Petra Janů se sedmdesátky nebojí. Snaží se, aby její tělo netušilo, kolik mu je

Čekají vás kulatiny, jak nastávající narozeniny vnímáte?
Čeká mě letos dvojí výročí – padesát let na scéně a pak dvakrát pětatřicet na světě. Rozhodně se svých kulatin nebojím. Jen upřímně, kdo by si chtěl úplně dobrovolně přiznat ten věk? (smích) A pak, věk je jenom číslo.

Na kolik let se teď vnitřně sama cítíte?
Jak kdy… Záleží na situaci. Musím však říct, že si teď říkám, že mám štěstí, že jsem se nejenom dožila tohoto věku, ale i padesáti let kariéry. Kdyby mi kdysi, třeba v Semaforu, někdo řekl, že za padesát let budu zpívat a mít vyprodané koncerty, asi bych mu nevěřila. Za tohle jsem velmi vděčná a moc si toho vážím. Mám úžasné publikum.

Ženy mají obecně ze stárnutí větší strach než muži. Na každou to občas padne, jak se s tím vypořádáváte?
To máte pravdu, na každou. Ale budete se divit, i ti chlapi jsou občas hysteričtí, že mají o nějaký ten křížek a vrásku navíc. Někdy to řeší víc než my baby. To my holky zase víc vydržíme. (smích) Já tohle nějak nevnímám a snažím se, aby alespoň moje tělo netušilo, kolik mu je. Tedy, když už, tak aby si myslelo, že maximálně těch padesát. (smích)

Pojištěni za miliony: Tito slavní milují své tělo víc než cokoli jiného

Není tajemstvím, že využíváte služeb estetických klinik. Je to dnes už pro umělce nutnost se takto udržovat?
Svého času jsem těchto procedur využívala, protože tvrdím, že občas je tomu třeba pomoct a není na tom rozhodně nic špatného. Ale tehdy mi byl aplikován materiál ne úplně vhodný pro moje tělo a byly z toho komplikace. Zaplaťpánbůh je to za mnou, díky své kamarádce jsem narazila na skvělého odborníka pana doktora Pacáka z Budějovic, který mi pomohl a dal vše neuvěřitelně do pořádku. Dnes využívám kvalitní kosmetiky a nějakých spíš „drobných omlazení“, nic invazivního.

Jak jinak o sebe pečujete? Cvičíte?
Možná jste měla položit otázku v minulém čase. Opravdu jsem hodně cvičívávávávala. (smích) Pak ale přišla doba covidová, a jako asi každý, jsem nakynula. Odstěhovala jsem se na chalupu a kromě procházek po jihočeských lesích jsem toho se sebou moc nedělala. Ale rozhodla jsem se, že s tím musím něco udělat, takže jsem šla do sebe. Upravila jsem si jídelníček, začala zase trochu cvičit. Hlavně chodím se svým psím parťákem Bobíkem i na dvouhodinové procházky a to mi dělá nejlíp. On je sice potom, chudáček malej, uchozenej a já občas taky, ale je to taková ta příjemná únava.

Nedávno jste nazpívala duet Odlišný generace, který uslyšíme i na vašem narozeninovém koncertě v Lucerně. Jak vnímáte dnešní mladou generaci?
Vůbec nejsem z těch, kteří soustavně nadávají plošně na mladou generaci a neberu to rozhodně ve stylu mé legendární písně „To máme mládež“. Mám velmi ráda mladé lidi, jsem jimi obklopena – můj manažer, moje nejlepší kamarádka… Ti všichni jsou oproti mně mladí lidé. I když, to je dnes asi každý. (smích) I pánové z mé kapely Amsterdam jsou oproti mně vlastně kluci.

Co mi ale vadí, je, když mladá generace ignoruje nebo dehonestuje tu starší. Jasně, všichni jsme v tom telecím věku měli už čtyřicátníky a padesátníky za starochy, kteří mají jen hloupé a zastaralé názory. Ale dnes někteří naprosto nectí to, že starší člověk má taky víc zkušeností, přeci jen něco pamatuje a může srovnávat. Úcta ke stáří se mnohde vytrácí, což mě moc mrzí. Oni si ti mladí, agilní a často i přehnaně sebevědomí mlaďoši asi neuvědomují, že se „párkrát vyspí“, a taky budou staří. A co pak? Jak jim bude, až se k nim někdo bude chovat, jako se oni chovají dnes?

Jinak mladým strašně moc fandím. I proto jsem s Petrem Cieplým duet Odlišný generace nazpívala a v Lucerně ho taky spolu zazpíváme. Mimochodem, Petr je velmi slušný mladý muž a gentleman. Velmi šikovný a taky pokorný k muzikantské profesi. To mě na něm zaujalo, a taky proto jsem do té spolupráce šla.

Z herečky Šárky Vaculíkové je Krausová. Počítá s tím, že si ji lidé budou plést

Jak bude vůbec váš narozeninový koncert vypadat? Dorazí i nějací hosté?
Základ máme jasný, ale zbytek s mým týmem ladíme. Vím, že dorazí můj milovaný kamarád a kolega a taky jubilant Petr Janda. To je muzikant tělem i duší a mě baví, jak jeho baví život a pořád i muzika. Peťa je pro mě i velká inspirace v tom, jak má chlap žít. Pak si zazpívám právě s Petrem Cieplým, no a samozřejmě zahraju se svou kapelou Amsterdam. Nebudu mít další hosty, protože je to průřez mé kariéry.

Jinak tam oficiálně ve velkém představíme mé nové 2CD Hity a rarity, které vyšlo u Radioservisu a dával ho úžasně a velmi pečlivě dohromady Honza Adam (bývalý tajemník K. Gotta), který nejenom že se mnou dělal mnoho desek předtím, ale je opravdu geniální hudební znalec a dramaturg a se svým kamarádem Janem Fialou objevili doslova poklady – nikdy nevydané věci. U některých jsem i sama koukala, že se vůbec zachovaly. Mám z toho velkou radost. Ale nechte se překvapit a určitě dorazte.

Nebojíte se opět covidové situace?
Víte, za ty více než dva roky jsem se naučila nebát se něčeho, o čem nevím, jaké bude. A odmítám se nechat strašit dopředu. Tím to nijak nezlehčuji a mám před každou možnou nemocí velký respekt. Ale nechci, abych byla vystrašená nebo byla plná nějakých obav. Stejně se věci stanou, jak se stanou a já je neovlivním. Proto i odmítám sledovat zprávy, různé debaty. A sami jsme viděli, že co odborník, to jiný názor. A že jich bylo…

Jak už jste se zmínila, v době covidu jste trávila převážnou část času na chalupě, žijete tam teď trvale?
Vlastně ano, žiju, protože v Praze jsem hlavně, když mám nějaké povinnosti, zařizování nebo když mám vystoupení směrem od Prahy na sever, západ a podobně. A pak prchám do klidu a do lesů. Ale hlavně proto, že mám to moje úžasný bílý psisko, a to vypustím na zahradu a je mu dobře. Když pak přijede jeho brácha, kterého má moje kamarádka s dcerou z Budějovic, řádí spolu a i ta docela velká zahrada je jim malá. (smích)

Ale já jsem tak šťastná. Jsem na čerstvém vzduchu, v klidu. Vyjdu ráno s hrnkem kafe na zápraží, sednu si na terasu a koukám se do lesa… Poslouchám ten klid, to ticho, nebo někde v dálce zvuk pily dřevorubců. Neříkám, že tam takhle zůstanu napořád, ale kdo ví. Já moc neřeším, co bude. Nějak žiju tím, co je teď a co je přede mnou na dohled pár měsíců.

Eva Hecko Perkausová: Na jménu pro syna jsme se s Ivanem téměř hned shodli

Váš manžel si vždycky přál rybník a vy jste mu jeho přání splnila. Koupete se v něm?
Míša byl milovník vody a vášnivý rybář. A přál si mít u chalupy, kterou jsme pořídili před skoro čtyřiceti lety, rybník. Bohužel se toho nedočkal. A já jsem si – a vlastně jemu – slíbila, když před deseti lety zemřel, že ten jeho sen zhmotním. Díky skvělým lidem, díky pomoci i některých úředníků se mi to podařilo a já jsem ho pojmenovala Michal. Koupu se v něm občas, nebo někdy přijede nějaká návštěva, tak se tam vyráchá. Že bych se tam koupala denně, to ne. Ale i samotný posezení u něj mi dodává klid a pocit, že Míša je tam stále se mnou.

Máte v plánu na chalupě dělat ještě nějaké úpravy?
Nestrašte, už ne! Udělali jsme jich nejprve několik s Michalem a pak i sama, a jsem šťastná, že je to za mnou. Teď je to podle mých představ – jak po praktické, tak i po estetické stránce. Mám tam sice všechny moderní vymoženosti, které k životu potřebujete – pračku, sušičku, myčku, televizi, ale jinak je to chaloupka stylová a je mi tu moc dobře.