskutečný mazec. Tahle role mi ale kromě ceny dala ještě jednu velkou zkušenost, a to, jak uhrát pětihodinovou inscenaci.

Taková délka je náročná pro diváky i herce…
Také se začíná už v šest hodin, aby se lidé dostali včas domů. (směje se) Naštěstí díky tomu, jak je hra dobře napsaná a linie příběhů se prolínají, má každý z herců prostor si během představení aspoň na chvíli odpočinout. Zpočátku pro mě byly dvě pauzy velký nezvyk. Musel jsem si to vždycky připomenout a rozvrhnout si na tři části představení síly. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale během let se tělo uzpůsobí jen na dvě půlky, takže s tím pak musíte pracovat. Jinak jde ovšem o tak krásné herecké příležitosti, že jsme za ně všichni rádi.

Jak jste se poprvé cítil na jevišti po koronavirové pauze?
Městská divadla pražská začala hrát v polovině června a letos pokračujeme i přes letní prázdniny. Snad se kontinuálně přeneseme do další sezony… Poprvé jsem hrál Vojnu a mír v režii Michala Dočekala, což je myslím hodně zdařilá inscenace. Co vám budu vyprávět, byl to krásný pocit zase dělat práci, kterou mám rád. V Divadle Rokoko jsme měli předpremiéry během lockdownu nazkoušených inscenací Honzlová a Přes čáru, v Divadle ABC pak Chaplinova Diktátora, kterého hrajeme ještě v létě v Azylu78 na pražském Výstavišti. Stihl jsem ještě ve Viole nazkoušet představení Pro tebe, má lásko. Je to večer textů a poezie básníka Jacquese Préverta.

Chaplinův Diktátor je docela odvážný krok, jak na vás působí?
Řeknu vám, že jsme byli hodně překvapení, jak moc je aktuální. Bohužel. Kvůli své aktuálnosti se samozřejmě nasadil, ale nikdo myslím nečekal, jak bude se současným děním rezonovat… Naší inscenací jsme chtěli vzdát poklonu Chaplinovu filmu, nic jsme proto nepředělávali ani nedomýšleli. Ten film je totiž natolik dobrý, že to není třeba. Hlavní roli, která je extrémně fyzicky náročná, hraje Filip Březina. Filip má naštěstí dobrou kondičku, takže je v ní opravdu skvělý, což jsem si potichu myslel už během zkoušek. Potvrdila mi to pak i moje přítelkyně, která z něj byla na předpremiéře doslova unesená. Věřím, že si diváci tuhle naši novinku oblíbí. Už kvůli Filipovu výkonu bych si to přál.

Viktor Dvořák

Narodil se 7. října 1979 v Českých Budějovicích. Na DAMU studoval v ročníku, který vedli Ladislav Mrkvička a Jaroslava Tvrzníková.

Zahrál si například v seriálech Redakce, Ordinace v růžové zahradě, Kriminálka Anděl, První republika, ve filmech Takový slušný člověk či Havel.

Je v angažmá Městských divadel pražských. V roce 2019 získal Cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon v oboru činohra.