Farskou kuchařku napsal společně s Miroslavem Mackem a jeho ženou Petrou, křest měla v říjnu. Jako vánoční dárek pohladí po duši ty, kteří stejně jako Zibi mají rádi dobré jídlo a pití a zároveň jsou ctiteli tradic. Knížka má podtitul Tradiční rok v české kuchyni. Podle Zbigniewa Czendlika neobjevuje nic nového, ale poukazuje na to, co už tu kdysi existovalo. Jedním z jejích kmotrů byl šéfkuchař Jaroslav Sapík, velký propagátor tradiční české kuchyně a hodnot. Jak spoluautor Farské kuchařky přiznává, odborník na vaření zrovna není, ale když je třeba, uvařit si umí.

Dělá vám nová knížka radost? Jak k tomu vlastně došlo, že je „na světě“?
Přišel jsem s takovým nápadem, kterého se ujal Miroslav Macek. Známe ho jako bývalého ministra, stále je ztotožňován s politikou, ale málokdo už ví, že je překladatelem a publicistou, napsal knihu Saturnin se vrací. Já jsem byl tím inspirátorem a Mirek si to vzal za své, to bádání, pátral v různých historických dokumentech, v archivech, jeho žena přispěla kapitolou o vínu, kterému se věnuje. Křesťanství napomáhalo rozvoji vinařství. Vzniklo společné dílo, ze kterého mám radost. Nemůžu říct, že by se Farská kuchařka prodávala tak jako Postel hospoda kostel, ale jsem spokojený. Zpětná vazba je výborná, knížka byla napsána s určitou nadsázkou, humorem, lidem se líbí. Už jsem byl mnohokrát požádán, abych kuchařku podepsal a napsal do ní své věnování, stane se vánočním dárkem.

Když jsme u toho jídla a je před Štědrým dnem, jak vypadá vaše štědrovečerní večeře?
Já nemám štědrovečerní večeři, ale oběd. Štědrým dnem pro mě kulminuje období, které je pro mě jako kněze stresové. Koná se mše pro děti, pak půlnoční. Snažím se o to, aby lidé, kteří přijdou do kostela, odcházeli s co nejkrásnějšími pocity. Cítili to vánoční teplo. A já jsem ten topič, který je ve službě. Chce to velkou dávku sebe samého, proto nebývám na Štědrý den moc společenský. Jsem sám a to mi nevadí, takhle prožívám Vánoce už léta, zvykl jsem si na to. Mně samému je se sebou dobře. Je to možná určitý projev solidarity s těmi, kteří by třeba nechtěli být sami, ale z nějakých důvodů sami zůstali. Ze štědrovečerního oběda si vždy donesu kousek kapra a trochu bramborového salátu a dám si je po půlnoční.

Blíží se konec roku, to je čas, kdy řada z nás bilancuje. Co bude váš top zážitek roku?
Asi se budu opakovat, protože se o tom hodně mluvilo a psalo, ale byla to zádušní mše za Karla Gotta. Byl jsem součástí té velké události, která byla spojena se spoustou emocí, závěrečnou modlitbu jsem sám napsal, citlivě jsem vnímal reakce, ohlasy a cokoliv spojeného s touto velkou osobností. Zádušní mše, to byl velmi silný zážitek na dlouho.

Máte motto, kterým se řídíte?
Mám jich několik, ale mé hlavní motto jsou slova polského básníka Jana Twardowskieho, který říká: Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí. A opakuji ho všude. Když mám nějaké besedy, když mám svatbu, křtiny, tak většinou končím tímhle mottem. Kdysi jsem nad těmito slovy přemýšlel a meditoval. A přišel jsem k poznání, že jednou, až budeme na konci a budeme svůj život bilancovat, tak nás nebude mrzet to špatné, co jsme udělali, pokud jsme byli schopní říct omlouvám se, nechtěl jsem, odpusť. Ale co nás bude mrzet nejvíce, bude to, že jsme mohli milovat a nemilovali, že jsme mohli pomoct a nepomohli, že jsme mohli odpustit a neodpustili. To přeji sobě i ostatním, aby nám příležitost milovat, pomáhat a odpouštět nikdy neutekla. Život není o tom, neudělat něco špatného, ale udělat něco pozitivního, krásného a dobrého, a za tím běžet.

Kdo je váš životní vzor, pokud takový životní vzor máte?
Myslím si, že je to trošku nebezpečné mít životní vzor, protože když vás ten životní vzor zklame, tak s tím vzorem padají i hodnoty, ve které jste věřil. Nikdo není dokonalý. Já ani ostatním nedoporučuji, aby si mezi současníky hledali nějaké životní vzory. A v minulosti také ne, ani lidé z minulosti nebyli dokonalí. Myslím si, že než aby pro mě byl někdo vzorem, je důležité mít v životě nějaké ideje, myšlenky, na kterých je život postavený. Někdy to jsou i symboly. Několikrát jsem o tom mluvil, že v České republice, to je rakousko-uherský zvyk, přijdete někam do školní třídy a tam je portrét prezidenta. A přesně tohle je nebezpečné. Neměli bychom stavět na osobnostech, ale na úřadu nebo symbolu prezidenta. V Polsku jsme zvyklí na to, že v každé třídě máme polskou vlajku a státní znak. To znamená, že to jsou symboly určitých hodnot, které vyznávám, symboly mého státu. To je bezpečné, protože symbol je symbolem toho nejkrásnějšího a nejlepšího. Pochopitelně pro každého může být symbolem něco jiného, ale je to něco neutrálního.

Jaký jste byl student?
Průměrný až podprůměrný. A to mi, myslím, zůstalo. Pro mě a pro moje rodiče, protože pocházím ze zemědělské rodiny, byla na prvním místě práce, na druhém místě práce a na třetím také práce. Všechno se točilo kolem zemědělství a práce na poli. Učení bylo až na dalším místě. Ani pro moje rodiče nebylo učení cíl. Dnes jsou rodiče velmi sebevědomí a vkládají do dětí až přehnaná očekávání a děti tím někdy až příliš stresují. Já jsem toho byl ušetřen, protože moji rodiče mé známky a výsledky ve škole tolik nesledovali. To, co sledovali, byla známka z chování, jak se chovám. To ano, to bylo jediné, z čeho jsem byl sledovaný. Kdybych měl dvojku z chování, byl by to problém, ale kdybych měl pětku z polského jazyka, tak by to problém nebyl.

Co si vybavíte, když se řekne Orlickoústecko?
Pochopitelně je to místo, kde bydlím. Je to region, kde žiju. Je to Lanškroun, je to moje farnost, fara a skvělí přátelé, které mám kolem sebe. Mám jen ty nejkrásnější pocity, když se mi vybaví Orlickoústecko, protože jsem tady prožil šestadvacet let svého nejintenzívnějšího života. Když jsem sem přišel, tak mi bylo devětadvacet, dnes je mi pětapadesát, takže to jsou ta nejplodnější léta mého života, která jsem prožil tady na Orlickoústecku.

Chtěl byste žít někde jinde?
O svém životě jsem prakticky nikdy sám nerozhodoval a nevybíral jsem si. Ano, určitá rozhodnutí byla, že jsem šel do semináře, nějakým způsobem determinovalo celý můj další život. Ale že jsem v Česku, tak to nebyla moje volba, protože mě sem můj nadřízený poslal. A já jsem to přijal a měl jsem to tak, že jsem byl ve správný čas na správném místě. A když už jsem dostal nějaký úkol, vždycky jsem se snažil, abych to udělat co nejlépe. Já žiju ze dne na den a nedávám si nějaké plány. Dnes jsem v Lanškrouně, zítra tady být nemusím. Dnes dělám to, zítra můžu dělat něco jiného. Nikdy jsem nevynakládal úsilí, abych něco získal, vždycky to přišlo z vnějšku samo. Stejně jako nabídka z Česka pro mě byla výzvou, kterou jsem přijal.

Část modlitby ze zádušní mše za Karla Gott

… Nezlob se na mne, Pane, ale s pokorou bych si dovolil Ti připomenout, že tato návštěva, kterou sis k sobě pozval na věčnou hostinu, je mimořádná. Karel je výjimečný hudebník a zpěvák, milující laskavý a moudrý humor. Proto Tě prosím, dopřej mu i nadále se realizovat. Vyber mu tu nejlepší kapelu, aby mohl zástupy Tvých andělů obveselovat svým božským hlasem. A i Tobě, Bože, jeho koncert doporučuji. Ale hlavně Tě prosím, ať se má u Tebe dobře, ať se cítí skvěle, ať si společně s Tebou osladí kávu o trochu víc, zkrátka ať je mu ve Tvé náruči božsky…