Ježíš má dva táty:

Zdroj: Youtube

Do kostela chodíme jako Ti nemocní, kteří potřebují uzdravit, píšete v Boží knize. Jaké uzdravení tam máme hledat?
Karel: Myslím, že ta myšlenka je od papeže Františka. V kostele může člověk dostat duchovní a duševní uzdravení. Duchovno a duševno se prolíná, nejde je oddělit. Ideálně by člověk v kostele měl zažít přijetí a lásku, nejen od Boha, ale také od bližních, kteří tam s ním chodí. Samozřejmě buďme realisté, jsme jen lidi – do kostela si neseme i své problémy… Někdo hledá v kostele i fyzickou úzdravu skrze zázraky, ale já bych spíš hledal tu duchovní.

Kdo nebo co je v kostele tím lékařem?
Jakub: Jedině Bůh. My jako lidé máme možnost to nezkazit a dát Bohu prostor. Člověk by podle mne neměl z kostela odcházet v horším stavu, než do něj přišel.

Karel Müller a Jakub Helebrant (vpravo) alias Pastoral Brothers
Bůh se v Bibli proti sexuálnímu násilí vymezuje, říká farář z Pastoral Brothers

Můžete dát pro lidi, kteří do kostela vůbec nechodí, nějaký konkrétní příklad: co to je ta „nemoc“, se kterou sem jdeme? A jaké uzdravení můžeme získat?
Karel: V dnešní době bych se nebál říct, že je to úzkost, nepopsatelný strach ze světa, ve kterém přichází jedno ohrožení za druhým. My jako třicátníci jsme zažili už několik světových krizí. Proto se nabízí přijít do kostela nalézat pokoj a smíření, klid, který přináší Bůh. A ten může přinášet i uzdravení. A když se to podaří, tak lze ve společenství v kostele najít i funkční, hezké vztahy s druhými lidmi, v nichž je pak Boží láska mnohem víc vidět.

Mně připadá, že jdu do kostela hodně také za farářem, jeho role je pro mne klíčová. Když bude kázat něco, co mi vůbec nesedne, nebo mne bude tlačit někam, kam nechci, nebude mi v kostele dobře.
Jakub: To je to, o čem jsem mluvil před chvílí. My faráři, nebo i kdokoliv z farníků, jsme lidé, kteří Bohu mohou pouze dát prostor a nepokazit to. Dovedu si představit, že kdokoliv, kdo přijde do kostela nově, leckdy neví, co má čekat. Spíš má obavu, strach a nejistotu, aby nedělal něco špatně. A ve chvíli, kdy mu farář podá ruku, usměje se a rozpozná na člověku, zda je spíš introvertní nebo extrovert, tak se podle toho zachová. Introverta nechám radši být, s extrovertem se dám do hovoru. A je dobré, když z kazatelny člověk neslyší dštící oheň, síru, peklo a já nevím, co všechno, ale cítí přijetí, milost, fakt, že Bůh je tu i pro mne. Nebo že Bohu se lze svěřit s čímkoliv, s naštváním, hněvem, strachem, úzkostí i radostí. Tak si myslím, že v takové chvíli člověk v kostele nachází to, co má.

Myslíte, že zastoupíte psychology nebo psychoterapeuty?
Karel: Ne! Protože to my nejsme, nemáme jejich vzdělání. Já tedy momentálně absolvuji psychoterapeutický výcvik, a před tím jsem si udělal krizovou intervenci. Protože když jsem dostudoval teologii, tak tím jsem ještě nebyl odborník na vztahy s lidmi, na to, jak s nimi komunikovat nebo třeba řešit nějaké jejich obtíže, s nimiž se na mne obracejí. Myslím, že farář s terapeutickým výcvikem může suplovat terapeuta.

Autoři netradiční knihy, Jakub Helebrant a Karel Müller jako Pastoral Brothers, znají biblické bizáry
Autoři netradiční knihy Pastoral Brothers: Boží příběhy znají biblické bizáry

A pokud výcvik nemá?
Karel: Když má farář vystudovanou jen teologii a nějakou zkušenost z práce s lidmi, měl by znát své hranice a do ničeho terapeutického se nepouštět. Může totiž způsobit lidem různá zranění. Takových pomahačů, sice s dobrým úmyslem, ale se špatnými metodami, může být hodně. Je dobré si spíš uvědomit, že jako farář jsem součástí nějakého systému, že mohu člověka třeba doporučit do krizového centra, nebo tam, kde mu pomohou opravdu odborníci.

Nestačí, že se farář za daného jedince pomodlí?
Karel: Modlitba může být podpůrný prostředek. Ale v těžších životních momentech je nutné vyhledat odborníka a farář může dopomoci.
Jakub: Já si neumím představit, že za farářem přijde někdo s psychickým problémem a farář se začne modlit za uzdravení. Že zkrátka věc duševní přehodí do roviny duchovní. Že to pojme tak, že jde o zlého ducha, démona nebo tak něco, a Bože, zařiď to, vyžeň to zlo z téhle ovečky. A ta ovečka tam pak je, a nic se neděje.
Karel: V lepším případě se nic neděje a člověka se to nedotkne. V horším případě má pocit, že se to tedy spravilo, a za dva dny se probudí a depresi či úzkost má pořád. A k tomu má ještě pocit viny, že to na něj nezafungovalo. Protože přeci bylo jasné, že Bůh skrze faráře působí…

Katolická církev hodně pracuje s exorcismem, tedy s vymýtáním ďábla. Často v případech, kdy má člověk velké psychické problémy, které jsou označovány jako posedlost. Co si o exorcismu myslíte?
Jakub: My v Českobratrské církvi evangelické exorcisty nemáme, není to vůbec součástí naší duchovní praxe. Jestli po nich poptávka je, tak je dobře, že exorcisté existují. A je třeba doufat, že jsou dobře proškolení a mají tak malá ega, že jsou schopní rozlišit mezi psychickou nemocí a stavem, kdy to za nemoc označit nelze. A teprve v takovém případě provedou člověka rituálem exorcismu. A jestli mu to pomůže, tak za mne dobré.

Jiří Kylar
Šokující příběh: Zpovídal se knězi, ten ho zneužíval. Hysterie, tvrdila církev

Vy tedy nic takového neděláte?
Jakub: Já jsem něco podobného jednou dělal, ale udělal jsme to formou pobožnosti. Jednak jsem si s tím člověkem důkladně popovídal, jaký má problém. Pak jsme si přečetli nějaký text z Bible, k tomu jsme si řekli malý výklad, pomodlili jsme se a prožili spolu večeři Páně. Problém přestal. Jestli se tam ale něco stalo, to nevím.
Karel: Nevyřvával jsi tam něco latinsky?
Jakub: Ne. Ani jsem dotyčného nekropil vodou ani olejem.
Karel: To byla ale strašná nuda…
Jakub: Byla to nuda, no. Hořela nám tam svíčka.
Karel: A zakomíhal se aspoň plamen?
Jakub: Zakomíhal. Ale spíš bylo na té osobě vidět nějaké uklidnění a ty věci, které se jí v hlavě odehrávaly, se přestaly odehrávat.

Faráři Českobratrské církve evangelické Jakub Helebrant a Karel Müller na křtu jejich druhé knihy ve Vinohradském pivovaru. Se svolením AlbatrosuFaráři Českobratrské církve evangelické Jakub Helebrant a Karel Müller na křtu jejich druhé knihy ve Vinohradském pivovaru. Se svolením AlbatrosuZdroj: Se svolením Albatrosu

Když jsme u těch modliteb za uzdravení, tak ty jsou hodně časté. Lidé v zoufalství, když mají někoho těžce nemocného, nebo dokonce umírá, jdou do kostela a modlí se za uzdravení a záchranu jejich blízkého. A to dělají i jinak zapřisáhlí ateisté. Jaká je podle vás síla takové modlitby? Může uzdravit?
Jakub: Modlitba má smysl pro toho člověka, který se modlí. Zásadní je ten prvotní bod, proč to dělám. Modlím se, protože chci komunikovat s Bohem, předat mu nějaké trápení, bolest, obavy. Ale s důvěrou, že to potom nechávám na něm. Ono se to lehce říká, když to člověk neprožívá. Pak, když mi na posteli umírá někdo nejbližší, nebo umírám já, tak samozřejmě doufám, chci, aby Bůh zasáhl. Ale mně štve na těch teoriích, když se říká: Jasně, modleme se, modlitba uzdravuje! Přitom máme nemocnice plné lidí, u kterých to takhle absolutně nefunguje. Karle, ty na to máš dobrou otázku…
Karel: Když se pořád modlíme za ta uzdravení z rakoviny, tak funguje to i na chřipku, nebo na obyčejnou rýmu?
Jakub: U nachlazení si dáme léky, vyležíme to. Ale teprve, když jde do tuhého, když má člověk rakovinu, tak ji umodlíme.
Karel: Bůh není automat. Když tam naházím deset modliteb, tak mne uzdraví? Bůh není ani zdrojem mých vyslyšených přání.


Nahrává se anketa ...

K čemu je tedy modlitba v těchto situacích dobrá?
Karel: Podle mne by modlitba měla ideálně přinést nějaké smíření s tím, co se mi odehrává v životě. Samozřejmě v Bibli máme spoustu ukázek modliteb, které byly vyslyšeny. Ale člověk se prostě má modlit za změnu. A když se to neděje, tak nerezignovat, ale hledat usmíření – s Bohem, s blízkými. Nemoci a smrt jsou součástí tohoto světa, to nevymažeme. Naším úkolem je to tady žít i s tím, co se tu odehrává a hledat v tom cestu, jak to zvládnout.
Jakub: Zároveň to všechno jsou věci, které jsou iracionální – nemoc i smrt, protože zlo nemá smysl. Člověk je musí nějak zpracovat emocionálně a modlitba při takovém zpracování funguje.

Farářka Martina Viktorie Kopecká a Martina Boledovičová, spoluautorky TraDiáře.
Jak prožít svátky ve zdraví? Bůh se směje, když člověk plánuje, říká farářka

Je modlitba za uzdravení někoho jiného tedy spíš terapie mne samotné?
Karel: Říkám, že Bůh je nejlepší terapeut. Modlitba je žánr, ve kterém člověk vyjádří sám sebe, hledá nějaké ucho, do kterého to může říct. Ale není to návod na uzdravení: když desetkrát odříkám v modlitbě tohle, tak ta rakovina zmizí… Třeba jo, co pak já vím, jak to Bůh tady s námi zamýšlí? Ale když se to nestane, tak je nesmysl z toho cítit vinu, že mne Bůh nenávidí a nemoc na mne uvrhnul, aby mne potrestal. Takto to prostě nefunguje a my nevíme, jak to je.

A co modlitby různých zahraničních pastorů na velkých stadionech, kde před davem lidí zázračně vstávají pacienti z vozíků a chodí?
Karel: Nechci být tvrdý, ale za mne je to podvod. I když netvrdím, že Bůh nepůsobí záhadnými způsoby. Věřím, že Boží úzdrava se děje někde ve skrytu, v tajemství, ne před kamerami a světly reflektorů.
Jakub: Dějí se i zázraky, které nejsou objevované a netočí se o nich reportáže. To se podle mne děje třeba když maminka od pěti dětí má rakovinu a zápasí s ní ještě deset let, dokud děti nejsou dostatečně velké. A umírá až potom. To si myslím, že je obrovský Boží zázrak.

Biblické bizáry - Opilý Noe:

Zdroj: Youtube

O Vánocích slaví křesťané narození Ježíše. A co nevěřící lidé?
Jakub: Ti to mají jako rodinný svátek. Ještě jsem nikdy na to žádný jiný názor neslyšel, než že se rodina sejde, dáme si dárky a nevím proč, máme stromeček, a to už vůbec nevíme proč.
Karel: Protože to je hezký. A protože se to dělá.

A také se jednou za rok chodí na mši do kostela.
Karel: Je dobré, že jsou lidé spolu, že se sejdou. A když je tam i naděje, že spolu půjdou na tu Půlnoční…

Ani v sedmdesáti letech není podle Jiřího Dvořáka pozdě na změnu, která bude znamenat zdravější a šťastnější stáří.
Profesor Jiří Dvořák: Setkání se spolužáky mě vyděsilo. Polovina byla po smrti

Takže je to třeba cesta, jak v sobě objevit duchovno, které jinak zanedbáváme?
Jakub: Asi ano. V naší společnosti prostě hrají Vánoce prim. A to je čas, kdy jsou ochotní přijít lidé i do kostelů a třeba si tam něco poslechnout. Škoda, že pak zbytek roku duchovní život ignorují.
Karel: Když lidé přijdou do kostela jednou za rok s tím, že chtějí mít svátky hezké a klidné, tak já jim jdu naproti. A nebudu kázat o Ježíši ukřižovaném, což jsem taky zažil. Že ten Ježíšek jako dobrý, ale pohleďme ke kříži!
Jakub: Pak ještě jde všem vynadat, že do toho kostela jindy nechodí.
Karel: Zkrátka se snažím využít příležitosti, když už přijdou lidé, kteří běžně nechodí, a zvěstovat jim tu dobrou zprávu od Ježíše, že oni jsou také milovaní Bohem a že tu mají také svoje místo. A jestli chtějí, ať přijdou zase za týden.

Na svém instagramu rozjíždějí Jakub a Karel diskuse, na jaké by si málokdo dříve veřejně troufl.Na svém instagramu rozjíždějí Jakub a Karel diskuse, na jaké by si málokdo dříve veřejně troufl.Zdroj: Se svolením Pastoral Brothers

Možná by lidé víc chodili na mše, kdyby byli radostnější, co myslíte?
Jakub: Určitě, to je zásadní. My říkáme, že člověk má chodit do kostela tam, kde mu dobrá zpráva od Boha zní. A to ve všech možných rozměrech, ať už ve společenství, nebo přes hudbu, přes kázání…Ale mít po bohoslužbě nějaké pocity viny, necítit se tam dobře, to nemá cenu. Pak je třeba jít jinam bez výčitek svědomí. Prostě to zkoušet, dokud to neklapne a člověk najde společenství, kde to křesťanství může žít. Nejen čerpat, ale i druhým dávat.

Nejen zpytovat svědomí, jak jsem špatný a hříšný.
Jakub: Homer Simpson, ten je na to dobrý! Říká tu větu: proč mám zabít půlku neděle strašákama o pekle. To je velké moudro. Proč mám chodit do nějakého baráku, kde mi neustále někdo říká, jak jsem špatný, a nebo ještě horší… a tady si vezmi oplatku a běž domů. To prostě ne.

Máte nějaká novoroční předsevzetí?
Karel: Naštěstí nás z toho Ježíš vyvázal, protože nám zakázal přísahat. Takže nemusíme nic slibovat. Ne, vážněji – já si žádná předsevzetí nedávám.
Jakub: Já také ne, už dlouho ne.

A co poradíte svým farníkům a nejen jim: Jak vkročit do nového roku z toho letošního, v němž podle statistik opět stoupal počet lidí s úzkostmi, vyhořením a depresemi?
Jakub: Ono od roku 2013, kdy začala válka v Sýrii a uprchlická krize, pak přišel Krym, pak covid, pak finanční krize, válka na Ukrajině, teď válka v Izraeli… Pořád je něco, k tomu je to v živém přenosu. Jsme zavalení spoustou negativních informací. Takže se nedivím, jak na tom společnost je. Mám třeba kolegu, který viděl vše hodně černě, že to je konec světa. Já jsem se hoptal: a co měli říkat lidé za druhé světové války?
Karel: Nebo za epidemie moru, když umřela polovina lidí.
Jakub: Myslím, že na konci nejsme. Křesťanství je o tom, že čekáme druhý příchod Ježíše Krista, ale to ví jenom Bůh, kdy bude. My rozhodně ne. Ani ho nemáme hledat, ani vypočítávat, ale žít, jak nejlíp umíme. A to bez ohledu na nějaká předsevzetí a na to, jestli je zrovna nový rok. Dobře mohu žít i v červnu, nejen na prvních 14 dní v lednu. Ale jedno předsevzetí bych si přeci jen dal – nehejtovat lidi na sociálních sítích.
Karel: Třeba nehejtovat Pastoral Brothers.

Kdo jsou Pastoral Brothers

Pastoral Brothers je youtuberské duo farářů Českobratrské církve evangelické, které tvoří Jakub Helebrant, farář sboru v Praze-Libni a Karel Müller, školní kaplan pražských škol Evangelické akademie. Kromě tvorby vtipných videí, kde přibližují divákům křesťanskou víru svým liberálním pohledem, natáčejí také podcasty a nově mají svůj pořad na DVTV. Vydali v nakladatelství Albatros dvě knihy: Boží knihu a Boží příběhy, aneb Biblické bizáry.