Rodák z Ústí nad Labem vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Děčíně, odkud zamířil na DAMU, kterou ovšem nedokončil, a v roce 1995 nastoupil do pražského Činoherního klubu. Vystupoval také v Národním a Dejvickém divadle nebo Činoherním studiu Ústí nad Labem, v současné době nejvíc účinkuje ve Studiu Dva.

Jeho parketou je ale po mnoho let především televize. Popularitu mu přineslo účinkování v seriálech Redakce, Hop nebo trop, Letiště či Zázraky života, objevil se i v rodinné sáze Cesty domů nebo Ordinaci v růžové zahradě a je také hvězdou Modrého kódu. V posledních dvou ztvárnil lékaře – v Ordinaci gynekologa Michala Šebka a v Modrém kódu neurochirurga Romana Nikolajeva Vilkina přezdívaného Rasputin.

„Trošku jsem si těmi doktory zadělal. Babičky z celé republiky za mnou chodí, abych si otevřel ordinaci, že by ke mně hrozně rády přešly,“ prohlásil v jednom z rozhovorů Roman Zach, který strávil nějaký čas také v Ulici a fanoušci jej mohli vidět i v Ohnivém kuřeti.

Skládání hudby beru jako meditaci

Populární si ale přes to všechno nepřipadá. „Přiznám se, že mi popularita přijde jako divné slovo. Navíc s ní moc neumím pracovat a vlastně ani nechci. Nehraji ve filmech a seriálech proto, abych byl populární. Ono je to všechno o štěstí,“ krčí rameny herec, který připouští, že konkrétně po seriálu Ordinace v růžové zahradě se o něj začaly ve větší míře zajímat ženy.

„Nebyly to mladé holky, ale ženy středního a staršího věku. Jezdily do divadel, v nichž jsem hrál, aby mě viděly živého. Tu a tam přivezla některá dcera svoji maminku nebo vnučka babičku o berlích, která mě chtěla vidět nebo si nechat podepsat fotografii či památníček. Možná chtěly vidět, jak vypadá chlap, který měří na výšku dvě stě čtyři centimetry,“ prozrazuje s úsměvem Roman Zach.

Vedle herectví se věnuje také hudbě. Skládá ji jak pro divadlo, tak pro film. Je autorem hudby k filmům Skins a Vaterland – lovecký deník nebo k divadelním inscenacím Národního divadla, Divadla Komedie nebo Činoherního studia v Ústí nad Labem.

„Ke skládání hudby jsem se dostal náhodou před lety v jednom divadle, kde jim vypadl hudebník. Odpočinu si tak od herectví. Dostanu se do hlediště, kde mohu sledovat, co se děje na jevišti, a to mě baví a velice uklidňuje. Skládání hudby beru jako meditaci. Stalo se mi, že když jsem hrál divadlo popáté nebo posedmé, přistihl jsem se, že už se mi ta hra nechce hrát poosmé, protože mě přestala bavit. A odskok k muzice mi na dlouhou dobu velice pomůže,“ říká otevřeně člověk, který nerad poskytuje rozhovory, neboť nemá s novináři nejlepší zkušenosti, především pokud jde o jejich potřebu psát o jeho rodinných záležitostech.

Řekl o své práci

Modrý kód
„Učit se a odříkávat lékařské diagnózy není snadné, zejména po ránu. Začínáme natáčet i o půl šesté, a to je strašné. Ale třeba odpoledne už je to v pohodě,“ usmívá se a dodává: „V Modrém kódu se dbá na to, aby bylo všechno uvěřitelné. Na place je pořád odborník, se kterým vše konzultujeme.“

StarDance
„Výška pro mě nebyla při tanci překážkou, i když jsem narazil na určité limity. To, co u stejně vysokých párů vypadá hezky, bylo u mě s Andreou (Třeštikovou) anatomicky neproveditelné, protože jsem měl koleno o dvacet centimetrů výš než ona. Když mi při tangu řekla: tady si mě trochu potáhneš, znamenalo to, že bude ve vzduchu.“

Tvoje tvář má známý hlas
Tvrdí sice, že ze srdce nesnáší estrády, Tvoji tvář za nic takového ovšem nepovažuje. „Nejdříve jsem si nedokázal představit, že bych to podstoupil. Tady se všichni převlékají, což já bytostně nenávidím. Dokonce v divadle nesnáším jakékoli paruky, a tady jsem se tomu nevyhnul. Byla to tedy určitě výzva.“ V show ztvárnil už například Ellu Fitzgerald, The Offspring či Juraje Kukuru.

Bydlet jako…
Roman Zach má vlastní zkušenosti s rekonstrukcí historického domu, navíc vystudoval stavařinu, a tak v pořadu Bydlet jako… ví, o čem mluví, a může i přiložit ruku k dílu. „Stavařina mě lákala od dětství, protože tatínek jezdil u vodohospodářských staveb s mixem. Já s ním chodil občas do práce, kde jsem míchal beton, a přál jsem si, abych mohl s tím mixem také jezdit.“

TOM FRANZKI