Mluvil jsem už s několika herci, kteří v dětství ministrovali. Vy k nim také patříte. Mělo to „divadlo“ v kostele vliv na vaši pozdější volbu profese?
Ani náhodou! I když máte pravdu, že divadlo to je. Už ty kostýmy! Ano, chodil jsem ministrovat do malého nuselského kostelíku. A dostával jsem honorář. Tři koruny! To pro mne byly obrovské peníze. Nevěděl jsem nic o mši svaté, občas mi kněz napověděl, co mám udělat nebo kam se přesunout. A nejvíc mě bavilo zvonit. Na ten zvonek při vstupu, ale hlavně na ty čtyři malé zvonky na zemi. Já zvonil furt! Jako o život! Kněz na mne občas vrhl pohled, ale nikdy mi nevyčinil. – No a když jsem povyrostl, chodil jsem i na mši. A modlil se. Abychom vyhráli ve Sportce. Nikdy nic. – O hodně let později jsem opravdu vyhrál. Kdo si pamatujete Sazku, víte, že se výsledky vyhlašovaly až za týden, to aby stát nepřišel ani o korunu. Ta vítězství se rozmělňovala mezi počet výherců. No a já jsem vyhrál jednu druhou a tři čtvrté. Týden jsem před usnutím plánoval, co koupím sobě a co celé rodině. Výsledek? Čtvrtou zrušili úplně a za druhou jsem dostal dvacet korun. Tehdy jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Aspoň ne pro mne.

Jak jste na tom s vírou v Boha dnes?
No, nevalně. Jakousi kosmickou sílu cítím. V tom jsem pokorný. Ale jestli je to jen koexistence, interakce, zkrátka náhoda, to opravdu nevím, to se mohu jen domýšlet. Že je život zázrak, na tom se shodneme všichni. Ale proč věnujeme tolik peněz a síly život potlačit, to mi rozum nebere. Kdyby existoval Bůh jako tvůrce života, tak by s těmi lumpy, kteří mu ničí dílo, pořádně zatočil.

Nedávno jste načetl detektivní audioknihu Zázrak svaté Winifredy, jehož hlavním hrdinou je benediktýn bratr Cadfael. Ten vstoupil do kláštera až v pokročilém věku, mimo jiné proto, aby si odpočinul od žen. Co by se muselo stát, abyste vy vstoupil do kláštera?
Nic. Klidně bych tam vstoupil hned. Je tam klid, chládek, kde spát, co jíst. A proč tam nejdu? Protože tam cítím přetvářku, pokrytectví a – divadlo. To je příliš složitý problém, než abychom o něm plkali v tisku. Ale jedna věc mi na církvi vadí. Občas, za vedra, rád vejdu do chrámu, abych se ochladil. I v myšlenkách. A po Praze najdu řadu kostelů zavřených nebo zpoplatněných. Například ten můj, Petra a Pavla na Vyšehradě. Proč? Proč je tentýž chrám v Brně lidem otevřený dokořán? Zadarmo. Nejde mi to do kebule.

Odsvěcené kostely v Praze:

Zmínil jste se o tom, že vám při práci na Zázraku svaté Winifredy dělala problém výslovnost velšských jmen. Které jméno vás například potrápilo?
Už i to jméno Cadfael! Se jmény je někdy problém. Mozek se stará o podstatnější věci, než je transkripce jména velšského, irského, britského, natož o nářečí. Vy se staráte o děj, situaci a nemáte čas se ohlížet na výslovnost, a bum! Najednou máte slovo, na kterém se zadrhnete. Musíte opravovat. Vypadnete z rytmu, z napětí, a když se přes to překodrcáte, zakoknete se na něčem tak obyčejném, jako je chleba s máslem.

Audioknih jste namluvil hodně. Kolik jste si jich ale poslechl?
Málo. Mně už tolik času pro život nezbývá. Ale! Pokaždé si aspoň kousek pustím, abych ochutnal. A taky abych se poučil ze svých vlastních chyb. 

Váš hlas doprovázel spoustu dokumentárních filmů. Jste díky nim vzdělanější?
Snad ano. Do té doby, než všechno zapomenu. Tahle zběsilá doba je plná informací. Kdybych měl cestovat na všechna místa, kam se dostanu s dokumentem, potřeboval bych nejmíň tři životy.

Je známo, že jako dabér máte rád hlavně Roberta Redforda. Co vám na něm imponuje a odkoukal jste od něj nějaké herecké grify?
Vynikající herec s vynikajícím hereckým osudem. Rád se na jeho umění přiživuju. Závidím mu. Ale tak, že mu zároveň fandím. Grify? Ne, neodkoukal. On si jde svou cestou, já také svou. Občas mě nachytá při nádechu před větou. Někdy ho udělá, někdy neudělá.

Hrál jste v mnoha divadlech a mnoha představení. Ve kterém divadle se vám hrálo nejlépe a na které představení nikdy nezapomenete?
Nejlépe v libereckém divadle F. X. Šaldy v představení Féliciena Marceaua Vajíčko v režii Miloše Horanského. Role Magise mě neskutečně bavila. Málokdy jsem se tak těšil do práce.

A kdybyste měl jmenovat jednoho vzácného hereckého kolegu nebo kolegyni, se kterými byla radost stát na jevišti, kdo by to byl?
Babka, Prýmek, Řehák, Němeček, jména herců mizí jako sníh. A tohle byli vzácní kolegové oblastních divadel. A nejen oni! Ale kdybych mohl jmenovat jména, která mi byla srdečně nejblíž, tak je to Václav Voska a Radovan Lukavský.

Kde vás v současnosti můžeme vidět na divadle?
Nikde. Nikde pro mne asi není místo.

Nejen vaše žena, ale i dcery Patricie a Pamela jsou herečky. Když se vás zeptají na názor na svůj herecký výkon, jenom chválíte, nebo i kritizujete?
Bavíme se jako kolegové. S humorem a nadhledem.

Hráli jste někdy spolu, anebo se k tomu případně chystáte?
S Patricií jsem točil seriál Cesty domů. Bylo to pro mne hodně zvláštní. Hrála nezvladatelnou dceru, kterou odmítám přijmout za svou. Hrála to dobře. Ale já jsem trpěl trémou. Za ni.

Od 31. prosince 2018 je vám 70 let. To je věk moudrosti, klidu a nadhledu. Souhlasíte?
Musím? Ne.

Díky chorobám, které jste v životě prodělal, jste si jistě udělal názor na české zdravotnictví. Jaké s ním máte zkušenosti?
Celkem slušné. Občas i výjimečné. Při rozdrcené patě. Při perforaci žaludečního vředu. Při nečekané zástavě srdce. Rozhodně lepší, než když mého otce nechali zemřít v sanitce na infarkt před poliklinikou v 56 letech.

Líbil se mi cyklus Boží dar – příběhy českých potravin, který jste točil pro Českou televizi. Máte rád tlačenku, pivo, máslo, knedlíky, slivovici, špekáčky a vůbec všechny ty skvělé české potraviny?
Samozřejmě že mám! Ale většinou se jim vyhýbám, protože nechci chodit po světě jako Otesánek. Nicméně když si mohu vybrat, vždycky dám přednost české kuchyni. A právě ty nejjednodušší lahůdky mám nejradši. Od ovaru, pečeného kolena až po svíčkovou, rajskou a koprovku.

Léto je pro herce čas prázdnin. Dodržujete je?
Ne. Práce je svatá.

A jak nejradši trávíte dovolenou, když ji máte?
Prací. Už mě nebaví cestovat. A Praha je tak krásná, když všichni vypadnou. Než bych se trmácel do Chorvatska, nechal se otravovat rakouskými policajty, trčel na dálnicích v zácpách a pak u moře zakopával o české turisty, vyjdu si třeba do chládku na Žofín. Tam není ani jeden Čech. Zato Japonců, Američanů, Britů, Němců, Italů… tam si připadám víc ve světě než kde jinde.


Herec a dabér Pavel SoukupPavel Soukup

* Narodil se 31. prosince 1948 v Praze.
* Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově a v roce 1974 úspěšně absolvoval DAMU.
* Po studiu působil v oblastních divadlech v Olomouci (1974–1978) a v Liberci (1978–1982). V roce 1982 se vrátil do Prahy, kde hrál v Městských divadlech pražských, především v Divadle ABC, a stal se členem souboru Hudebního divadla v Karlíně.
* Od roku 1980 se objevoval v televizních pohádkách, komediích a také v seriálech (například Náhrdelník, Život na zámku, Ordinace v růžové zahradě).
* Daleko známější je ovšem jeho hlas – jednak díky mnoha dokumentům, k nimž namluvil komentář, a také díky práci v dabingu. Namluvil třeba Arnolda Schwarzeneggera, Robina Williamse, Gérarda Depardieua, Michaela Douglase, Harrisona Forda, Bruce Willise nebo Roberta Redforda. Z mistrovství v dabingu byl několikrát oceněn.
* S bývalou manželkou Zuzanou Geislerovou má syna Adama a se současnou ženou Isabelou děti Pavla, Patricii a Pamelu.