Vstupujete do úspěšného seriálu Ordinace v růžové zahradě, jakou postavu hrajete?
Syna doktora Máry, Patrika Máru. Otce mi hraje Bob Jašków, se kterým jsem byl roky v angažmá ve Švandově divadle. Můj Patrik Mára je hodně nadaný na doktorské řemeslo, studoval na prestižní škole v zahraničí a vlastně se teď cestami osudu dostává do nemocnice k tátovi. Jeho manželka, za níž Patrik přijíždí, totiž shodou okolností pracuje ve stejné nemocnici…

Vaši ženu v Ordinaci hraje vaše skutečná manželka Markéta.
Ano, točí ji už od dubna. Samozřejmě jsem u ní zjišťoval, jak to tam chodí… Na jaře měla fakt těžké dny, protože točila hodně často. Musela třeba i pět dní za sebou vstávat ve čtyři ráno, aby byla v pět na place, kde měla třeba až do večera šestnáct obrazů. Dávala to i díky tomu, že je tam opravdu milá atmosféra.

Teď budete v Ordinaci oba, kdo hlídá vašeho syna Vavřince?
Pokud se to přece jen stane a ani jeden z nás s ním nemůže být, máme na hlídání úžasnou slečnu Verunku, která se mu věnuje. Naštěstí už Vavřinec chodí do školky a máme také skvělé babičky a dědečky, kteří nám pomáhají. S tímhle celým týmem pomocníků se to dá vykrýt.

Vím o vás, že jste velký milovník aut…
Ano, na Instagramu sleduji hned několik automobilek. Často se tím i uklidňuji, u čtení inzerátů usínám a sním si, jaké auto bych si koupil. Teď mám období Suzuki, kterým jezdíme na chalupu. S touhle čtyřkolkou jsem prožil neskutečné záležitosti. S tímhle autem vyjedete zasněženou cestu do zatáčky, i když musíte zpomalit, nic vám nehraje do karet a cesta je zledovatělá. V tom se mi tohle auto neskutečně osvědčilo, nehledě na to, že není nijak monstrózní, takže si v Praze v malých uličkách neodřete zrcátka a všude hezky zaparkujete.

Vrátím se ještě k Ordinaci, vzpomenete si, jak vypadal váš první natáčecí den?
Krásně a klidně, protože zrovna tuto sérii dělal Braňo Holiček, což je režisér, se kterým jsem před časem na Nové scéně Národního divadla nazkoušel inscenaci Jsme v pohodě. Ordinaci jsem si představoval jako obrovský kolos, jenže ono je to tam mnohem intimnější a menší – včetně štábu. Poprvé jsem točil na začátku září, před prázdninami jsem měl jen dva výstupy přes Skype. A musím se přiznat k jedné věci. První obraz jsme natočili hned na první jetí, z čehož jsem měl velkou radost. Všechno krásně klaplo, šlo se do šatny, jenže si pro nás za chvíli přišli, abychom šli na plac znovu. Zapomněl jsem totiž na kuchyňské lince minerální vodu se značkou, takže se to muselo kvůli mé blbosti celé přetáčet.

Nedávno jste dotočil film Smečka, co o něm můžete prozradit?
Točili jsme ho o prázdninách ve Zlíně, kde jsem dokonce dva týdny bydlel. S nadsázkou říkám, že jsem byl po dlouhé době zase jako na táboře. (směje se) Seznámil jsem se tam s Vaškem Vašákem, který hraje hlavního kouče mladých hokejistů. Tak nějak jsme na sebe zbyli, ostatním bylo mezi patnácti a osmnácti. Na pivo jsme po natáčení chodili spolu, a to dva týdny intenzivně, takže jsme se opravdu poznali hodně. Padli jsme si do noty. Film Smečka režíroval Tomáš Polenský, což je mladý režisér, který už na první schůzku přišel neskutečně připravený. Myslím, že by z toho mohl být dobrý film, který je namíchán z opravdových hokejistů a herců. Je v něm hned několik témat, o nichž je, myslím, důležité točit.

O jaká témata jde?
Je to o ambicích rodičů, kteří tlačí své děti do sportu s vidinou NHL, aniž se jich však zeptají, zda o to mají vůbec zájem. Také se tam řeší téma šikany nebo cukrovka, protože hlavní hrdina, který dělá vrcholově sport, je cukrovkář. Líbí se mi, že se někdo rozhodl tyhle věci pojmenovat. Na druhé straně bude film celkem efektní, co se samotných zápasů týká. Rád jsem si díky natáčení zavzpomínal na časy svého dětství, kdy jsem hrával hokej.

Zmínil jste Švandovo divadlo, kde dodnes hrajete v úspěšné inscenaci Hamleta. Vzpomenete si na nějakou reprízu, která se vám hodně vryla do paměti?
Určitě, protože jsme s Hamletem na pozvání organizátorů hostovali v Jižní Koreji na shakespearovském festivalu, mimochodem největším v Asii, což byl neuvěřitelný zážitek. Jako bych se ocitl v jiném světě. Nebylo mi tam ale moc dobře, nejsem na takové dálky stavěný. Na druhé straně to ale bylo krásné. Co se týče té reprízy, naše představení začíná svatbou Gertrudy a krále Claudia, přičemž sluhové na začátku vždycky přinášejí chlebíčky. Jenže v Jižní Koreji chlebíčky neznají, takže jsme je museli nahradit sushi. Řešily se takové detaily, které z představení dělaly trošku asijské kořeníčko. Například jsme s sebou netáhli brnění, tam totiž středověk jako my neměli.

Čím na vás Korea zapůsobila?
Svojí ekonomikou. Je to tam fakt neskutečné, mají téměř nulovou nezaměstnanost. V každém patře jsou například lidi na otvírání výtahů, tři lidi vám připravují hot dog. Jeden hřeje párek, druhý do rohlíku dává kečup a třetí si od vás bere peníze. Zvláštní, že to jejich ekonomika zvládne. Vidíte tam lidi, kteří dělají zvláštní zaměstnání. Na každém kroku je všechno digitální, všude všechno svítí a bliká, záchod jsem nedokázal pořádně ani spláchnout, protože na něm byl dotykový displej. Jenže pak vyjdete na ulici, kde je strašný smrad, protože nemají kanalizaci. Chápete?! Do řeky se valí úplně všechno. Ještě nikdy jsem v řece neviděl takový svinčík jako tam, a to jde pak samozřejmě do moře…

Jak tamní diváci reagovali na Hamleta?
Tichem! Oni v Koreji totiž obecně velmi málo tleskají. Když to řeknu s trochou nadsázky, jeli jsme jim tam přes půl světa zahrát a oni nám po skončení představení na pár vteřin zatleskali. (směje se). Při děkovačce jsme tedy vtrhli na jeviště ještě jednou, takže jsme měli dokonce dvě děkovačky. Tamní zaměstnanci potom za námi udiveně chodili a říkali, že se jim tam tohle snad ještě nikdy nestalo. Následovala diskuse, na níž zůstala většina lidí, kteří se na rozdíl od našich diváků nestyděli ptát. Živě se diskutovalo a my díky tomu zjistili, že byli z našeho představení vysloveně nadšení.

Natočil jste dvě pohádky, které se často reprízují, a to Školu princů a Korunního prince. Jak na ně vzpomínáte?
Škola princů už je neskutečná historie. Snad to bylo i poprvé, kdy jsem stál před kamerou. Ale na Korunního prince vzpomínám moc rád, byla to fajn práce s Karlem Janákem, ačkoli tam byly okamžiky, kdy jsem si myslel, že se pohádka snad ani nedokončí. Jednoho dne totiž přišla vichřice, která nám odnesla celou dekoraci, což samozřejmě stálo peníze a došlo ke zdržení natáčení. Naštěstí jsme ji pak dotočili a myslím, že se i povedla. Mám ji rád, přestože jsem tam musel jezdit na koni, což absolutně nezvládám. Tehdy kolem mě muselo stát pět kaskadérů – jeden plácl koně, aby se rozeběhl, a čtyři další mě na druhé straně chytali. Řeknu vám, v tu chvíli jsem si připadal jako pravý zaměstnavatel lidí v Koreji… (směje se)

PATRIK DĚRGEL

Narodil se 24. února 1989 v Bohumíně. Vystudoval pražskou DAMU. Jeho první angažmá bylo v pražském Švandově divadle, nyní je členem souboru Národního divadla. Zahrál si v seriálech Ulice, V.I.P. vraždy, Modrý kód, nyní vstoupil do Ordinace v růžové zahradě 2. Jeho manželkou je herečka Markéta Děrgelová, dříve Frösslová. V roce 2016 se jim narodil syn Vavřinec.

JIŘÍ LANDA