Vzpomínáte rád na svá školní léta?
Moc rád. Od mateřský až po vysokou jsem vždycky všude nějakým záhadným způsobem proplul, asi svým svatým ksichtíkem a dobrou náladou, a to mi tak nějak zůstalo, řekl bych. (smích) Je pravda, že jsem byl hodně neposedný a dost mluvka. Pořád jsem se snažil předvádět a vymýšlel jsem, jak někoho pobavím. Ale to, že mě to bude živit, jsem zjistil až v patnácti letech.

Nakonec jste vystudoval i DAMU, takže předpokládám, že jste chtěl jít tímto směrem?
Víte co, já to měl v tu dobu tak, že jsem dělal to, co mě v tu chvíli bavilo. Hlásil jsem se ještě na filozofickou fakultu na obor francouzština–norština.

Norština? Jak vás to napadlo?
Vystudoval jsem základní jazykovou školu, takže k jazykům jsem měl vždycky blízko. A norština mě napadla poté, co jsem strávil měsíc v Norsku. Ta země mě naprosto uchvátila, byl jsem jí fascinován. Severské státy mám obecně rád, a to kvůli přírodě, která tam je. Lidi jsou tam s ní mnohem víc spjatí. A francouzštinu mám taky rád. Podle mě je to jeden z nejkrásnějších jazyků vůbec.

Taťána Gregor Brzobohatá
Taťána Gregor Brzobohatá: Můj život je pestrý a zajímavý, nenudím se

Na filozofickou fakultu jste se nakonec nedostal? Nebo proč to nedopadlo?
Já tam ty zkoušky ani nedělal. Dostal jsem se mezitím na DAMU a řekl jsem si, že půjdu tam. Tenkrát jsme tam byli s přítelkyní oba, takže to byla jasná volba.

Když zavzpomínáte na své profesory… Teď jste si vyzkoušel jejich roli. Souhlasíte s tím, že to nemají jednoduché?
Ale myslím, že celkem jo. Stát se učitelem či profesorem je podle mě poslání. Nezávidím jim tu zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že jsou studenti, kteří vás nějakým způsobem poslouchají, a jde o to, co jim řeknete. Jestli budete učitel, který jim jen odvypráví data, nebo jestli je budete vést a budete jejich guru. Já se snažím být v seriálu spíš ten guru. Takový učitel duchovního klidu.

Jste tam poměrně svérázný…
Snažil jsem se tu postavu hrát pozitivně, ale jestli z toho někomu vychází, že jsem úplný debil, tak ne, že bych za to nemohl, ale určitě jsem se to snažil hrát tak, abych vyzněl jako sympaťák. Měl by to být profesor v tom nejlepším slova smyslu, profesor typu „souputník, kamarád, doprovod“.

Jaký profesor vám osobně utkvěl z vašeho studentského života? Byl pro vás někdo guru?
Měl jsem jich hodně oblíbených, ale na gymnáziu, když už se o tom bavíme, jsem měl svého oblíbence a teď, troufám si říct, kamaráda Milana Purnocha, který mě paradoxně neučil ani jeden předmět, ale od začátku gymplu jsme si, myslím, sedli nejdřív hudebně, jelikož učil i hudebku a skládal svoje vlastní věci, a pak i lidsky. A upřímně říkám, že když jsem si tak pročítal scénáře toho našeho Profesora s těmi jeho životními eskapádami, často jsem si na něj vzpomněl.

Bylo pro vás natáčení náročné?
Docela jo. Nestíhal jsem si během něj pomalu ani dojít na záchod. Vůbec jsem neměl šanci nic jiného kromě toho dělat. Mezitím jsme měli naštěstí všichni pauzu, takže jsem odjel s novou kapelou alespoň D.Y.K. turné a pak už jsem zase natáčel.

Která scéna vás pobavila nejvíc?
Když máte za kolegy Kaňokovou, Pechláta, Bauera, Rumla, Švehlíka a několik skvělých mladých uchazečů o herectví v rolích studentů, je spíš náhoda, když vás nějaká scéna nepobaví, takže mě bavily všechny. Bavila mě celá ta práce. Myslím, že je to opravdu dobrý rodinný seriál. I když občas to natáčení nebylo jednoduché. Jako herec stojíte ve třídě 6 × 12,5 metru, venku je 33 stupňů, uvnitř 41, před vámi 29 studentů, za vámi 15 lidí ze štábu, kteří všichni sálají nějaké teplo do svého okolí, všude umělý kouř, spousta hluku vně i uvnitř vás a vy se máte soustředit na šestistránkový obraz plný nečekaných emotivních zvratů. To vám pak za každým v mysli opakovaným slovem z chabě naučeného textu zároveň vyskakuje i slovo „pivo“, v horším případě „orosené pivo“. (smích)

Naposledy vás diváci mohli vidět v roce 2019 v seriálu Terapie. Váhal jste dlouho, než jste na tuto nabídku kývl?
Váhal, to nebudu zastírat. Upřímně nejsem zastánce seriálů, kde mnohdy ani herec neví, kdy a kde bude konec jeho postavy. Tudíž se vlastně nedá hledat v té postavě nějaký charakterový oblouk. Takových seriálů je teď spousta. Všude po světě.

Co vás nakonec přesvědčilo?
Předně asi to, že u Profesora je prostě daný počet dílů a každá případná série je svým způsobem ohraničená. A závislá na tom, jestli se bude případným odběratelům seriál líbit, nebo ne. To za prvé. Za druhé skvělé obsazení plus tým lidí, kteří seriál vytvářejí. No a za třetí možnost si zase po dlouhé době zkusit tenhle typ dlouhodobější herecké práce. I když myslím, že to bude v mém životě zase na dlouho výjimka.

Chtěl byste se ještě vrátit do školních lavic?
Stačí mi asi to, že si na to hraju. Všechno, co jsem ve škole mohl udělat, jsem udělal, a to, co ne, jsem dohnal vzápětí, takže mám, myslím, splněno.

Beáta Kaňoková
Beáta Kaňoková umí šetřit energii. Naučila jsem se lépe pracovat s časem, říká

Vychováváte tři kluky, všechny školou povinné. Učil jste se s nimi v lockdownu?
Učil jsem se s nimi do té míry, že jsem to zvládal akorát s tím nejmladším, který chodí do druhé třídy. U těch starších jsem se moc nechytal.

Jaký předmět jste měl ve škole nejraději?
Měl jsem vždycky rád ten, který mě v tu chvíli bavil. Byl jsem schopen prospat hodinu biologie, a pak naopak zírat s otevřenou pusou na to, jak zajímavá je fotosyntéza nebo obrázky blizny a pestíků. Dost totiž záleželo na výkladu.

Jste vůbec trpělivý člověk? Vydržíte lidem vysvětlovat věci?
Jak kdy… Bohužel u těch nejbližších většinou nevydržím. On mě ale doma stejně nikdo neposlouchá. (smích)

Táňa o vás prozradila, že jste studnice klidu a pohody. Je něco, kvůli čemu se dokážete rozčílit?
Rozčílit se dokážu, ale většinou je to taková marginálie, že je mi po tom stydno. Když to vezmu v celosvětovém kontextu palestinsko-izraelského konfliktu, jsou to prkotiny.

Spousta mužů se rozčiluje třeba u řízení… Vy také?
Řízení mě zrovna neštve. Většinou totiž řídím já, takže to mě neštve. (smích) Ale jinak netuším, kvůli čemu se rozčiluju, opravdu nevím.

Není tajemstvím, že rád rybaříte. Jezdíte si k rybníku vyčistit hlavu, nebo kvůli úlovkům?
Kdybych tam jezdil kvůli úlovkům, už bych to nedělal od svých dvanácti let. Ne, nejsem skeptickej, ale opravdu si tam jezdím jenom vyčistit hlavu. Není nic krásnějšího, než když v pět hodin ráno sedíte u rybníka, za stromy pomalinku svítá a z hladiny stoupá pára a vítá vás novej den, to je pro mě to nejlepší.

Jak často se k rybaření dostanete?
Vzhledem k tomu, že jsem hodně natáčel, jsem letos byl poprvé až o prázdninách, bohužel… Bohužel tedy kvůli rybaření, ne kvůli tomu, že jsem natáčel. (smích)

Můžete prozradit svůj největší úlovek? Vzpomenete si na něj ještě?
Chytl jsem sumce, ale měl jenom metr deset. Chytil jsem ho na prázdný háček, když už jsem končil s rybařením, takže to byl vlastně tak trochu takový ztroskotanec jako já. (smích) Ale měl jsem samozřejmě radost. Díky tomu, že měl jen něco přes metr, jsem ho pustil.

Metr už je pěkná délka, ne?
Třeba na kapra ano, ale na sumce moc ne.

Janek Ledecký (vlevo) se svým synem Jonášem
Ledeckému se synek podařil. V rodině k sobě máme respekt, říká slavný muzikant

Vaší další vášní je fotbal. Jste Sparťan, je to tak?
Ano, stále jsem Sparťan. Sparťanství naštěstí není nemoc, takže mě to nemůže pustit, nedá se z toho vyléčit a měnit to určitě nechci. Sparta je nejkrásnější, nejlepší klub, takže můžu jen tiše závidět Spartě chudých, což je Slávie, že jim to jde momentálně celkově trochu líp.

Berete s sebou na fotbal i kluky?
Snažím se, ale oni většinou, jelikož nemají rádi hluk, což je při povolání zpěváka docela blbý, moc nechtějí. Nemůžete je vzít na koncert, nemůžete je vzít ani na fotbal… Ten prostřední tam obvykle usne, ten nejmladší si stěžuje, že ho bolí uši, a ten nejstarší už má svoji holku, takže nechodí vůbec, je to náročný.

Ani jako menší jste je nezkoušel dát na fotbal, že by hráli?
Zkoušel, zkoušel, ale teď u všech vítězí překvapivě basketbal.

Kvůli tomu, že jsme v něm v poslední době úspěšní?
Ne, kvůli tomu to není. Našli si ho sami, začalo je to hrozně bavit.

Fotbalu jste se věnoval už jako kluk. Nikdy jste netoužil hrát fotbal za Spartu profesionálně?
Asi jsem ani netoužil, ale i kdyby, už bych toho měl moc.

Nakonec u vás tedy vyhrál zpěv…
No takhle… Dlouho jsem stál před rozhodnutím být jako Ronaldo, být fakt geniální fotbalista, ale víc jsem si začal v šatně zpívat a kluci se mi začali trochu smát, protože to nebylo úplně zvykem si ve sprše po zápase nebo při nazouvání štulpen zpívat, takže jsem nakonec zvolil ten zpěv, kde se mi nesmějou, že hraju fotbal.

Všichni z družstva byli předpokládám nakonec rádi, že jste se dal na zpěv…
To nevím. Ale je pravda, že jsem asi před pěti roky přestoupil ze Sokolu Troja do SK Vacov B asi za deset tisíc korun, což už nejsou malé peníze, takže jsem skoro profesionální fotbalista. Aktivně jednou až dvakrát ročně za tento domovský klub nastupuju a příležitostně dělám i kapitána. Kdybych i hlavičkoval a dělal skluzy, mohly by být ty peníze ještě větší. No a pak samozřejmě podobně velké penzum zápasů absolvuju i za charitativní klub Real Top Praha. To jsou mé dvě největší sportovní zábavy. Celkově vzato, jakmile je nějaká možnost sportovat, tak se účastním, protože mě sport prostě baví.

Před deseti lety jste v jednom rozhovoru řekl, že byste chtěl v budoucnu prorazit v New Yorku. Co na to říkáte dnes?
Víte co, už bych tam nechtěl prorazit, ale určitě bych tam nějaký čas chtěl žít, věnovat se tam hudbě, protože je pravda, že ta koncentrace výjimečných muzikantů je tam obrovská. Je to taková Mekka hudby, tudíž jsem si říkal, že by to byla dobrá zkušenost. Ale nechtěl bych tam už prorazit. Prorážení mám spojené s basketbalem nebo s nějakou zdí a já myslím, že tam zeď není.

Váš kolega a kamarád Ondřej Gregor Brzobohatý se také svěřil, že by rád muzikál Legenda jménem Holmes, kde hrajete hlavní roli, dostal do New Yorku. Byl byste pro?
Byl bych určitě pro… Myslím, že by si to rád vyzkoušel, ale asi ne se mnou, spíš s místními. O jeho snahách dostat to ven samozřejmě vím, ale nevím o tom, že bych tam měl nějakým způsobem účinkovat.

Richard Krajčo.
Všechny hudební sny jsem si už splnil, říká zpěvák Richard Krajčo

Když jsme u těch snů, co byste si teď rád splnil?
Můj sen je teď velmi jednoduchý, být co nejvíc s rodinou. Natáčení Profesora bylo opravdu náročné, prakticky každý den jsem byl na place.

Kromě Pana profesora a Divadla Ungelt, kde hrajete s Táňou v představení Slepice na zádech, kde vás teď mohou diváci vidět?
Ve Studiu Hrdinů jsme ještě dohrávali Pana Theodora Mundstocka a to je vlastně všechno. Divadla pořád ještě nejedou jako dřív a trochu se obávám, jestli už nejsou nějaké plány, že se vše zase omezí. Osobně jsem proti umělému zasahování do života, a když už, tak bych to nechal, aby se to nějakým způsobem prověřilo třeba časem. To se týká především vakcín. I když se ty mRNA viry testují už delší dobu, tak typy vakcín, které se tu objevily, jsou celkem nové a nikdo neví, co v budoucnu způsobí.

Vojtěch Dyk

Jeho životní partnerkou je herečka Tatiana Dyková. Vzali se v květnu roku 2019 na kopci svatého Antonína v Blatnici pod Svatým Antonínkem a následně to oznámili na sociálních sítích. „Všem, kteří přejí lásku, zpíváme do světa, že jsme se 1. 5. 2019 oddali! Vojtěch Dyk a Tatiana Dyková,“ napsal zpěvák na Instagramu.

Společně vychovávají osmiletého syna Aloise a Tániny syny z předchozího manželství Františka a Cyrila.

Od dětství je velkým fanouškem Sparty, a pokud zrovna nepracuje, rád se zajde podívat na zápas. Nikdy také neodmítne pokřtít album svým kolegům. Loni pokřtil desku basbarytonistovi Adamu Plachetkovi.