Čím vás po prvním přečtení scénář Bez vědomí nejvíc zaujal?
Myslím, že asi každého přitahuje tajemství, prostě všechno, co je skryté pod povrchem. Člověk přirozeně touží vidět za hranice poznaného a odhalit „pravdu“. Zásadní věcí však je, jestli je na to připravený a jestli zjištěnou pravdu dokáže přijmout. To mě na tom zaujalo nejvíc. Co člověk udělá, když postupně ztratí všechno, co doposud považoval za jisté, známé, a zda se nakonec najde nebo ztratí úplně…

Co pro vás bylo na natáčení série nejnáročnější?
Víte, ono je spíš těžké říci, co bylo jednoduché. Ale musím přiznat, že každá chvilka této náročnosti stála opravdu za to. I když jsem musela několikrát čelit těžkému faktu, že nejsem tak silná ani šikovná, jak bych chtěla být. Ale ani takové zjištění není k zahození. (usmívá se)

Musela jste se kvůli roli naučit něco úplně nového?
Především jsem se musela naučit jinak uvažovat a otevřít se novým věcem. Učila jsem se ještě víc vnímat a poslouchat. A také ještě o něco líp pracovat s koncentrací. Té jsme totiž všichni na place potřebovali opravdu hodně. A samozřejmě jsem se učila pořádně držet housle, moje Marie je totiž houslistka, a tak jsem musela působit, že je nemám v ruce poprvé v životě.

Jaký máte vztah k hudebním nástrojům?
Řekla bych to asi takto: Jsem nadšenou obdivovatelkou všech, kteří na ně umějí hrát. Já k nim bohužel nepatřím…

Máte ráda detektivky a špionážní thrillery?
Velice, opravdu. Na detektivech a detektivkách jsem vyrostla, doteď mě uklidňují, stejně jako James Bond. Tam se totiž všechno vždycky nakonec šikovně vyřeší. Jde vlastně o takové napínavé pohádky se šťastným koncem. Špionážní thrillery podle skutečných událostí sice do této kategorie nepatří, tam mě ale zase naopak vždy bavil svět, který vůbec neznám.

Děj Bez vědomí se odehrává na sklonku osmdesátých let. Jak na vás působily návraty?
Ve smyslu našeho tématu i trochu smutně. Nepopírám však určitou nostalgii při ohlédnutí se za dětstvím, když jsem se dívala třeba na dětské kakao. Ze sametové revoluce se mi však vybavuje všelicos. Pamatuji si, že se „děly věci“, i když jsem absolutně ničemu nerozuměla. Nedalo se však si toho nevšimnout, ať už doma nebo ve škole.

Jak lidé ve vaší blízkosti prožívali v roce 1992 rozdělení Československa a jak na to prohlížíte nyní vy s odstupem let?
Velmi těžce. Dělila se jedna krajina, blízcí lidé, rodiny… Domov se stal ze dne na den cizinou, a nemůžu říci, že bych si na to zvykla. Dodnes mě zaskočí, když mě někdo v Čechách vnímá jako cizinku z východu. Díky bohu aspoň za zrušení hranic a kontrol dokladů, přechody pak nejsou až tak bolestné. Přes očividnou rozdílnost ale spolu souzníme, jsem šťastná, že třeba v kultuře tohle propojení zůstalo dodnes. A když tak pozoruji, co se u nás a u vás děje, říkám si, že si nemáme co vyčítat ani závidět.

Sledujete dění v České republice?
Snažím se orientovat se v něm, sleduji ho, ale o úplně detailním přehledu mluvit nemůžu. Úporně se snažím zorientovat se v tom, co se děje u nás, ale i to je někdy víc než náročné. Říkám si, že někdy by bylo lepší nevědět… Ale neznalost z důvodu nezájmu neomlouvá, je třeba vnímat s klidným a kritickým myšlením, aby pak nebylo pozdě a my se dobrovolně nestali jen loutkami v dění.

Zajímáte se o politiku, nebo jste apolitický člověk?
Toužím být apolitickým člověkem, ale to se dá pouze tehdy, pokud ti, kdo politiku dělají, ji dělají tak dobře, že se o ni my občané nemusíme zajímat. Kdyby se na nás z každé strany neřítily nové hrozby, podvody, propojení, korupce, minulosti, kamarádšofty a rada dalších věcí, které negativně ovlivňují celou společnost, kdybychom měli pořádně fungující zdravotnictví, školství, právní systém, kdyby se demokracie, svoboda a slušnost nezneužívaly jako pojmy, ale plnohodnotně se žily… Toto „kdyby“ zatím v platnosti není, takže se jako občan o politiku zajímám. Zatím mám dokonce pocit, že je to nutné a že to má smysl. I když by člověk někdy radši zvracel.

Máte angažmá ve Slovenském národním divadle. Na jaké inscenace byste čtenáře určitě pozvala?
Například na inscenaci Před západem slunce v režii Michala Vajdičky, nebo na Elity Jiřího Havelky a také na Hedu Gablerovou Romana Poláka, která bude mít zakrátko derniéru, takže diváci mají jednu z posledních možností ji vidět.

V současné době se hodně mluví o nečekaném odvolání uměleckého šéfa činohry SND Michala Vajdičky. Mohla byste nám ve zkratce popsat, co se stalo?
To ve zkratce není bohužel úplně možné, zkratkovitost je totiž dost často zavádějící a deformující. Vyberu tedy několik základních faktů. V první den jubilejní sté sezony Slovenského národního divadla byl bez oznámení nebo bez porady s expertní radou s okamžitou platností odvolán ředitel činohry, který pro nás tuto sezonu připravil. Náš nesouhlas s tímto krokem je proto přirozený, došlo k narušení důvěry a vznikla spousta otázek čekajících na odpověď. Otevřelo se tím i téma svévolného jmenování generálního ředitele SND bez mezinárodního konkursu ministryně kultury.

Hrála jste v divadle nějakou roli, která vám dala opravdu hodně fyzicky nebo psychicky zabrat?
Fyzicky pro mě bylo asi nejnáročnější představení Deník Anny Frankové v Košickém státním divadle. Soubor tamního baletu mě ale s láskou a trpělivostí přijal mezi sebe a já se jim snažím být čestným partnerem, přestože nemám z jejich fyzických dispozic, které mi připomínají absolventy výcviku Navy SEALs, ani setinu. Ale aspoň to odhodlání mi nechybí. A po psychické stránce? Tak těch bylo hodně! V poslední době je to třeba právě před chvílí zmiňovaná rozervaná, nešťastná a cynická Heda.

Co zajímavého vás čeká v následující sezoně ve filmu, televizi a divadle?
Momentálně s Michalem Vajdičkou zkoušíme novou inscenaci Celé zle, což je komedie z divadelního prostředí o spolku velmi nadšených a odhodlaných, zato absolutně nedisponovaných wherců. A také točím s Rudou Havlíkem Bábovky podle bestselleru Radky Třeštíkové. A co bude dál, uvidíme časem…

VIZITKA

Narodila se 13. srpna 1983 v Bratislavě. Vystudovala VŠMU v Bratislavě. Před kamerou si poprvé zahrála v deseti letech v seriálu Škriatok. Nyní je v angažmá Slovenského národního divadla Bratislava. Zahrála si v mnoha filmech a seriálech jako například v pohádce Čert ví proč, ve filmech Kousek nebe, Román pro muže, Poslední sezona, 3 sezony v pekle, Lída Baarová, Po čem muži touží, Wilsonov a v mnohých dalších. Je svobodná, bezdětná.

JIŘÍ LANDA