Pavle, pocházíš z jižních Čech, ale máš silný vztah k Plzeňsku, koneckonců sedíme na tvé chatě, pod níž teče Mže. Prosím, řekni nám o tom víc …
V Plzni jsem se učil dřevomodelářem. S kluky z učení jsme se samozřejmě těšili, až na víkend vypadneme z fabriky – dnešní Škodovky, tehdy závodů V. I. Lenina. Skamarádili jsme se, já už tenkrát trochu brnkal, tak jsem vzal erární kytaru z učňáku a začal s nimi jezdit na vandry. Jezdili jsme na Střelu a taky třeba sem – na zříceninu Buben. Jen mi řekli, ať si oblíknu něco zelenýho. Pamatuju si, jak jsem na nádraží přišel mezi tři sta amerických vojáků – všichni kluci měli na sobě něco z mundúrů, které tu po válce nechali Američani. Policajti byli nervózní, rozháněli nás… Ale na peróně se to pak rozdělilo na menší party a každá někam vyrazila. Na ty roky od čtrnácti do osmnácti let vzpomínám snad jako na nejlepší v životě.

Rána v trávě - Žalman a spol. 1987:

Zdroj: Youtube

Plzeňská adolescence budoucího folkaře …
Je to tak, Plzeň na mě měla určující vliv, protože byla zároveň dost kulturním městem. Bylo tu hudební divadlo Alfa, pořádaly se tu koncerty. Památný byl třeba koncert Peta Seegera, slavného muzikanta a písničkáře, který stál u folkového boomu. Poslouchal jsem i trio Peter, Paul and Mary – dvě kytary a tři vokály. Měli velice působivý projev a v hitparádách byli ve své době i před Beatles.

Je fakt, že folkaři byli hodně levicově zaměření. Třeba Seeger později z americké komunistické strany vystoupil, levicové názory však neopustil. Ale šedesátá léta, čas mého mládí, byla opravdu krásná, přála novým věcem v muzice, umění, ve filmu… A byla silná i tím čundráctvím, kdy se přísahalo na kamarádství. I když už na čundry dávno nejezdím, pořád mám z té doby kamarády. Třeba Pepíka Bruckmülera, výborného výtvarníka. Občas se potkáme a jdeme na oběd. Líbí se mi, že jen nevzpomíná, ale spíš řeší, co bude dělat nového. Já to mám podobně. Moc se nevracím, potřebuju koukat dopředu.

Ilona Csáková
Ilona Csáková: Držela jsem diety a bývala štíhlejší, ale to se změnilo

Teď se však vydáváme trochu do minulosti a zase zpět.
Po vojně jsem se vrátil do Budějovic a poprvé se oženil. U říčky Stropnice jsme získali chatu, kam jsme jezdili dvacet let. Celou jsem ji předělal. Naučil jsem se zedničit, pracovat s kamenem, všechno. Jako dřevomodelář jsem uvnitř udělal kompletní výdřevu, včetně stropů. Chalupu po letech nedávno prodali a nový majitel všechnu tu moji práci vylámal. Má s interiérem jiný záměr. Musím přiznat, že když jsem to viděl, má duše zaplakala.

Později jsem odešel do Prahy, vzal si Světlu, spolu jsme zase jezdili do přírody, shodou okolností i sem, a já po čas opět zatoužil po chatičce. Kousek odsud je mlýn z roku 1447, který majitelé dali dohromady, aby se v něm dalo pobývat. Je tady krásně a já si povzdechl, že bych tu chtěl mít chatu, protože jsem tady prožil pubertu až do devatenácti a mám k tomuhle místu vztah. Zdejší usedlíci mi dali tip. Možná taky znáš ten pocit, že vejdeš do stavení, a srdce ti řekne – tohle je, cos hledal. Tady teď sedíme. Chatu mám od roku 1995 a tenkrát tu už třicet let stála.

Texty píše stále rukou.Texty píše Pavel Žalman Lohonka stále rukouZdroj: Deník/David Nesnídal

I tady na Mži jsi kutil?
Teď už se kutění moc nevěnuju, ale v devadesátých letech jsem si věci ze dřeva a nějaký nábytek dělal sám, nebo jsem si nechal dřevo nejdřív předhoblovat. Dílničku v garáži ovšem mám a občas ji využiju. Někdy mi pomohl soused, který je profesí truhlář, soused z druhé strany je zase elektrikář, což je ideální – když je nějaký problém, jdu za nimi. Nahoře jsme kvůli prostoru na spaní dopředu prodloužili patro, na což jsem si ale sám netroufl, to dělali kluci od fochu. Jednou za pět let celou chatu natírám lazurou, abych dřevo ochránil.

Je to dobrodružný – ono se to nezdá, ale jak je chata zakopaná ve skále, je to od střechy až po patu garáže pěkná vejška. Původní majitel musel vylámat skálu a kámen použil na podezdívku. Chata je postavená poctivě, měl tu i systém přečerpávání vody až do patra. Tam byla nádrž, kterou napumpoval a pak z ní vodu samospádem odebíral. Tenhle vynález jsem používal ještě dlouho, než přestal sloužit. Bylo vidět, že se tady něco namakal.

Jak tady se ženou trávíte čas? Dá se tu přebývat celoročně?
Mně šlo vždycky o chatu, ne o obytný dům nebo chalupu. Ale základní věci tu jsou – elektrika, zavedená voda, plyn mám z bomby. Asi by se tu dalo být celý rok, pokud si člověk nepředstavuje nějaký velký komfort. Televizi tu nemáme, tu na chatě nepotřebuju. Základní zprávy zjistím z mobilu. Je tu ale trochu blbej signál. Mně to moc nevadí – když mi nikdo nevolá, taky dobře. Jen Dana občas pobíhá s telefonem po louce, když mluví s kamarádkou z Vancouveru.

Pavel Žalman Lohonka (*1946)
Folkový písničkář, skladatel, textař, zpěvák a kytarista Pavel Žalman Lohonka pochází z Českých Budějovic a rodný kraj se výrazně otiskl v jeho tvorbě. V mládí se vyučil dřevomodelářem a na hudební scéně působí od roku 1968. Nejprve hrál a zpíval se skupinou Minnesengři, později v roce 1982 založil vlastní kapelu Žalman & spol., která v různých podobách koncertuje nepřetržitě dodnes. Pavel Lohonka patří mezi české folkové legendy a je jedním z tvůrců, kteří ovlivnili dnešní podobu naší folkové scény.

S Minnesengry nahrál devět alb a později vydal dalších 20 autorských desek a sedm výběrů. Na nich lze nalézt více než 250 písní. Zasloužil se o popularizaci lidových, zejména jihočeských písní, některé z nich tak dostaly příležitost zlidovět podruhé. Pavel Žalman Lohonka je počtvrté ženatý, z prvního manželství má dceru Kláru a syna Ondřeje.

Kde máš trvalou adresu, můžu-li se zeptat?
Bydlíme v bytě v Praze-Modřanech. Měl jsem ještě byt v Krymské ulici, což je dnes atraktivní adresa, ale dřív tomu tak nebylo. Nedávalo nám smysl držet dva byty v Praze, tak jsem ho prodal a místo něj máme byt v Budějovicích. I z něj se dívám na řeku – na Malši. Vždycky tam jedu na dva dny, zaliju kytky a vyrážím zase na chatu. Praha–Budějovice–Újezd nade Mží – to je takový náš Bermudský trojúhelník, kam se ženou mizíme.

Než ses definitivně stal písničkářem, vystřídal jsi několik zaměstnání. Jak to bylo?
Po vojně jsem nastoupil v Budějovicích v modelárně, která byla pobočkou Škodovky. Odsud mě po dvou letech vyhodili pro slabou pracovní morálku. Já nezanedbával hodiny, ale místo od šesti hodin jsem chodil třeba od deseti… V té době už jsem hrál, a tehdy se z Budějovic do Prahy jelo dvoutaktním barkasem klidně tři a půl hodiny. Když jsme dohráli v Malostranské besedě, vrátili jsme se ve dvě a já si šel v půl třetí lehnout. A v pět mě žena budila do práce. Vydržel jsem to půl roku, pak už jsem ráno odmítl vstávat. No a dílovedoucího to se mnou přestalo bavit.

Petr Kotvald
Petr Kotvald zastavil čas. I s šedinami vypadá líp než před dvaceti lety

Co bylo dál?
Potom jsem dostal místo truhláře v OPBH. Vyfasoval jsem kabelu s nářadím a jezdil na kole nebo autobusem po opravách v bytech. Tam jsem vydržel asi rok, než mě zase přestali mít rádi… Pak mi kamarád z kapely dohodil místo skladníka u školských staveb. Šlo o podnik, který budoval po kraji školky. Šéf byl vstřícný, a když jsem měl ve skladu pořádek, toleroval mi moje hraní a nevadila mu poněkud klouzavá pracovní doba. Jenže ta neušla pozornosti ostatních, takže po čase za mnou stejně přišel, že je moje pozice neudržitelná. Takže jsem se sebral a zašel na jihočeskou agenturu, ať mi dají papír, že se poctivě uživím muzikou a nejsem příživník. S tímhle dobrozdáním jsem šel na policii žádat o razítko do občanky – o svobodném povolání.

Jak taková procedura tehdy vypadala?
Na okresním oddělení VB v Budějovicích jsem svou žádostí zaskočil nižší šarži, která usoudila, že musí zavolat náčelníka. I ten si zprvu nevěděl rady, ale když jsem řekl, že svobodné povolání vykonává i Karel Gott, rázně rozhodl, že když může mít svobodné povolání Gott, proč by ho nemohl mít muzikant od nich. Během minuty jsem měl razítko od policie, s podpisem a datem. A tak jsem od roku 1976 svobodným umělcem. Patrně jsem byl prvním v jižních Čechách, protože všichni ostatní umělci – hudebníci, herci… byli pod krajským kulturním střediskem. Po mně si pro stejné potvrzení šli i kluci z kapely, a už jim ho dali taky. Dokonce jsem udělal i zkoušky coby textař – v Ochranném svazu autorském. V komisi OSA mi tehdy moc pomohla textařka Jiřina Fikejzová. Moje písničky uznala, jen mi připomněla: „Na třetí sloce je vždy znát, že trochu chvátáte…“ Uznal jsem, že měla pravdu, řekl jsem jí, že mi kapela písničky už už bere z ruky, aby se mohlo nahrávat… Od té doby se živím jen muzikou. A taky si dávám pozor na třetí sloky a snažím se, aby byly v písničce nejlepší.

Žalman a spol. - Divoký horský tymián: 

Zdroj: Youtube

Začínali jste s jihočeskými lidovými písničkami a tvůj rodný kraj tě inspiroval i k jisté melancholické formě, lépe řečeno – k její sympatické míře v písních.
Ano, vyšli jsme z lidovek, které jsme ale hráli s kytarami a snažili se zpívat obyčejně, bez přehnané stylizace. Kvůli vlastní hudební cestě jsem toho o písních z našeho kraje i dost nastudoval. A samozřejmě mě formoval i zdejší život. Jsem poválečné dítě, vyrůstal jsem v bouřlivých časech. V naší Pohůrce, která byla tenkrát ještě samostatnou obcí, jsem všechno viděl – združstevňování, pranice v hospodách – a jako kluk jsem z toho nic nechápal. Táta dělal v tabákové továrně, máma byla v domácnosti až do mých deseti let, potom šla pracovat do prádelen. Jsem nejstarší ze tří sourozenců. Sestra umřela, když jí bylo třináct. Brácha mi odešel letos v březnu.

Působíš vyrovnaným, klidným, dokonce uklidňujícím dojmem. Něco podobného je i ve tvých písničkách. Dojmem usedlého zralého pána ale nepůsobíš.
Usedlý být nechci, ale třeba už nejsem moc nadšený z dlouhého ježdění.

Jako autem?
Jo. Od roku sedmdesát šest, tedy za bezmála padesát let jsem vyježděný ažaž. Dlouhé řízení už mě zmáhá. Kdybych měl jet třeba až do Ostravy, jedu jen do Hradce, kde vděčně přesednu k někomu do auta a už se jen vezu. Není dobré vylézt na podium unavený, lidi to poznají. Dnes si ovšem užívám, že mám dobrou kapelu, dobré lidi. Není tam nikdo, komu se furt něco nelíbí. I to jsem zažil. Jinak na koncerty jezdíme dvěma auty a ještě jede jedno s technikou. Ta už je dneska díky počítačům vymakaná a všechno máme maximálně předpřipravené, takže se na místě nezdržujeme a nevyčerpáváme zkoušením a nastavováním zvuku. Hrajeme po celé republice i na Slovensku. Už tenhle život vedu pětapadesát let a pořád mě to baví. Teď jsme hráli v Dolním Újezdu, kde nás poslouchaly čtyři tisíce lidí. Ta odměna od publika je veliká. I když nám na paty šlape umělá inteligence, pořád má smysl se snažit. Svoje texty taky pořád píšu ručně. Mám čtrnáct nových věcí a chystám desku.

V roce 2020 prodělal Honza Nedvěd ml. silný, pětiměsíční covid, po kterém přišel o alergii na zvířata. Splnil si proto netradiční životní sen. Do rodiny pořídil saarloského vlčáka. Ten mu povahou dost připomíná tátu Honzu Nedvěda…
Jan Nedvěd mladší: Náš vztah s tátou je teď na bodu mrazu

Je to tady ideální k rybaření. Relaxuješ na rybách?
Já sám na ryby nechodím, ale máme tu hodně rybářů. Oni si ryby nasadí, jenže mají velkou konkurenci lovců – žije tu vydra, norek, volavky a toulají se tady i mývalové. Mývalovi nesmíš nic dát, jinak se ti usadí v baráku a už s ním nehneš. Jsou nesmírně vlezlí. To jsem si onehdy přivezl z Budějic výborné zelné placky, nalil si frizzante a udělal si pohodu s knížkou. Najednou koukám, metr přede mnou – mýval! Zařval jsem na něj, že utekl. Jenže za chvíli byl zpátky, takže jsem musel zařvat fakt pořádně, aby se nevrátil. Kdybych mu dal kus placky, nedejbože líznout frizzante… tak se mi nastěhuje do ložnice. Mývalové mají základnu na takovém ostrůvku mezi chatami. Na návštěvu k nám chodí i kachny a lítá tu spousta ptáků.

Hudba prochází žaludkem

Zálibu ve vaření nepěstuje Pavel Žalman Lohonka jen na chatě u Mže. Vaří i doma v Modřanech. „Začal jsem asi jako každý chlap-kuchař-amatér,“ říká písničkář. „Znáš to, zpočátku děláš minutkové věci, opečeš maso, brambory… Ale já se chtěl naučit všechno podstatné, včetně knedlíků a omáček. Něco jsem načetl, zkoušel metodou pokus–omyl, a když jsem potřeboval poradit, šel jsem za sousedkami z chaty.“

Dnes muzikant umí všechny zásadní omáčky – svíčkovou, rajskou a další. Pustí se i do vlastních knedlíků, například do jihočeské varianty těch bramborových – takzvaných drbáků. „Mám rád husté polívky jako zelňačku nebo kulajdu se smetanou. Obzvlášť když jsou čerstvé houby, což teď budou, je to náramná bašta. Někdy uvařím hrnec kulajdy i doma a Dana ji bere ženským na polikliniku.“

Soudě podle jména pod bidýlkem hnízdí támhle v budce „švihlík“. Co to je za ptáka?
Hahááá… to je vymyšlenej pták! Jako děti jsme hráli známou hru s abecedou, kdy se na jednotlivá písmena hledají jména, města, hrady, různé věci… A jednou jsme volili ptáky na „š“ a já bez uzardění napsal „švihlík“. Táta se smál a řekl: „Já ti dám švihlíka. Já ti takovou švihnu…!“ A podle téhle historky mi kamarád udělal budku pro švihlíka. Určitě tam nějaký pták pobýval, ale švihlík to nebyl. Zvířat tu máme hodně. Žijí tady i nutrie a bobři, kteří dělají pěknou paseku.

Když jsi vzpomenul hry z dětství – jaké bylo dětství v Pohůrce, vlastně v Budějovicích?
Po válce se rodilo hodně dětí, byly jsme děti ulice, pořád venku, pořád jsme si hráli. Na čeťáky a na roubáky, válčili jsme spolu a taky sportovali. Já hrál fotbal a dělal atletiku – skákal jsem o tyči. Začínali jsme na zahradě s tyčemi na prádlo, později jsme měli bambusovou tyč a jako doskočiště nám navršili trochu písku. Když jsem se šel učit, začal jsem závodit a skočil jsem tři metry dvacet, což byl dorostenecký rekord mezi učni. A v zimě se na rybníku pořád hrál hokej. Chodil jsem i do Sokola a za starší žáky kopal za Lokomotivu České Budějovice. Jinak jsem fotbal hrál až do osmnácti.

Jaká byla vojna?
Sloužil jsem na Dunaji v Komárně. Byl jsem u pohraniční stráže, ale tam se žádná hranice nestřežila. Bylo to těsně před událostmi osmašedesátého. Na vojně jsem strávil dohromady šestadvacet měsíců.

Felix Slováček
Felix Slováček rozšířil svůj majetek. K osmdesátinám dostal dary za miliony

Zažil jsi mazáckou šikanu?
No, přijímač s prvním výcvikem jsem prodělal v Malackách, kde jsme dostali zabrat. Ale jak jsem nekouřil a byl jsem docela zocelenej sportem a čundrem, nějak jsem to přečkal. A v Komárně jsme během měsíce založili kapelu. Ta navíc nebyla jen kasárenská, ačkoli i samotná kasárna měla volnější podobu. My jsme byli skoro elita, nosili jsme parádní námořnické mundúry. A s kapelou jsme jezdili hrát na zábavy! Naučili jsme se repertoár asi čtyřiceti písniček. Houslista a náš kapelník Arpád Horváth měl konzervatoř a na housle zahrál úplně všechno. Byl to taky svým způsobem dobrý čas. Každý týden jsme jezdili hrát, vždycky na nás čekalo víno, chlebíčky, klobásy… Na sále tancovaly třeba tři stovky lidí. Mazáci na rotě se mezi sebou prali o to, kdo s námi pojede jako doprovod.

Žalman a spol. - (Pavlíně Jíšové) Píšťalko keltská:

Zdroj: Youtube

Obsáhlý dokumentární cyklus s názvem „Uprostřed běhu“, s osobnostmi našeho folku a country, tě samozřejmě nemohl vynechat. Ten dokument se ale v televizi objevil před dvaadvaceti lety a ty pořád vypadáš, že jsi uprostřed běhu. Přitom jsi na jaře oslavil dvě sedmičky …
Snažím se brát život normálně. Věřím, že ho máme nějak vyměřený osudem, věřím i na spoustu dalších věcí, třeba na UFO. Zrovna včera tudy zase letělo a rozsvítilo barevná světla, která zhasnou, když letí letadla. Vždycky letí směrem na Plzeň a tam to zhasnou. Občas tudy letí dost nízko a já si přeju, aby přistáli u nás na louce. I moje žena, která na UFO nevěří, ho onehdy viděla a připustila, že na tom možná něco je. Já jí říkám že jsou tady dávno, ale lidi tomu nevěří, nebo se tomu spíš bojí věřit. Se sousedy si taky umíme udělat pohodu, potkáváme se, rozděláme ohýnek, poklábosíme… Čundry a sport už neprovozuju, ale s Danou trochu poznáváme okolí, navštívili jsme třeba klášter v Kladrubech, nebo objevujeme nová místa na Šumavě. Většinou tu ale spolu odpočíváme. Dana to taky potřebuje, protože je pediatrička a na poliklinice dostává zabrat. V dnešní době spíš od rodičů než od dětí. Jo a taky na chatě rád vařím.