"Rád bych si zahrál policajta, kterému divák fandí, protože neslouží jen instituci, neplní pouze rozkazy, ale riskuje i konflikty se svým šéfem, má odvahu složit placku a položit pistoli, jít dál, dělat na vlastní pěst, až nakonec šéf sám uzná, že se mýlil a řekne: ´Jsi dobrej, pojď na kafe.´ Konec filmu. Protože hrdina se musí umět vzepřít. Proti státu, proti moci, proti korupci, proti šéfům, kteří jsou zatvrdlí a konzervativní, protože už jim nejde o kejhák, stali se z nich úředníci, sedí někde nahoře a poslechnou i upozornění, aby dali od případu ruce pryč, že je to ve vyšším zájmu," řekl v roce 1993 časopisu Kinorevue Karel Gott.

Bylo to v té době jeho silné téma - krátce předtím mluvil o témže snu s dokumentární režisérkou Terezou Kopáčovou (pozdější šéfredaktorkou časopisu Story), jež s ním točila jeho medailon do cyklu GEN (Galerie elity národa) produkčního studia Febio. Představou "charakteru chlapa, který se umí naštvat, není měkkota", tehdy dost žil. Dost možná právě proto, že v reálném životě se tak sám neprojevoval.

"Zpěvák, který předstupuje před lidi, aby je potěšil, se ani v soukromých jednáních nesmí projevit v nepříjemném světle. V okamžiku, kdy se k nepříjemným momentům schyluje, zpěvák zmizí. Tehdy ho zastupují jiní. Showbusiness je tvrdá branže, proto se musíte obklopit i lidmi, kteří, když je to nutné, jednají tvrdě. Samozřejmě, někdy to ve vás přímo vře. Ale nikdy to nesmíte dát najevo. Vždycky musíte být schopen se ovládnout," popisoval svůj postoj Gott. "Proto závidím hercům, že se mohou odreagovat v roli."

Chtěl být český Michael Douglas

Vzorem k jeho vysněné postavě drsného detektiva měly být postavy, jaké v té době ztvárňoval například Michael Douglas, jehož kariéru velmi obdivoval. Především proto, že herci se podařil přerod, o němž zřejmě snil i Gott sám, ale v profesi zpěváka se mu nikdy nemohl splnit - přerod od chlapíka, který je vnímán jako "milý a hodný kluk", k tvrdému a nekompromisnímu hráči.

"Jaké byly jeho (Douglasovy, pozn. red.) první kritiky? Jeho otec hrál Spartaka, visel na kříži, byl frajer… Ale Michael? Vždyť je jako sklenička teplého mléka! Bílé, zdravé, uspávající. Takové byly ze začátku. Pak utichly, protože si to uvědomil a začal točit filmy, které načas přesně zasáhly nerv doby. Natočil film z finančního prostředí Wall Street, zahrál nepodplatitelného policistu v Black Rain, začal točit o sexu, pak o šíleném sexu a dnes? V posledním filmu hraje totálního šílence, který kolem sebe tvrdě mlátí pěstmi. Protože přesně takový je obraz dnešní doby," řekl Gott (posledním zmiňovaným filmem měl pravděpodobně na mysli Volný pád, který měl v roce 1993 premiéru a Douglas v něm ztvárnil hlavní postavu muže, který se vzbouří proti nefungujícímu systému, což ho dovede až k páchání stupňujících se zločinů, pozn. red.)

"Závidím hercům tuhle šanci převtělit se do jiných postav, do jiných osudů a zvýraznit tak i jiné, skrytější stránky charakteru… Nechci nad svým hrdinou zbytečnou svatozář. Ale chci, aby odpovídal idolu dnešní doby, musí být tvrdý a erotický," tvrdil zpěvák, jenž svou image příjemného a všemi vlídně vnímaného muže celoživotně přijímal, ale po padesátce mu očividně začala připadat trochu těsná. Byť se z ní nikdy nedokázal vymanit.

Karel Gott a film

Dokazuje to i jeho filmová kariéra, k níž i přes očividný nedostatek hereckého talentu přece jen přičichl. Vysněné role českého "komisaře Schimanského" nebo jiného neúplatného detektiva se nikdy nedočkal. Na filmovém plátně i v televizních inscenacích se objevoval poměrně často, vždycky hrál ale roli "zpěváka" - někdy přímo sám sebe (třeba v "dělnickém" filmu Parta Hic o skupině horníků), někdy bezejmenného (například trubadúra v komedii Slasti otce vlasti). Výjimku tvoří Troškova pohádka Z pekla štěstí II, kde měl cameo roličku "Boha" a větší roli Lucifera.

Jedinou svou hlavní roli ztvárnil v modernizované verzi Tylova Strakonického dudáka, v muzikálu nazvaném Hvězda padá vzhůru z roku 1974. A byl to bohužel právě titul, u nějž se možná měl spíš vzepřít - a nevzepřel. Snímek, který natočil respektovaný muzikálový režisér Ladislav Rychman (režíroval i dodnes nepřekonaný muzikál Starci na chmelu), totiž až příliš okatě aktualizoval Tylovu hru jako agitku proti emigraci, proti "pozlátku prohnilého západního světa" a jako oslavu života v tehdejším socialismu, chráněném vlídnými pohraničníky a celníky (krásná celnička žádá v závěru Švandu - Gotta při jeho návratu do vlasti o podpis).

Pro Gotta byl tenhle film jeho první splátkou tehdejšímu režimu za možnost vystupovat a rozvíjet kariéru - splátkou, za níž později následovalo i jeho vystoupení v Divadle hudby při masových podpisech tzv. Anticharty. Dlužno říci, že tam nevystoupil sám, že se téže akce zúčastnila bezmála celá tehdejší špička populární hudby, ale právě jemu byla po roce 1989 účast na Antichartě předhazována asi nejvíc - což si úplně nezasloužil.

Za film Hvězda padá vzhůru se nestyděl, k roli přistoupil s maximální profesionalitou, jaké byl schopen, pravděpodobně však cítil, že aby mohl dělat svou práci, nutí ho režim občas dělat i něco jiného. Na rozdíl od svého vysněného policajta se tomu nevzpíral. "Každý věděl velmi dobře, kam až může zajít a co může nebo nemůže udělat. Pro mě vždycky bylo důležité dělat muziku, kterou miluji a pro kterou celý život hořím. Dělat radost lidem, kteří se chtějí potěšit mými písněmi a myslí to se mnou dobře," řekl v roce 1993.

Těšil ho úspěch a těšilo ho i to, že lidé na něj po roce 1989 nezanevřeli, naopak. "V současnosti zažívám absolutní vrchol své umělecké dráhy. Demonstrativní sympatie publika. Ten pocit je nezaplatitelný. Nedá se koupit, nedá se naaranžovat, nedá se narežírovat, ale vnímám ho a je pro mne největší satisfakce," říkal a myslel to bezpochyby upřímně. Jeho sen - dát najevo alespoň ve filmové roli i neústupnost, s níž jde hrdina "proti vyšším zájmům" - se mu však nesplnil.