Zdravotní stav prezidenta Miloše Zemana je od 10. října, kdy byl převezen do Ústřední vojenské nemocnice, předmětem dohadů. Zpráva ÚVN, kterou si vyžádal předseda Senátu Miloš Vystrčil, ale leccos naznačuje. Vyplývá z ní, že „prezident nemůže plnit žádné pracovní povinnosti a prognóza jeho stavu je krajně nejistá“.

Obě parlamentní komory proto začaly jednat o aktivaci článku 66 Ústavy ČR, který řeší mimo jiné zbavení hlavy státu pravomocí v situaci, „nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát“.

Miloš Zeman již několik let trpí cukrovkou a s ní spojenou neuropatií dolních končetin. Kvůli té se pohybuje od dubna 2021 na invalidním vozíku. O dva roky dříve se ve zprávě ÚVN mj. hovořilo o tom, že byl sledován a léčen pro poruchu výživy. Koncem srpna 2020 si zlomil ruku.

„Pan prezident večer sledoval televizní zpravodajství a po ukončení nevyužil opory v podobě hůlky nebo pomoci ochranky, zakopl a zlomil si pravou paži,“ uvedl hradní mluvčí Ovčáček. Sám Miloš Zeman také přiznal, že hůře slyší a má nízký tlak.

Rozhlasový moderátor a publicista Vladimír Kroc moderuje pořady na vlnách Radiožurnálu, Českého rozhlasu Plus a Českého rozhlasu Dvojka
Vladimír Kroc: Emoce za mikrofonem? Když jde o politiku, není v tom nic osobního

V době, kdy vznikaly tyto řádky, byla odpověď na otázku, s čím přesně se prezident ČR nyní léčí, stále zahalena rouškou tajemství. Objevila se ale řada spekulací – tak, jako v časech dávno minulých, kdy se pravdivé informace o nemocech mocných mezi lid zpravidla nedostaly.

Držet se úřadu zuby nehty

Staré ironicky znějící rčení praví, že komu dal Bůh úřad, tomu dal i rozum. My k němu můžeme dodat, že si většina obdarovaných myslí, že shůry dostali také pevné zdraví tělesné i duševní. Svého úřadu se proto většinou drží zuby nehty, až dokud nevydechnou naposledy.

I nám vládli z výšin Pražského hradu lidé, které by dnešní psychiatr postrkem odeslal na izolaci a dnešní internista by se zděsil nad sbírkou jejich neduhů. Snad první takovou výraznou osobností byl u nás kníže z rodu Přemyslovců Boleslav II., zvaný též Pobožný. Ten sice postavil tři kláštery, ale také v den 60. výročí zavraždění svého předka sv. Václava nechal krutě vyhubit (ani děti neušetřil) rod Slavníkovců, přestože mu už v té době nemohl konkurovat.

Proč? Podle dochovaných materiálů Boleslava II. postihla mozková mrtvice, čehož následkem byly i prudké změny nálad. V jednom z takových agresivních stavů se pak kníže zkrátka rozhodl, že zbavit se Slavníkovců je dobrý nápad.

Zboural zámek, kde zemřela jeho láska

Přemyslovci žádnými závažnějšími dědičnými chorobami netrpěli – tedy pokud nebudeme přikládat váhu třeba strachu ze zvuku zvonů, který Václav II. „zdědil“ po Václavu I. Ten zemřel na mrtvici, přičemž po většinu života měl jen jedno oko, protože druhé mu vyšlehla při lovu větev.

Přemyslu Otakarovi II. vyčítali nadměrnou agresivitu: jenže to tehdy zřejmě byla jedna z podmínek pro zbudování velké říše. Václav II. sice trpěl fobiemi (třeba z koček) a obsesemi, depresemi, sebepoškozováním a dalšími psychiatricky diagnostikovatelnými stavy, nicméně mu to nezabránilo ve skvělém manažerském výkonu: za jeho vlády se Čechy staly bohatou zemí. Jeho syn Václav III. se zdál být velmi nadějný, bohužel zemřel proklán dýkou v Olomouci.

Lucemburkové dědičně trpěli silnou krátkozrakostí, která u Jana Lucemburského (ve světě zvaného Jan Slepý) vyústila až ve ztrátu zraku. Karel IV. měl podobné problémy, ale podařilo se je vyléčit – dodnes nevíme, jak vlastně. Zato však dokázal překonat velmi těžké zranění, které pravděpodobně utrpěl při inkognito účasti na turnaji.

Tehdy mu hrozilo celkové ochrnutí nebo i smrt – železná vůle a mladý organismus však po 10 měsících na lůžku zvítězily. Jenom pak trpěl občasnými krutými bolestmi a chodil shrbený jako stařec. Císař nakonec zemřel na zápal plic po zlomenině krčku stehenní kosti.

Prachatičtí posluchači univerzity třetího věku při zahájení loňského podzimního semestru v Rožmberském sále
Když penzisté studují. Univerzity třetího věku jsou čím dál populárnější

V té době řádil v Evropě mor, který se naštěstí Čechám víceméně vyhnul. Zahubil však ve věku pouhých 34 let Jitku Lucemburskou – dceru Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a manželku francouzského korunního prince, a v pouhých 28 letech také Annu Lucemburskou, anglickou královnu a choť Richarda II. Plantageneta.

Král svoji ženu tak miloval, že nechal srovnat se zemí zámek Sheen, ve kterém skonala. To Fridricha Falckého zastihla později morová smrtka v úplném zapomnění a osamění.

Zkažená krev

O chorobách „pyskatých“ Habsburků se píšou tlusté knihy. Šlo o rod tak propletený incestními vztahy, že nemohl netrpět řadou neduhů. Nejběžnější byly epilepsie a různé duševní poruchy, Habsburky však více než jiné rody kosily třeba i neštovice či tuberkulóza.

U nás samozřejmě nemůžeme pominout Rudolfa II. Toho celý život trápila syfilida (její léčení rtutí mu přineslo jen další potíže), dále měl plicní tuberkulózu, paranoiu, problémy s játry, dnu, vodnatelnost a další choroby. Jeho nemanželský syn Don Julius Caesar d´Austria pak byl zcela šílený – vraždící sexuální maniak, který by se hodil do současného krimiseriálu.

Japonská princezna Mako se kvůli svatbě s neurozeným mužem musí vzdát svého titulu.
Kvůli lásce se vzdá titulu i peněz. Japonská princezna na sňatek čekala roky

Nakonec se zřejmě upil. Příčinu smrti Rudolfa II. přesně neznáme – snad zápal plic anebo TBC… Nakonec měli Habsburkové obrovské štěstí, že císař Karel VI. neměl děti. Díky tomu mohl do hry vstoupit František I. Štěpán Lotrinský, který přinesl svěží zdravou krev: se svou chotí Marií Terezií měl šestnáct dětí, z nichž jedenáct přijatelně zdravých přežilo do dospělosti.

TGM se styděl obědvat s rodinou

Nic ze zpráv o potížích, chorobách a zraněních se samozřejmě nedostalo mezi prostý lid: šlo o nejpřísněji střežená státní tajemství. Veřejnost se mohla pouze radovat při narození dalšího člena panovnického rodu, anebo plakat při úmrtí některého z nich.

Proto jsme se jen velmi málo dozvěděli o zdravotním stavu Ferdinanda Dobrotivého (Vídeňáci ho nazývali „trotlem“, ale mýlili se) a Františka Josefa I. (zemřel na sešlost věkem).

Prvním mužem na Pražském hradě, který bez problémů zveřejňoval údaje o svém zdravotním stavu, byl až „tatíček“ Masaryk. Byl také zároveň první hlavou státu schopnou zcela realisticky hodnotit svůj zdravotní stav a dokonce se proto pokoušet o rezignaci.

TGM žil maximálně zdravě. Sportoval, nekouřil, od padesáti ani nepil alkohol. O jeho kondici svědčí i fakt, že v roce 1921 překonal těžkou chřipku (snad španělskou?). O této jeho nemoci, a pak i o dalších, média informovala způsobem, který se dá srovnat jen s pozdější informovaností o zdravotních potížích Václava Havla. Novináři však zabrzdili v roce 1934, kdy měl Masaryk první záchvat mozkové mrtvice a kdy byl také znovu zvolen prezidentem.

To už se TGM jako prezident stával politováníhodným. Zachovala se rozhlasová reportáž z jeho prezidentského slibu, ze které je dobře znát, že si nedokázal zapamatovat slova a kvůli slepotě levého oka je ani pořádně přečíst, takže mu muselo být šeptem napovídáno. Masaryk se už v té době pohyboval velmi nejistě a třeba při přehlídce čestné roty ho museli podpírat premiér Malypetr a kancléř Šámal.

Z nahrávání nového alba Vladimíra Mišíka
Vladimír Mišík: Padesát let hraní utahá i ostříleného rockera

Dalším zdravotním problémem bylo, že přestal ovládat pravou ruku. Nadále ji proto na listiny, které měl podepsat, vždy jen symbolicky položil. Úředníci prezidentské kanceláře pak na příslušné místo použili podpisové razítko, vyrobené přesně podle podpisu TGM z lepších časů.

Je zajímavé, že když prezident ztrácel schopnost souvisle mluvit česky, přecházel do angličtiny, ve které se vyjadřoval poměrně suverénně. A smutné jistě muselo být, když se vzdal společných rodinných obědů, protože se kvůli svým nekoordinovaným pohybům před nejbližšími styděl.

To už se ovšem média začala stahovat a místo podrobného popisu zdravotního stavu hlavy státu se uchýlila k vágním výrazům jako „únava“, „vyčerpání“ a podobně. Také lékaři ve svých zprávách používali „kulatá“ slůvka. Zajímavé je, že osobní lékař TGM profesor Maixner v té době už exprezidentovi půl roku před smrtí předpovídal ještě dlouhá zdravá léta.

Přes všechny choroby dané věkem se nakonec ukázalo, že TGM vlastně uvažuje nejrealističtěji: několikrát ze zdravotních důvodů požádal o abdikaci, které pak v 85 letech konečně dosáhl (čekalo se, až bude jeho designovanému nástupci Edvardu Benešovi potřebných padesát let).

„Plně fyzicky i duševně zdráv“

Edvard Beneš ve věku 58 let napsal, že „dobrý politický demokratický vůdce má být plně fyzicky i duševně zdráv“. Sám se však touto jistě velmi dobrou zásadou neřídil. Ještě i po pěti cévních mozkových příhodách provázených depresemi odmítl abdikovat. Jeho tajemník Prokop Drtina později napsal, že největší tragédie Benešova politického působení „spočívá v tom, že nezemřel o sedm měsíců dříve“ a že ho „únor 1948 zastihl v nejhorší možné kondici“.

Beneš měl zdravotní problémy od mládí – už v roce 1926 utrpěl první nervové zhroucení, jehož následkem musel půl roku odpočívat, druhé ho postihlo kvůli vynucené abdikaci po mnichovském diktátu. Mozkové příhody k němu přicházely v napjatých okamžicích. Když například v roce 1945 odlétal do Moskvy, při projevu na letišti náhle ztratil schopnost mluvit.

Podobná příhoda se mu stala i v roce 1947, kdy Stalin odmítl Marshallův plán. Lékařské konzilium tehdy rozhodlo, že Beneš už nadále není schopen vykonávat funkci prezidenta. On ale abdikaci rezolutně odmítl.

Toto všechno se samozřejmě odehrávalo pod pokličkou Pražského hradu a mezi lidi se dostávaly jen informace zkreslené či přímo fámy. Britský politik David Owen kdysi vytvořil termín „prokletí moci“ – a právě tím byl zřejmě Beneš postižen. Ke škodě celého národa. Kdyby v únoru 1948 seděl na Hradě rázný a akceschopný prezident, všechno mohlo dopadnout jinak.

Myšlenky na sebevraždu

Jednou z nejtragičtějších postav naší vysoké politiky se stal Emil Hácha. Právě v době, kdy tento dobrý tenista, překladatel Jeroma Klapky Jeroma a vůbec člověk radující se ze života chtěl odejít do penze, byl přes svůj silný odpor přesvědčen, aby přijal funkci protektorátního prezidenta.

Prvního října 1991, tedy právě před třiceti lety, odstartovala prodejem kuponových knížek první vlna kuponové privatizace
Třicet let od kupónovky aneb Jak mi hledali ztracené akcie

Z plného zdraví se pak během pár let proměnil v trosku: trpěl depresemi a myšlenkami na sebevraždu (od svého lékaře chtěl jed, po myslivci v Lánech žádal pušku). Zkolaboval, když Göring vyhrožoval, že Prahu rozbombarduje, pokud Hácha nepodepíše ponižující dekret. Do toho přicházely zprávy, že národ svoji novou hlavu nechápe a vymýšlí na ni říkanky typu: „Hácha – Hitlerův brácha.“

Přestože se (podle názoru lékařů) Hácha rychle dostával do „stavu nesvéprávného“, snažil se vykonat pro český národ, co bylo v jeho silách. Uvědomoval si svoji situaci a několikrát chtěl abdikovat, ale Hitler něco takového odmítl připustit.

Také v tomto případě se zprávy o skutečném stavu prezidenta, jenž trpěl Alzheimerovou chorobou a řadou dalších neduhů, pečlivě tutlaly. Prosákly jen zprávy o tom, že nepoznává svoji dceru, která se o něj jakožto o vdovce na Hradě starala, že nedokáže přečíst listiny, jež jsou mu předkládány k podpisu, nebo že je v kompletním „fyzickém rozkladu“.

Po porážce nacistů byl Hácha odvezen do věznice – to už ale stěží chápal, co se kolem něj děje. Po několika týdnech za mřížemi zemřel na celkové vysílení organismu.

Gottwalda zabil alkohol a strach

Být u nás prezidentem nemusí být tak lákavý džob, jak se může zdát. Z deseti prezidentů, které jsme dosud měli, jich několik dobře poznalo vězeňské pryčny (Gustáv Husák „seděl“ devět let) a ti ostatní museli strávit dlouhý čas v exilu.

Všichni také trpěli řadou chorob. Gottwalda lékaři označili za notorického alkoholika a na sklonku své politické kariéry měl problém s pitím i Husák. Pouze Zápotocký a Novotný zemřeli mentálně zdraví; oba na infarkt.

„První dělnický prezident“ krutě trpěl pokročilou syfilidou a alkoholismem, o panickém strachu z Kremlu nemluvě. O jeho zdraví samozřejmě veřejnost nic nevěděla. Ze stránek tisku ho znala jako usměvavého pána (pardon – soudruha), často s hezkým dítětem v náručí. Nikdo se neodvážil zmínit o zoufalém úsilí prezidentova osobního lékaře profesora Haškovce, který hlavě státu doslova „kradl“ zpod rukou stakany vodky anebo mu ji aspoň ředil vodou.

V Rudém právu se informace o Gottwaldově zlém zdravotním stavu objevila až den před jeho úmrtím. Psalo se v ní o „prudkém zánětu plic a pohrudnice“, které jsou „energicky léčeny“. Na léčbu už však bylo pozdě, nepomohli ani z Moskvy přivolaní profesoři a akademici. V Moskvě jsou údajně dosud uloženy výsledky pitvy Gottwaldova mozku. Je na nich prý razítko „Přísně tajné“.

Beáta Kaňoková
Beáta Kaňoková umí šetřit energii. Naučila jsem se lépe pracovat s časem, říká

Dnes už je známo, že prezidenta Gottwalda zahubil jeho životní styl, který měl za následek prasknutí aorty a faktické vnitřní vykrvácení. Podle Rudého práva aortu operovali sovětští lékaři, ale úleva prý byla pouze dočasná. Zúčastnění čeští lékaři však později operaci nepotvrdili; mimochodem, Gottwald umíral ve svém bytě na Hradě a operován měl být v koupelně ve vaně.

Vzhledem k jeho pokročilým neduhům už by mu ale stejně žádná operace nepomohla. Zvláště když předtím nedal na radu lékařů a absolvoval cestu na pohřeb Stalina do Moskvy letadlem, přičemž změny tlaku a stres byly pro jeho křehkou aortu poslední ranou. O tom všem ale velmi stručná zpráva o příčinách Gottwaldovy smrti v Rudém právu nehovořila.

To Antonín Zápotocký zřejmě dramatické zdravotní potíže neměl. Za zmínku stojí snad jen to, že během první světové války se u něj zřejmě probudila TBC.

Až v souvislosti s jeho úmrtím vyšla (samozřejmě v Rudém právu) zpráva, ve které byly i laikovi srozumitelným jazykem popsány Zápotockého potíže se srdcem. Pět dní po jeho skonu se pak ve stejném listu objevila ještě podrobnější informace, popisující stav prezidentova srdce po několika infarktech i nemožnost další efektivní léčby.

Zbytečný krasavec Novotný

Prezident Antonín Novotný se do dějin zapsal hlavně tím, že byl na jakémsi shromáždění zvolen „nejhezčím prezidentem planety“, na což pak byl nezřízeně pyšný. Jinak to byl jen poslušný vykonavatel vůle Kremlu.

V období, kdy vykonával prezidentskou funkci, zřejmě netrpěl žádnou vážnější nemocí – nebo se to alespoň neví. Zemřel až sedm let po svém odchodu z Hradu (který mimochodem chápal silně úkorně), a to na nejčastější příčinu smrti politiků: infarkt. Psal se už ovšem rok 1975 a Novotný dávno nikoho nezajímal.

Zavlečen do bahna normalizace

Armádní generál Ludvík Svoboda byl důstojnou postavou našich dějin až do chvíle, kdy musel v Moskvě přijmout pokořující podmínky okupace (jeho cesta bývá srovnávána s Háchovou cestou do Berlína). Po roce 1969 se jeho fyzický i psychický stav rychle zhoršovaly – zvláště když s mnoha prvky normalizace nesouhlasil, ale nemohl proti nim zasáhnout. Pokořovaly ho i drobné kroky směrem k jeho odstavení od moci a jejímu předání generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ.

Petr Janda, lídr legendární skupiny Olympic
Věk je pro ně jen číslo. I po sedmdesátce patří tyto hvězdy ke špičkám v oboru

V roce 1974, ve věku 79 let, byl Svoboda stižen silnou mozkovou příhodou, ze které se dlouho vzpamatovával. Chtěl tehdy rezignovat, ÚV KSČ ho však přinutil ještě rok trpět v úřadu prezidenta, než byla přijata změna ústavy, která umožnila Husákovi stát se současně prezidentem i generálním tajemníkem ÚV KSČ.

V 80 letech pak Svoboda zemřel. Zůstaly po něm rozpaky nad životem hrdiny, který se v poslední fázi svého úřadování nechal zavléci do bažin normalizace. Příčinou jeho úmrtí bylo celkové opotřebování organismu a silný stres – o obojím se ale informovalo jen velmi sporadicky. Zato Svobodův pohřeb byl velkolepý: lafetu s jeho rakví dokonce poprvé v historii českých prezidentů netáhli koně, nýbrž obrněný transportér.

Husákovy párky a cigarety

Nejdéle u nás vládl TGM – 17 let, a hned po něm Gustáv Husák – 14 let. Dlouho mu zřejmě zdraví sloužilo bez problémů; přečkal i poměrně drastické věznění. Na konci 80. let se ale, byť na vrcholu mocenské pyramidy, ocitl prakticky zcela sám.

O jeho zdravotním stavu se v médiích referovalo prakticky jen pochvalně. Národem ale prosákly informace o Husákově pití, silné závislosti na kouření (až 100 cigaret denně) a na párcích k večeři, problémech s očima a dalších potížích.

Muž, který v roce 1944 nabídl Stalinovi připojení Slovenska k Sovětskému svazu, byl na konci života dvojnásobným vdovcem a jeho zdravotní stav byl přísně tajný. Ví se sice, že přežil dva ataky mrtvice, ale detaily nejsou známy (snad je střeží tajné archivy). Husák trpěl depresemi a samotou – po třetí mrtvici ho našli až ráno, protože v noci k němu nikdo neměl přístup.

Všechno však Gustáv Husák přežil, i „zradu“ svých soudruhů a rok 1989. Srdce ho definitivně přestalo poslouchat až v roce 1991. Pochován byl bez státních poct.

Václav Havel: Víme všechno

První polistopadový prezident zavedl na Hradě režim naprosté otevřenosti. Národ proto mohl sledovat jeho potíže s plícemi (jedna mu byla odebrána) či s perforací tlustého střeva prakticky v přímém přenosu. Lékaři na tiskových konferencích ochotně vysvětlovali detaily diagnóz i léčby, a pokud mohl, promlouval ke svým neduhům i prezident.

Khaby ve svém tiktokovém videu reagující na nepraktické loupání banánu.
Nejslavnější muž TikToku: Khaby se proslavil mlčením a výmluvným gestem

Tak by asi měl vypadat standard informovanosti o zdraví hlavy státu. Za Havlova následovníka Václava Klause jsme si ho ovšem moc neužili, protože sportovně založený prezident v podstatě žádné vážnější choroby neměl a nebylo moc o čem referovat.

Pokud se pak týče současného prezidenta Miloše Zemana, je vše ještě otevřeno a na hodnocení informací o jeho zdraví je zatím brzo. Určitě však mu všichni přejme brzké zotavení!