Jak dopadl koncert?
Bylo to neskutečné, divadlo Hybernia bylo úplně vyprodané, na konci mě lidé odměnili potleskem vestoje, ale hlavně – můj dlouholetý partner mě přímo na pódiu přede všemi požádal o ruku! Dostala jsem prstýnek, jsem zasnoubená! Celý tým o tom věděl, já nic netušila… Mám pořád takový neskutečný pocit, teprve jak teď s vámi mluvím, si to začínám uvědomovat, zastihla jste mě v šoku. Bylo to celé veliké, krásné, hodně mě to dojalo. Mám teď tak skvělý tým a manažera, dobré období, tak snad je to znamení, že konečně začala šťastná etapa mého života.

Takže ta předtím byla nešťastná?
Ano. Říkám si, že když mi bude zdraví sloužit a budu si nějak udržovat hlas a aby se na mě dalo trochu koukat, můžu fungovat ještě dvacet let. A že už by tím mohlo skončit bolavé období, které si s sebou táhnu celých patnáct let. Že už by to štěstí nemuselo být tak unavené. Měla jsem teď dva roky odmlku, skoro jsem nevystupovala, to ta Máňa…

Kdo prosím?
Moje nemoc, já si ji musela zhmotnit, tak jí tak říkám. Jde o afektivní bipolární poruchu, maniodepresi, a je to hodně vážná nemoc, která se nedá moc léčit, jenom zmírňovat. Těžké deprese. Snažím se ji, potvoru, potlačit, říkám, že mi vlastně nic není, že jsem zdravá, že jsou to jenom takové přechodné stavy. A taky tvrdím, že jsme s Máňou děsný kámošky, šílenou nepřítelkyní se stává jenom někdy, kdy je to špatné a musím bojovat tvrdě. Beru to tak, že je to nemoc jako každá jiná, že spousta jiných lidí s ní taky bojuje. Nelituju se a hlavně se snažím neobtěžovat okolí, to je celé.

Vy o tom mluvíte jakoby nic, ale tak jednoduché žít s bipolární poruchou není, ne?
Máňa je sice strašná, ale v hlavě jsem si to prostě nastavila tak, že jsem vlastně zdravá Šárka, akorát někdy praštěná. Kolikrát mi moje cvokařka, pardon, paní doktorka, říkala, že sice u pacientů vítá, když jsou pozitivní, ale že jsem opravdu vážně nemocná a nemůžu to až takhle brát. Ale já musím, jinak by to dopadlo špatně, vyrovnávám se s tím po svém. Nemoc mi neskutečně zasahuje do života, byla i důvodem našeho přestěhování do Holandska.

Lepší péče?
Kdepak, tady se o mě starají skvěle, ale já tam byla před pár lety na prázdninách u kamarádky a strašně se mi tam zalíbilo, všechno mi připadalo nádherné. Nejspíš jsem lítala ve svém manickém stavu, kdy je všechno hrozně jednoduché a krásné… Tak jsem tady dala všechno do pořádku, prodala dům a můj partner, teď už vlastně snoubenec, byl a je tak bezvadný, že mě v tom nápadu podpořil. Věděla jsem, že potřebuju změnu, odjet z Čech, abych měla klid a dala se do kupy, protože tady bych to nevydržela.

Přicházejí ty špatné stavy s nějakou pravidelností, dá se to odhadnout?
Kdepak, to je právě ten průšvih, nikdy nevíte, kdy to udeří a jak moc zasáhne. Jsou určité spouštěče, třeba výrazně stresové situace, ale rozhodit vás může i úplná maličkost. Nejlepší období jsou ta manická, kdy je člověk v takovém ajfru, že si myslí, že si může dovolit úplně všechno, ale je to dost nebezpečné, mám léčbu upravenou tak, aby k těmhle přesmykům, jak se tomu říká, docházelo co nejméně. Zklidňuju si mysl jógou a změnila jsem stravu, ze svého jídelníčku jsem třeba úplně vyřadila pšenici. Na mozek hodně působí, co jíte, hlavně přemíra cukru mu škodí. A na tom jsem slušně ujížděla, člověk se cpe sladkým, aby se ukojil, uklidnil.

Jak snáší vaši nemoc rodina?
Můj chlap, tedy snoubenec, je strašně, strašně statečný, nesmírně si ho vážím. Neopustil mě, i když se mnou občas prožívá peklo, i když mě viděl při záchvatech, miloval a miluje mě i s nemocí za krkem. A skvěle přijal moje tři děti a ony jeho. Obdivuju ho. Mám teď období, kdy je to dobré a funguju normálně, když je to špatné, snažím se Mirka přelstít, dělám, že se nic neděje, abych ho netrápila, protože se o mě bojí a je nešťastný.

A jde ho přelstít?
Okolí se přelstít dá, ale on už to na mně pozná, ví, že to přijde, rozpoznává určité signály a příznaky. A ví už taky, jak se ke mně chovat, jak se mnou mluvit, protože v tu chvíli jsem chaotik. Zvládá to, ale musí to být pro něj strašně náročné. Když má zdravý člověk vedle sebe někoho takhle nemocného, vidí ho v hrozném stavu, ale nemůže mu pomoct nebo ulevit, nese těžké břemeno. Tahle nemoc představuje tenkou hranici mezi životem a smrtí, fakt před ním smekám.

Tou hranicí myslíte…
… sebevražedné sklony. Já o té nemoci původně nějak moc mluvit nechtěla, ale myslím si, že by se lidi měli dozvědět, že se s ní dá bojovat. Je to příšerná mrcha, a ano, stane se, že to někdo nedá a odejde, ale to není slabošství, ten člověk je už tak zničený a tak ho bolí duše, že chce mít navždycky klid a odejde tak, jak chce on. Když to udělá, je otázkou, jestli duše bloudí, nebo ne. Ale já si myslím, že nás má pán bůh rád všechny stejně a nezáleží, jestli ze života odejdeme stářím, nemocí, nebo i tím, že už žít nechceme. Je spravedlivý, on si to rozsoudí.

To žijete s trvalou hrozbou, že byste tuhle variantu zvolila?
No, v podstatě se to tak dá říct. Ale já strašně klamu tělem, věci umím držet v sobě a svoje okolí vůbec nijak netrápit. Co mě drží hlavně, nejvíc a pevně, to jsou moje děti, nemůžu je tím poznamenat. Plus všichni moji blízcí samozřejmě, ale děti nejvíc. A snad mi moji dva dospělí kluci odpustí, tou nejhlavnější brzdou je malý Mínek, tedy my mu tak říkáme, jmenuje se Dominik a už není malý, bude mu šestnáct, přece z něj nemůžu udělat úplného sirotka, to by pro něj bylo do života obrovské trauma!

Teď jsem zmatená.
Moji dva starší synové jsou z předchozího manželství, Mínek je syn Jiřího Brabce, který bohužel odešel ze světa dobrovolně, když byl Mínek ještě miminko. Můžete tam pro mě něco napsat?

Samozřejmě.
Prostřednictvím tohohle rozhovoru bych chtěla dát radu všem čtenářkám a čtenářům, kteří když na sobě cítí příznaky deprese nebo nějaké psychické nerovnováhy, že fakt není vůbec žádná ostuda nechat si pomoct, protože když se nemoc neléčí, má to ve výsledku fatální následky, bez léčby se nemoc nedá ustát, už to pak jednoho dne nejde.

Vy jste byla nemocná už od dětství?
Ne, onemocněla jsem až po tom, co Jiří dobrovolně odešel ze světa, zůstaly mi po něm obrovské dluhy a doma tři děti, Mínek byl ještě miminko. Předtím jsem byla v pořádku. Bylo mi sděleno, že nemoc může být dána geneticky, a když přijde velký stres, může se to spustit. Ono hodně uškodilo, že jsem po Jiřího smrti dělala hrdinku – jsem ženská, všechno zvládnu sama, musím to dokázat! Několik let se to nahušťovalo a já si nedala poradit, proto taky ten apel čtenářům. Takže si někdy říkám, že kdybych se na doktory možná obrátila včas, nemuselo to dojít do takových konců. Ale kdo si chce přiznat, že je na hlavu?

A jaké byly příznaky?
Nejdřív jsem si myslela, že jsem strašně líná, nic nezvládám, až přišly stavy, co se týkají smrti, to už bylo vážné. Bohužel jsem typ ženské, co vždycky vedla rodinu a dávala sílu všem kolem sebe, no a najednou se to zhroutilo jako domeček z karet.

Tak možná máte víc pochopení pro čin svého muže.
Jsem přesvědčená o tom, že Jiří odešel, protože prožíval něco podobného, musel být pod obrovským tlakem, měl obří dluhy, po nějakém pátrání jsem něco zjistila, ale vůbec jsem netušila a dodnes netuším, co se vlastně dělo. Dneska ho dokážu omluvit, jestli mi rozumíte, protože já taky prožívám stavy, kdy už nevím kudy kam, mohl trpět depresí ze stresu a z toho, do čeho se pustil. Uchýlil se k tomu činu jako k vysvobození, kdy se těšíte, že už konečně budete mít klid, asi takhle.

Mě vyděsily ke všemu ty dluhy, jak jste to řešila?
Mě vyděsily taky, o ničem jsem nevěděla, to bylo hodně drsné. Nakonec se ukázalo, že ty dluhy nenasekal za nás, byly z velké většiny z jeho minulosti, tak jsem poplatila jenom něco, bohužel postihly jeho předešlou rodinu, což je mi líto. Zůstala jsem se třemi dětmi úplně bez peněz, sice mi pomohli přátelé, kterým nikdy nepřestanu být vděčná, ale i tak jsem už po týdnu musela začít zpívat! V bulváru psali, že to je kvůli tomu, že nemám ani na pleny, a v nadneseném slova smyslu měli pravdu. Ale jsme ženy, několik měsíců v sobě nosíme život, jsme silné, jak je v nás to mateřství, musíme to nějak přežít a zvládnout právě kvůli dětem.

Odpustila jste mu?
Odpustila, to jo, ale úplně uzavřené to v sobě dodneška nemám. Léta jsem sobě i okolí nalhávala, že to mám naprosto vyřešené, ale pravda je taková, že se s tím úplně nevyrovnám asi nikdy. Určité otázky zůstávají. Tuším že se s tím nedokážu srovnat hlavně kvůli Mínkovi, který tady pořád je a ta podoba s tátou je vážně neskutečná. On se teď strašně rád kouká na pořady, kde jeho táta účinkoval, chce, abych mu o něm pořád něco vyprávěla…

Nevadí vám to?
Ne, vůbec, vždyť je to jeho táta, ale nedělá mi dobře na ty pořady koukat, špatně to snáším. Takže Jiřímu jsem odpustila, ale nevyrovnala jsem se s tím úplně, spíš jsem to upozadila. Podle mě něco zůstane v každém, kterému odejde milovaný člověk, ať už přirozeným úmrtím, nebo ne. Já to měla ještě zpestřené tím, že na mě bylo malinko víc vidět, to je celé. Na světě se stávají daleko horší věci, musíme to nějak ustát. My tady musíme být pro ty živé, zvlášť když jsou to děti. S Jiřím jsme se neskutečně milovali, byly v tom emoce, vášeň… A přijal kluky, kteří byli malí, oba jsme byli osobnosti s tvrdou palicí, ale chtěli jsme spolu být až tak, že jsme se jeden kvůli druhému měnili.

Vy jste se kvůli němu dokonce rozvedla.
A on kvůli mně taky. Byla jsem jenom strašně zamilovaná holka, no holka, ono už mi bylo třiatřicet, představte si, já naivec tupý myslela, jak pragmatického člověka vedle sebe mám, že stojí nohama pevně na zemi, je starší a tak dále. Když chlapa milujete, věříte mu, brala jsem to podle sebe, protože když já miluju, dávám všechno. Až pak časem mi začalo připadat, jako by žil dva životy: jeden se mnou a s mými dětmi, kluci ho milovali a dodnes na něj vzpomínají, a druhý život, o kterém jsem moc nevěděla, to byla práce a finance, jeho projekty, od toho mě držel dál. Samozřejmě jsem se ho ptala, ale pak jsem přestala, nedostala jsem to z něj. Vztah s ním byl těžký v tom, že jsem musela někoho neustále přesvědčovat.

V jakém smyslu?
Že když jsem s tím Jirkou Brabcem, je to nějaký divný: ta určitě neumí zpívat, tak se ho chytla, že když mám obličej, na který se dá nějak koukat, nejsem automaticky úplně blbá a že nejsem žádná běhna, která skočí po vlivném muži z branže a přes postel si dělá kariéru a jde po penězích… Tohle vůbec nebylo lehké, ale zvolila jsem si to sama. A nesla následky – neboli vyžrala jsem si to se vším všudy. Hodně matu tím, že působím jako taková herdekbaba, co si umí za vším jít a všechno si ošéfuje. Dokážu se tak tvářit, ale je to hlavně proto, že jsem ve skutečnosti hodně citlivá, a tohle je moje krytí.

Na můj vkus jste měla trochu moc smůly.
Na můj vkus taky. Spoustu věcí nelze ovlivnit, spoustu věcí si způsobujeme sami, třeba nevědomě. Já mám zpětně pocit, že jsem věci dělala moc na sílu, kvůli okolí, aby to nějak vypadalo. Ale Jiří prostě do mého života patřil, to už nezměním. Něco jsem udělala dobře, něco špatně, aniž bych chtěla, určitě jsem někomu i ublížila… Já jsem se zamilovala a ta láska byla tak strašně silná, že jsem odešla od skvělého manžela a rozbila rodinu a svým způsobem rozbila taky Jiřího rodinu… Rozhodla jsem se ukončit svoje manželství jako první, abych ze svého muže nedělala hlupáka a nepodváděla ho, abych šla za Jiřím s čistým štítem. A to se mi stalo osudným.

Věříte na osud?
Věřím, ale nejsem si jistá, co mě to mělo naučit, jestli tahle lekce nebyla až moc tvrdá. Uvidíme, co mi to dalo a nedalo, ale určitě jsem pokornější, chápavější, dokážu chápat takové ty lidské slabůstky, ale na sto procent už nevěřím nikomu, to jsem se naučila. Stát se totiž může cokoli, tak abych pak zase nebyla překvapená.

Šárka Rezková (50)

* Zpěvačka tzv. americké country hudby.

* Byla sólistkou skupiny Newyjou (1989–1996).

* V roce 1997 se vydala na sólovou dráhu.

* Její nejznámější písní je Borůvková.

* Jejím manželem byl známý český hudebník Jiří Brabec.

* V současné době žije v Holandsku. Má tři syny.

EVA RIEGEROVÁ