Od té doby prošel dlouhou cestu. Nejen obrazně, ale i ve skutečnosti. Rozhodl se pro emigraci a nový život našel v Kanadě. Vystudoval univerzitu ve Vancouveru a vypadalo to, že se k herecké profesi už nevrátí. Doba se však naštěstí změnila a Pavel Kříž se mohl vracet nejen do své rodné země, ale také za hereckými příležitostmi. A samozřejmě také k roli Štěpána Šafránka, jehož po sametové revoluci ztvárnil hned ve dvou nových pokračováních slavné série.

Brzy ho uvidíme v novém filmu režisérky Ireny Pavláskové Pražské orgie, natočeném podle knihy slavného spisovatele Philipa Rotha. Vychází z autorových osobních zážitků a vypráví o několika dnech, které v Praze sedmdesátých let prožije slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman. Pavel Kříž hraje jeho průvodce, režiséra Bolotku, muže se svérázným smyslem pro humor, který byl komunistickým režimem odstaven do kotelny.

Film Pražské orgie vznikl podle stejnojmenné knihy Philipa Rotha. Znal jste literární předlohu nebo jiné knihy tohoto autora předtím, než vám režisérka roli nabídla?
Ano, knihu jsem četl před lety v angličtině a později i v češtině.

Irena Pavlásková získala práva na adaptaci knihy přímo od spisovatele. Možná si v Česku málo uvědomujeme, že se jí podařilo něco výjimečného. Můžete díky tomu, že žijete již přes třicet let v Kanadě, říct, jak jsou Philip Roth a jeho dílo ceněni tam?
Philip Roth je v celé Severní Americe v literatuře velké jméno, ale věřím, že i na jiných kontinentech. Získal za svou práci spoustu ocenění, mezi jinými i prestižní Pulitzerovu cenu. Jeho díla se také filmují, například v USA vznikl film Americké pastorále.

Film Pražské orgie inscenuje dobu 70. let. Nebyl to zvláštní pocit ocitnout se – byť jen ve filmu – v kontextu doby, kterou jste zažil a z níž jste se rozhodl odejít?
To ano, to byl zvláštní pocit.

Přestože od vašich prvních rolí ve slavné „básnické“ sérii uplynulo již víc než pětatřicet let, pro domácí publikum nepřestáváte být Štěpánkem Šafránkem. Vnímáte to jako zátěž, nebo jste si zvykl a přecházíte to s nadhledem?
Já si oblíbenosti Básníků u publika velmi vážím. Myslím, že je pro herce dar, když se mu poštěstí stát se součástí něčeho, co osloví hodně lidí a třeba i přes několik generací. Je to štěstí, a to je nutné přijímat s vděčností.

Ačkoliv jste si v Kanadě vybudoval nový život bez herectví, po revoluci jste se začal do Česka za hereckými nabídkami vracet. Znamená to, že vám přece jen herecká práce chyběla?
Upřímně, nechyběla. Mám zájem o spoustu věcí v životě, které mě naplňují. Ale když zajímavé nabídky přišly, vyzkoušel jsem si je. A s radostí a vděkem.

Jedním z prvních, kdo vás přemluvil, byl právě režisér Básníků Dušan Klein. Bylo to díky vašemu osobnímu přátelství?
Ano, jistě. S Dušanem jsme přátelé a myslím, že mu hodně dlužím. Mám ho rád a vážím si ho. A taky s ním rád pracuji. Je to velmi laskavý člověk.

A čím vás přesvědčila režisérka Irena Pavlásková pro Pražské orgie?
My se s Irenou známe už od školy. Jenom jsme nenašli projekt, na kterém bychom se sešli. Nemusela mě nijak přesvědčovat. Zárukou byl spisovatel Philip Roth a ona sama. Velmi si jí vážím za filmy, které jsem měl možnost vidět. Rozumíme si i lidsky a dnes jsme, aspoň doufám, blízcí přátelé.

Bolotka z Pražských orgií je takový sarkastický glosátor života. Sdílíte jeho filozofii, že humor pomáhá přežít i nesvobodu, že je obranou proti zlu?
To v každém případě. Humor nás odlišuje od zvířat a pomáhá nám vyrovnat se s faktem, že náš život je konečný. Nedovedu si svůj život bez něj představit a je mi líto těch, kteří smysl pro humor nemají nebo ho někde na cestě životem ztratili.

Brzy vás uvidíme i v českém snímku Můj příběh. Je za ním tvůrčí tým s první zkušeností s celovečerním filmem. Proč jste tuto nabídku přijal?
Většinou je pro mne rozhodující scénář. Někdy režisér, kolegové… Ti, kterým věřím a mám je rád. Přece jen, pokud se jedná o film, člověk nechce strávit víc než měsíc s lidmi, se kterými si nerozumí. Čas je příliš drahý. V Příběhu to bylo zajímavé téma domácího násilí.

Hrdina Pražských orgií je Američan a film na naši tehdejší realitu nahlíží jeho pohledem. Když jste se začal do Čech po revoluci vracet, cítil jste, že se na zdejší dnešní skutečnost díváte jinak? Je váš pohled víc „český“ nebo „kanadský“?
Nevím. Můj pohled je pohledem Pavla Kříže se všemi jeho životními zkušenostmi.

ULJANA DONÁTOVÁ