Vaše postava je zajímavá tím, že zemřela hned na začátku seriálu, ale přesto se stále vrací… Jak je vám v záhrobí?
Nejde se mě zbavit, že…? Hraje se to skvěle. Vezměte si, že hned první natáčecí den jsem strávil v rakvi. Já to bral jako generálku na skutečný funus… (smích) Nevím, jak to se mnou bude dál, ale zatím se můj Popelka zjevuje své dceři Týně (hraje ji Eva Burešová – pozn. red.) a radí jí. Lépe řečeno: snaží se ji poněkud usměrnit ve věcech a rozhodnutích, kterým se ona z různých pragmatických a praktických důvodů brání.

Ve skutečném životě také radíte blízkým, co mají dělat?
Ani náhodou. Lidi většinou naštve, když se jim snažíte poradit. A nejhorší jsou nevyžádané rady…

Charitativní projekty jsou podle Evy důležité. Společně s kosmetickou firmou Avon podporují pacienty i jejich rodiny, které potkala diagnóza rakoviny prsu.
Hvězda seriálu Slunečná Eva Burešová: Rozchod je vždy složitý

Kdo radí vám?
O mě se stará moje žena Drahomíra. A dobře. Nedávno mě téměř vytáhla ze skutečné rakve, když mě vzaly infarkt – už podruhé – a mrtvice najednou. Potom si se mnou dala velkou práci, že teď, jak už vidíte a slyšíte, mluvím celkem plynule, nezadrhávám a nemluvím „hámotiny“. Její rady spočívají spíše v tom, že mi říká, co dělat nemám.

Posloucháte ji, nebo občas zlobíte?
Zjistil jsem, že se vyplatí ji poslouchat. Jsme spolu už čtyřicet tři let a nikdy jsme se spolu nenudili. Ani si nevzpomínám, že bychom spolu měli nějaký vážnější spor. Někdy se pochopitelně „drapneme“, ale to je snad v každém vztahu normální, většinou je to kvůli blbostem.

Váš seriálový Popelka vypiplal svůj statek, který miloval. Vy jste ale také nadšený zahrádkář. Je to pro vás víc potěšení, nebo tvrdá práce?
V mém věku už si musím vydělat na zahradníka, který se mi o ten pozemek stará, abych mohl mít potěšení z krásné zahrady. Má šest a půl tisíce metrů čtverečních, takže minimálně dvakrát do roka musí nastoupit zahradníci a zvelebit ji. S koncem podzimu zazimovat a na jaře zase uvést do chodu. Ale je samozřejmě nádherné projít se zahradou mezi stromy a nadýchat se úplně jiného vzduchu, než jaký je kdekoli jinde.

V roce 1987 si Jan Potměšil zahrál také v pohádce Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci nebo v dramatu Proč?
Herec Jan Potměšil o životě na vozíku: Na začátku jsem byl exot a mimozemšťan

Další vaší radostí, pokud si pamatuji, je také sbírka palných zbraní. Oprašujete ji a doplňujete?
Moje vášeň pro střelné zbraně stále přetrvává, v současnosti bych dokázal vyzbrojit menší guerillový oddíl… (smích) Ale na střelnici už jsem nebyl, ani nepamatuju. Teď se snažím přemluvit zeťáka, aby si udělal zbrojní průkaz, abych mu to všechno mohl předat, až odejdu do věčných lovišť.

A jak jste na tom s malováním obrazů?
Poslední dobou moc nemaluji, už nejsem tak pružný. Dříve stačilo, abych dva dny nehrál, a namaloval jsem obraz. Teď už mi to nějak nenaskakuje. Jó, stárnutí není zase taková sranda. Pamatuju si, že jsem jednou řekl Květě Fialové, že mě strašně podvedla, když všude tvrdila, jak je stáří nádherné období, ale já stále více zjišťuji, že to stojí za pendrek. Ona udělala ten svůj modře pomněnkový úsměv a odpověděla: „Ale pane kolego, uvědomte si, že jediná další alternativa je sebevražda.“