13. října měla ve Vršovickém divadle Mana premiéru hra Teror, která sem vlastně přešla z Městských divadel pražských, kde jste ji hráli do letošního června. Hrajete v ní státní zástupkyni. Byla to vaše první „justiční“ role?
Ano. A potěšilo mě, že jsem do ní byla obsazena, protože se vymykala typu rolí, které jsem v životě hrála. Teror je, jak říkají Němci, takzvaná Sprechspiele, tedy hra, kde se hodně mluví, a na té jazykové konstrukci velmi záleží. Státní zástupci obvykle nemluví tak emotivně, jak jsem byla zvyklá u jiných rolí, ale pečlivě argumentují a řadí souvětí, aby nemohli být nařčeni z ovlivňování. O to také ve hře jde, že se s divákem nijak nemanipuluje. Takže moje první hra z justičního prostředí a na jejím konci mám hned patnáctiminutový monolog.

Patnáctiminutový monolog?
Šest a půl strany právnických argumentů. Pokud někdy v textu klopýtnu, velmi rychle se vzpamatuju, protože přesně znám smysl toho, co říkám.

Ve hře se řeší dilema, zda je vinen pilot bojového letounu, který sestřelil unesené letadlo se 164 cestujícími, aby ochránil 70 tisíc lidí na fotbalovém stadionu před teroristickým útokem. Inscenace je zajímavá i tím, že má dva konce, mezi nimiž si volí samotní diváci. Který konec vyhrával?
Nejen u českých diváků, ale po celém světě – představení Teror se hraje ve 26 divadlech ve světě – vyhrával konec, že pilot je nevinen. V tuto chvíli 63 procent populace, která hru viděla, rozhodlo pro pilotovu nevinu. To znamená, že zbývá 37 procent těch, kteří říkají, že je vinen, což je vlastně i stanovisko mé postavy státní zástupkyně. Je zajímavé, že maximální počet procent, který jsem získala v českém prostředí, byl 28.

Máte osobní zkušenost s českým soudnictvím?
Nemám. Nikdy jsem nebyla účastníkem soudního řízení, i když jsem několikrát chtěla být, protože některé bulvární noviny jsou pro herce tvrdým oříškem. Se soudy tedy nemám žádnou zkušenost, ale protože se zajímám o veřejné dění a o politiku, vím, že je to nesmírně důležitá část našeho běžného života. Někdy to bývá obtížné, bolestné i nechutné a lidé ztrácejí víru ve spravedlnost. Výklad zákonů je někdy velká hra právníků.

Když vám někdo nabídne roli, co vás zajímá jako první?
V každém případě si ji přečtu. Na nabídky typu „máš hlavní roli“ neodpovídám. To je pro mne podružné. Zabývám se smyslem té hry, a pokud je to komedie, tak její zábavností. Nechci jít po nějakou úroveň, takže nemám ráda komedie, při kterých se má divák pouze řehtat a není tam žádný přesah, aby mohl aspoň na chviličku zvážnět.

V rozhlase jste mluvila o tom, že někde hrajete králíka a baví vás hrát si s ušima. Ve kterém představení to je?
To je představení Holky z kalendáře, které bude mít v prosinci derniéru, a je napsáno podle skutečného příběhu několika britských žen, které ve velmi pozdním věku nafotily vtipné polonahé fotografie, aby pomohly zakoupit do čekárny na onkologickém oddělení v nemocnici sedačku pro příbuzné pacientů. Pro figuru králíka jsem si vytvořila svůj kostým a přemýšlela jsem, čím ho oživit. Napadlo mě, že by mohl hýbat ušima, a tak jsem si nechala do uší toho plyšového overalu našít dvě růžové kapsičky, do kterých před diváky zasunu dráty od žaluzií, takže se jimi dá stříhat a podobně.

Vyzkoušela jste si hodně seriálů. Hrála jste třeba v Cestách domů, Vinařích, v Ohnivém kuřeti, hrajete v Ulici. Když porovnáte způsob natáčení dnes a třeba v předrevolučním Velkém sedle, kde jste hrála, co vám z toho srovnání vyjde?
Rychlost, kterou se dnes seriály točí, je nebývalá. Dnes máme několik štábů, změnila se technologie, dříve se točilo na filmové kamery, a teprve pak se materiál stříhal, teď se stříhá okamžitě a ve střižně se to jenom dodělá. Jednu scénu točíme na tři kamery, na filmovou kameru jsme točili jenom jeden jediný záběr. Pětistránková scéna se dá natočit během hodiny a půl, tehdy trvala hodinu a půl příprava jednoho záběru, ve kterém byl třeba pětivětý dialog.

Když jdete brzy ráno natáčet Ulici. Jak dlouho tam pobudete?
Záleží na tom, jak je ten den naplánován. Někdy se stane, že můžu odejít po dvou hodinách, to je pro mě dárek, takže zvednu oči k nebesům a poděkuju. Ale někdy jsem tam až do představení, třeba do pěti hodin do večera.

To si asi nemůžete moc plánovat den.
Já to vím dopředu a počítám s tím. Mimochodem, čím jsem starší a čas mých závazků se zrychluje, musím být lepším manažerem. Což je u mě složité, protože nejsem žádný přepečlivý člověk. Můj diář je poškrtaný, nemám vždycky stejnou tužku, takže vypadá, jako když do něj psali čtyři šílenci. Úkoly zaznamenávám, jak přijdou, takže potom vezmu zvýrazňovače a zaškrtávám si ty věci barevně. Můj diář vypadá stejně, jako vypadá můj život.

Váš bratr Vladimír Smutný je uznávaný kameraman. Už jste si zahrála v nějakém filmu, který točil?
Zahrála jsem si ve dvou filmech – Výchova dívek v Čechách a Tři bratři. Obě to byly menší role, ale společné natáčení pro mě bylo absolutním svátkem. Oba máme v životě tolik povinností a také máme své soukromí, takže se nevidíme moc často, a proto jsem byla ráda, že můžu Vláďu vidět. I když se někdy musím smát. Třeba v tom prvním filmu jsem hrála učitelku, která držela v ruce sklenici se žížalami. Vláďa byl někde na balkoně školy a snímal detail mé ruky s obličejem a volal na mě: „Ať ta žížala leze doprava! Ať leze doleva! Ať se ohne! Podrbej ji, ať se hýbe! Teď se nemá hýbat!“ A já jsem si v duchu říkala: „Kdyby tě viděla maminka, ta by tě přetrhla!“

Jak prožíváte filmy svého bratra? Viděla jste Nabarvené ptáče?
Viděla jsem ho a při jeho sledování se mi přihodil velmi zvláštní úkaz. Já jsem vyrostla s bráchou, který byl pořád v koupelně a zvětšoval černobílé fotky. Dopředu jsem věděla, že z něj jednou bude mistr, ale nevěděla jsem, jak na mě Nabarvené ptáče bude působit. Když ve mně ten film dozníval, měla jsem naprosto euforický pocit, protože v něm bylo jasně vysloveno, co je v tomto světě nebezpečné. Samota, duchovní a sociální bída, vyloučenost, nevzdělanost a válečný stav. To v lidech z různých důvodů odšpuntovává temné stránky naší povahy, které máme všichni. Takže u mne se dostavila taková zvláštní úleva, že teď už je to tedy pojmenované a že se dá něco dělat, aby se to nestávalo. Drastické záběry nebyly na tom filmu to nejdůležitější. Kdybyste se mě okamžitě po promítání zeptal, jak Vláďa dělal kameru, tak nevím nic. Sledovala jsem pouť toho chlapce, šla jsem s ním všemi hroznými zážitky a bolestí, měla jsem lehounce zamžené oči slzami, ale nebránilo mi to v tom, abych si uvědomovala to, o čem jsem teď mluvila.

Nabarvené ptáče:

Kromě všeho toho hraní v divadle a televizi ještě objíždíte republiku s kytarou a zpíváte své písničky. Prohlásila jste, že k herectví patří určitý strach, ale při zpívání ho nemáte. Čím to je?
Tím, že nezpívám jako herečka, ale sama za sebe. To je ta osobní rovina, která mi kompenzuje tu spoustu rolí, ve kterých dělám to, co chtějí tvůrci. Prostě chci o něčem rozhodnout také sama. A to se děje v mých písních. I proto se frekvence mých koncertů zkracovala v období, kdy jsem se nějakým způsobem sama sobě ztrácela. To bylo třeba v 80. letech, kdy už nás všechny míra normalizačního presu unavovala, bolela a štvala. A potom až kolem šedesátky, kdy ze mě spadla veškerá tréma. Přestala jsem se zabývat tím, co si budou lidi myslet a jestli to někoho bude zajímat. Prostě jsem to těm lidem osobně zazpívala a oni to osobně brávali.

O čem zpíváte?
Moje písničky jsou emotivní. Já jsem milovník poezie, takže je pro mě důležité, aby obraz nebyl lidem předaný jako na talíři. Aby si mohli vybavit něco svého, aby měli prostor pro svou vzpomínku. Témata jsou různá, někdy milostná, někdy se týkají společnosti, ale vždycky mají osobní stanovisko.

Vaše dcera má za manžela námořníka, který třeba měsíc není doma. Klade to na vás jako na babičku dvou vnuků zvýšené nároky?
Nesmírné nároky. Po tři neděle můžu očekávat, že Terezka zavolá. Zrovna dneska mi volala, že chlapci, které jsem měla ráno odvézt do školy a do školky, leží s bolavým krkem, kašlou, smrkají a že s nimi zítra budu celý den doma. Naštěstí mám zrovna volno. Další den už musejí do školy. Nedá se svítit, to už pracujeme obě. Takže jsem k dispozici na rychlé výpomoci nebo u ní s kluky přespím, aby ráno mohla odejít a nemusela platit celou noc paní na hlídání. Ale pak nastane období, kdy se námořník vrátí a já o nich tři neděle neslyším. To vyrovná můj soukromý život.

Kluci onemocněli, ale vy máte ráda zahradničení a vyznáte se v bylinkách. Léčíte jimi sebe a rodinu?
Občas dělám sirupy proti kašli – sedmikráskový, jitrocelový… Je pravda, že se kloníme k té zdravé části výživy a léčby, i když samozřejmě něco léčit bylinkami nejde. Ovšem vždycky je to podpůrná věc. Pokud je možné bylinky pěstovat, tak je pěstuju. Divoké bylinky pěstovat doma nejde, to musím vyrazit do přírody. Pokorně sednout do trávy a trhat sedmikrásku po sedmikrásce.

Jaké rostliny tedy pěstujete doma?
Teď už mám zahradu jen na 330 kilometrů vzdálené chalupě, a tam jsou jenom stromy, které jsem sadila nebo roubovala. Dneska už mám jenom malý balkon, a ten vypadá – jak prohlásila jedna moje sousedka, která bydlí naproti – jako by na domě přistál veliký zelený včelí roj. Rozhodně tam mám různá mini rajčata, běžné bylinky, květiny a v posledních pěti letech jsem se dala do shromažďování kaktusů a sukulentů.

Co vás na nich zaujalo?
Že můžu odjet na dovolenou. Ale kaktusy jsou zvláštní, ony se vám odmění za to, že s nimi dobře zacházíte. To je pak velká krása. Květy trvají krátce, ale já mám díky nim rozsvícený den.

Navíc máte jeden pro ženu netradiční koníček, rybaříte.
Asi bych měla spíš říct, že jsem rybařila, protože tuhle sezonu jsem nebyla ani jednou. Povolenku už nemám dávno. Chodím občas s přáteli na soukromé revíry, kde si to zaplatím. Ryby pouštím, ale už jsem se dopracovala i k velkým kaprům, a to je pak radost.

Na co se momentálně těšíte?
Momentálně se těším na koncerty, které budu mít s bezvadnou kapelou Rodinná fúze, což je můj kytarista a jeho dva synové, dvojčata, takoví pankáči, kteří se rozhodli, že se mnou budou hrát moje poetické písničky.

Jitka Smutná

*narodila se 16. dubna 1952 v Praze jako nejmladší ze čtyř sourozenců.
*Vyrůstala se třemi bratry, z nichž jedním je kameraman Vladimír Smutný.
*V roce 1974 absolvovala herectví na DAMU, následně působila ve Východočeském divadle Pardubice (1974–1976), ale už v roce 1976 ji zlákal do Ostravy režisér Jan Kačer.
*Právě v Ostravě se jí narodily obě děti, Tereza a Jakub, a zdejší angažmá jí přineslo spoustu krásných rolí.
*V roce 1990 se vrátila zpět do Prahy, kde byla do roku 2006 členkou činohry Národního divadla. Odtud přešla v témže roce do souboru Městských divadel pražských. Zahrála si i na dalších pražských scénách (Divadlo Bez zábradlí, Divadlo v Řeznické, Divadlo Na Prádle, Divadlo Palace). V současnosti ji můžete vidět například v Divadle Ungelt (Přítelkyně) nebo ve Vršovickém divadle Mana (Teror).
*Známá je z filmů (např. Sedm hladových, Návrat idiota, Otesánek) a ještě populárnější je díky televizi (seriály Ordinace v růžové zahradě, Cukrárna, Soukromé pasti, Cesty domů, Vyprávěj, Svatby v Benátkách, Vinaři, Ulice).
*Pravidelně koncertuje se skupinou Rodinná fúze.