Na Českém rozhlasu Dvojka se každou neděli v 10 hodin dopoledne vysílá pořad Zlaté časy, kde vzpomínáte na své mládí, vyprávíte historky ze života a pouštíte své oblíbené písničky. Jak se na pořad připravujete?
Ono se to vyvíjí s počtem dílů, které už jsem natočil. Zpočátku jsem se připravoval daleko víc v domnění, že bude dobré, když budou příběhy vycizelované. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem schopen zvládnout historky odvyprávět tak, jako bych vysílal živě, tedy spatra, a že to pořadu prospívá víc než prefabrikáty s předem vybroušenými větami. Ono by to působilo škrobeně. Posuzuji to i podle zpětné vazby od posluchačů, kteří se mě často ptají, jestli je pravda, že Zlaté časy vysíláme živě. Ta autenticita je způsobena tím, že sice vím dopředu, o čem budu vyprávět, znám ten příběh, ale nečtu ho.

Každý týden jeden pořad, za rok 52 hodinových pořadů. Nebojíte se, že vám historky jednoho dne dojdou?
Strach je silné slovo. Já se třeba bojím, že budu nemocný nebo že se stane něco fatálního se světovými zásobami vody. To jsou věci, kterých se má člověk bát, ale že bych měl strach z toho, že mi dojdou historky, to ne. Spíš se na ten okamžik těším. Jsem zvědavý, jak zareaguji, až si sednu nad prázdným papírem a budu vědět, že za dva dny točím 89. díl pořadu Zlaté časy. Jsem nesmírně zvědav, co to s mou kreativitou a schopností improvizovat udělá. Možná se dostanu do slepé uličky, na jejímž konci budou dveře, od kterých nebudu mít klíč, a poděkuji Českému rozhlasu za milou spolupráci. Ale jsem přesvědčen, že do té doby přijde spousta dalších historek, které nejen sbírám, ale také trochu přitahuji. Strach z toho nemám.

Je to vaše první zkušenost s rozhlasem?
Vůbec ne. Já jsem dokonce absolvoval konzervatoř v šestém ročníku absolventskou prací na téma Mikrofonní herectví. Odvedl jsem velký kus práce. Kdybyste se ocitl v archivu Československého rozhlasu, zjistil byste, že jsem tu účinkoval už od sedmnácti let v mnoha pohádkách, hrách a seriálech. Načítal jsem tu například Procitnutí jara, Tajný deník Adriana Molea s paní režisérkou Valentovou, hodně jsem dělal s Karlem Weinlichem nebo Ivanem Holečkem.

Zajímá mě váš kamarád Josef Vydra alias Vítek Malinovský, o kterém často vyprávíte a s nímž jste v mládí zažil nejedno dobrodružství. Které z nich považujete za vrcholné?
V jakési osudovosti to byl náš amatérský zásah do brzdového systému staré oktávky, kam jsme namontovali brzdová prasátka obráceně, takže místo aby rozpínala brzdové čelisti, stlačovala je k sobě. Takže to byly první brzdy, které umožňovaly zrychlení automobilu. V tom jsme byli velice revoluční. Je to vtipná historka, lidé se smějí, když ji vyprávím, stejně jako vy, ale my jsme díky tomu opravdu proletěli přes čtyřproudou Leninovu třídu (dnes Evropská třída – pozn. red.) opepřenou dvěma tramvajovými pásy. Naštěstí se nám nic nestalo.

Nedávno měla v divadle ABC premiéru hra Revizor, ve které hrajete hejtmana. Znáte jména herců, kteří tuto roli proslavili? Nebál jste se toho úkolu?
Ne! Proboha, proč bych se bál? To už by se nikdy nemohla hrát Lucerna, Vojnarka nebo Tři sestry. Co by mi bylo platné, kdybych měl trému? Od začátku jsem k tomu přistupoval s velkou pokorou, ale zároveň jsem věřil tomu, že díky spolupráci s režisérem Davidem Drábkem máme šanci vykročit z té tradice směrem, který je Davidovi vlastní. To znamená, že pro někoho vznikne inscenace hodná obdivu a spoustu lidí naopak naštve, tak jak se to na Drábka sluší a patří. A to se stalo i v tomto případě. A musím s povděkem říct, že většinou se to lidem líbí, představení má úspěch a je to sranda.

Hrál jste někdy před Revizorem podobnou divadelní klasiku?
Na škole s profesorem Dalimilem Klapkou, který mě připravoval na dráhu činoherního herce a kterého jsem vlastně trošku podrazil tím, že jsem skončil v šantánu. On si ode mě sliboval výkony tohoto typu, a proto si mě ponechal celých šest let konzervatoře, hýčkal si mě, a já jsem mu pak zběhnul k děvčatům do Semaforu. Takže já jsem si zahrál třeba v Medvědovi, tu slavnou roli, kterou hrál Jan Werich se Stellou Zázvorkovou. Měl jsem možnost hrát i v jedné současné sovětské hře v Divadle E. F. Buriana. Na Vinohradech jsem naposledy hrál také v činoherním představení Nevzdávej to!, odehrál jsem spoustu zájezdovek, takže já nejsem jenom muzikálový herec z Trháku nebo Mýdlového prince. S činohrou jsem byl v kontaktu po celou svou kariéru.

V rámci zájezdového představení Dokonalá svatba se spolkem Indigo company jste na jevišti se svou manželkou. Jaké to je?
Na tuto otázku odpovídám velice často a vždycky se musím dlouze zamyslet, abych nakonec zjistil, že mě nic originálního nenapadá. Velice často se ptají i Petra Kostky, jaké to je na jevišti s Carmen Mayerovou a stejné to bylo u Preissových. Je to dáno tím, že děláme takové povolání. Kdybychom byli ortopedi, pravděpodobně bychom se často setkali nad stejným rentgenovým snímkem. Kdybychom oba jezdili s tramvají, tak se občas v Praze potkáme na křižovatce a zamáváme si, jestli mi rozumíte. My se na jednom jevišti setkáváme už od konzervatoře. Jsme spolužáci. Se Simonou už jsem se potkal v Tillu Ulenspiegelovi, kde hrála moji milenku. Hráli jsme v představení Blue session, kde jsem jí složil písničku a ona mi seděla na pianinu. Vidím to jako dnes…

Divadlo Semafor letos slaví 60 let od svého založení, vy tam působíte od roku 1986. Na které představení nebo zážitek z této scény nikdy nezapomenete?
Hrozně dlouho jsme hráli představení Život je jen náhoda v obnošený vestě – režíroval ho Radek Balaš, se kterým jsem pak navázal dlouhodobou spolupráci, ať už jako autor nebo herec v jeho muzikálech – a to bylo výjimečné představení v tom, že jsme se tam trošku utrhli ze řetězu, když to řeknu trochu nadneseně. Myslím partu okolo Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Já jsem tam měl roli tatínka, hodně jsme improvizovali, a to mě velmi bavilo. Nejsem úplně přesvědčený, že to stejně bavilo i Jiřího Suchého, nicméně toto představení, které jsem měl hodně rád, na repertoáru vydrželo asi jedenáct let. Pak jsem měl hrozně rád představení, kde jsem neměl ty největší úkoly. Výborné představení bylo Jonáš, dejme tomu v úterý, kde Jitka Molavcová poprvé zazářila jako Žofie Melicharová. Musím říct, že jsem velice často jen sloužil. Mé úkoly byly tak nepatrné, že to divák ani nezaznamenal. Většinou jsem se jenom tak mihnul u klavíru. Až v posledních letech jsem dostával větší příležitosti, jenomže to už bylo v době, kdy jsem si začal uvědomovat rychlík svého života, který pomalu ale jistě zrychluje, a já už jsem měl pocit, že za chvilku zahlédnu brzdová světla. A proto jsem se rozhodl jít vstříc jiným nabídkám, které se zaplaťpánbůh začaly kolem mé padesátky rojit, a já jsem vlastně restartoval celou svou hereckou kariéru.

Napsal jste knihu Prodloužená jízda. Jaká to pro vás byla zkušenost? A napíšete další?
Určitě napíšu další. Baví mě to, domnívám se, že mi to i jde. Ze své podstaty jsem člověk, který je zvyklý lidi bavit a rozesmávat, a myslím, že se mi to daří i v psaném slovu. Z toho jsem měl největší strach, aby to nebylo ukecané. Moje verbální vyjadřování je totiž někdy zbytečně rozkošatělé. Uhlídat myšlenku v psaném textu je ještě mnohem těžší, a to jsem se naučil. Knížka je na světě a teď mi přišla zpráva, že se chystá její dotisk, což asi znamená, že se prodává.

Hrál jste v několika kapelách, dnes působíte ve skupině Wooden Shoes a hrajete také sólově. Je to vaše konečná stanice, nebo máte touhu jít někam dál?
Už před rokem a půl jsem dal dohromady repertoár s výbornými muzikanty mimo kapelu Wooden Shoes. Hráli jsme pod názvem Václav Kopta & band. Byli to všechno členové kapely Michala Hrůzy, protože můj synovec Emil Kopta je jeho kytarista a přivedl s sebou i další spoluhráče, z nichž jediný baskytarista Tomáš Skřivánek nehraje u Hrůzy, ale s Plastic People Of The Universe. Poprvé jsem byl obklopen profíky, kterým jsem nemusel vysvětlovat třeba to, že G je o kousek výš než F. Hrozně mě to bavilo, poprvé moje písničky zněly tak, jak mají. Udělali jsme i několik nahrávek ve studiu, a pak jsme se rozešli, protože jsme zjistili, že vůbec nemáme čas. S pokorou se vracím k Wooden Shoes, tedy k Dřevákům, a máme před sebou několik koncertů i na festivalech.

Napsal jste mnoho písňových textů. Jak vidíte budoucnost této tvůrčí disciplíny v době, kdy vám konkuruje například internetový Rýmovač, který napíše píseň skoro za vás?
Toho bych se nebál. Když se objevily první počítačové programy, které samy generovaly hudbu, tak se také říkalo, že je to konec hudebních skladatelů. Dokonce se nějací ajťáci neúspěšně pokusili s takovým programem dokončit torzo Dvořákovy nedokončené skladby. Myslím si, že z programů na tvorbu textů vylezou podobné blbosti, které by nepodepsal ani Jára Cimrman.

Na divadle, v televizi i ve filmu působíte velmi suverénně. Jste takový suverén i v životě?
Ne, to jsem se naučil. Já jsem velmi přecitlivělý člověk. Můj celoživotní problém je, že mě spousta věcí dojímá a většinu života jsem prožil jako ustrašený introvert. Programově jsem se naučil budit v lidech dojem, že jsem suverénní, být přesvědčivý ve svém projevu a jistý si vším, co dělám. Ale uvnitř je pořád to ustrašené, lehce autistické dítě, které osm hodin denně točí volantem a hraje si na autobusáka. Tím to vlastně celé začalo, že jsem se před kamerami a celým národem vyznal z toho, co mým rodičům opravdu dělalo vrásky a měli strach, že je se mnou něco špatně. Já jsem přišel na ten systém, jak to funguje, ale přišel jsem na něj až ve zralém věku. Pokud člověk nejde štěstí naproti určitou dávkou suverenity, tím, že se přinutí určité věci udělat a přinutí systém, aby se přizpůsobil jemu, tak se nic nezmění. V okamžiku, kdy se mi narodily dvě zdravé děti, jsem usoudil, že pokud jde o míru osobního štěstí, ničeho víc v životě nedosáhnu. Pak jsem si řekl, že zkusím rozjet i tu hereckou kariéru. Šel jsem tomu naproti hodně razantně, to přiznávám. A díky té masce veselého chlapíka, kterou jsem si nasadil, se mi podařilo rozbít toho křehkého porcelánového šašoura, který ve mně sedí. Ale není dobré ho úplně zatracovat, protože nikde není psáno, že obláček poněkud trapné české slávy nesplaskne a já nepřistanu pozadím zase v ilegalitě, ve které jsem žil dvě třetiny života. Proto je i dobré, aby se člověk ze sebe nepodělal. To není úplně to slovo, které by mělo náš rozhovor ukončit, ale vy si poradíte.

Václav Kopta při focení pro rozhovoru pro Deník 11. června v Praze.Václav Kopta 
* narodil se 21. června 1965 v Praze
* je synem textaře Pavla Kopty a vnukem básníka a překladatele Josefa Kopty
* vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři
* v roce 1982 se proslavil jednou z hlavních rolí ve filmu Karla Smyczka Sněženky a machři
* od roku 1986 byl členem hudebního divadla Semafor, kde účinkoval například v představeních Život je jen náhoda v obnošený vestě, Jonáš, dejme tomu v úterý, Mé srdce je Zimmer frei nebo Kytice. Do povědomí veřejnosti se vrátil v roce 2008 díky filmu Sněženky a machři po 25 letech 
* na TV Nova vystupoval v pořadu Mr. GS (2008-2010), kde dělal hudební doprovod. Od roku 2014 hrál jednu z hlavních rolí v seriálu TV Nova Ulice
* mohli jste ho vidět v seriálech Vyprávěj, Gympl s.r.o., Okresní přebor nebo Svět pod hlavou.
* letos začal na České televizi uvádět svou talk show s názvem Koptashow
* jako autor textů se podílel na několika muzikálech, napsal písňové texty pro řadu populárních zpěvaček a zpěváků
* je členem skupiny Wooden Shoes a své vlastní kapely Václav Kopta & band
* jeho manželkou je herečka Simona Vrbická, s níž má dcery Františku a Janu.