„První vlna pandemie byla optimističtější, při té druhé, když už se jde ze světla do tmy, je trochu náročnější. Teď je trochu náročnější se zabavit a neuhnout před sebou. Těším se na jaro,“ říká herečka, která si plánuje, co by chtěla letos prožít. V rozhovoru vzpomíná také na skvělou partu, která se sešla u filmu Poslední aristokratka.

Jak vyplňujete nenadálé množství volného času?
Ačkoli nemůžu hrát, mám docela nabitý program. Je to, pravda, trochu jiná etapa života, nikdo předtím po mě například nechtěl, abych se s dětmi učila, ale zase se jim můžu věnovat mnohem víc než předtím. Naše chalupa na Šumavě se stala malou základní školou a kromě toho jsme tam z mentální práce přešli do té fyzické, protože, jak jistě všichni vědí, na chalupě je stále co dělat. Také jsem hodně četla různé divadelní hry, protože Divadlo Ungelt mi nabídlo, abych pro ně nazkoušela něco nového, a jeho dramaturg Pavel Ondruch mě nechal vybrat, do čeho by se mi chtělo. A tuhle přípravnou fázi práce já mám hrozně ráda. Přečetla jsem několik skutečných divadelních perel a z nich jsem vybrala pro sebe a pro Vojtu, který pochopil, že v další sezoně pravděpodobně žádné koncerty mít nebude, kouzelnou komedii Slepice na zádech. Měl by ji režírovat Jaromír Dulava, jenž je nejen fantastický komik, ale má podle mého mínění i velký režisérský talent. Takže tuhle inscenaci budeme teď zkoušet a premiéra bude, až to prostě půjde.

A ještě něco?
Začala jsem se učit na klarinet.Mám svého pana profesora Macha, který hraje ve filharmonii, ale v současnosti nejezdí po světě a má na mě čas. Takže všechno zlé je pro něco dobré. Víte, první vlna pandemie, kdy se šlo ze tmy do světla, byla poněkud optimističtější, trochu jsme to brali, že budeme mít víc času na rodinu a na věci, na něž nezbyl za normálního běhu života čas. Ale při druhé vlně, kdy už se jde ze světla do tmy, půda je zmrzlá a všechno v přírodě spí, je trochu náročnější se zabavit a neuhnout před sebou.

Na co se v této náročné době těšíte?
Těším se na spoustu věcí. Těším se vlastně na všechno, co přijde. Ještě nedávno jsem se těšila na Vánoce, protože pro mě je to krásné období. Mám ráda všechno, co k Vánocům patří: výzdoba, svíčky, pohodová atmosféra… A už se hrozně moc těším na jaro. Od ledna netrpělivě chodím a říkám: Tak už se zase prodloužilo světlo. A vyhlížím první jarní den. A také jsem si začala mapovat, co bych si asi během roku přála udělat a prožít, ať už sama nebo s Vojtou a s dětmi. Ne že bych se k něčemu upnula a plánovala. Jenom si mapuji možnosti. V hlavě si sázím semínka představ, co by bylo hezké zažít a koho potkat. A věřím, že s jarem se všichni zase nadechneme a budeme pokračovat v tom, co jsme museli na čas přerušit.

Naposledy vás diváci České televize mohli vidět v zimní komedii Poslední aristokratka. Čím pro vás byla postava Čechoameričanky Vivien zajímavá?
Za prvé jsem už předtím četla knihu Evžena Bočka Poslední aristokratka, která se stala mým oblíbeným bestselerem. Za druhé se mi líbila skvělá parta, kterou kolem toho filmu dal dohromady režisér Jirka Vejdělek. A za další jsem se těšila na samotnou postavu Vivien. Je půvabná svou naivitou a americkýma dětskýma očima, kterýma se dívá na svět. Dává nám nahlédnout do zrcadla, jak jsme žili v devadesátých letech. Způsob, jakým se Vivien probouzí ze svého snu, že bude na zděděném zámku žít jako její milovaná princezna Diana, nabízí spoustu vtipných situací a scén, ve kterých jsem se mohla vyblbnout. U komedie je vždycky důležité najít správnou míru nadsázky, aby byl humor přirozený a divákům sympatický.

Měla jste při práci na roli v hlavě nějaký předobraz klasické Čechoameričanky, nebo jste se držela pouze scénáře?
Žádnou ženu podobnou Vivien neznám, ale důležité bylo, že jsme měli možnost jednotlivé scény zkoušet, což je podstatné pro to, aby se herci sjednotili ve stylu hraní. A kromě toho určitou míru stylizace velmi přísně hlídal Jirka Vejdělek spolu s kameramanem Vladimírem Smutným. Podařilo se jim onen bonbonek zabalit do velmi milého obalu, takže film vás pohladí a dobře naladí. I Vivien, která je v původní předloze trošku protivná, je ve filmu spíš sympatická. Přemýšleli jsme i o tom, jestli má mluvit česky, nebo anglicky, když pochází z Ameriky, ale nakonec jsme usoudili, že by to rušilo její komunikaci s ostatními postavami, a tak jsme se spolehli na to, že divák přijme naši nadsázku a nechá se od nás pohladit.

Možná bylo obsazení filmu pro mnohé diváky překvapením, protože mnoho herců je tam v typech rolí, v nichž je příliš neznáme. Byla i pro vás Vivien protiúkolem?
Tak bych tomu asi neříkala, ale pravdou je, že v poslední době v sobě objevuji velmi bohatou zahrádku realismu, možná až cynismu a někdy i pesimismu, takže Vivienina naivita mi je celkem vzdálená. Kromě toho mě Amerika a její wow a super a you are my friend nikdy moc nebraly. Jsem spíše slovanská povaha. Ale na druhé straně jsme všichni namíchaní z mnoha různých pocitů a vlastností, takže herec v sobě vždycky umí někde vydolovat tu správnou figuru.

Ve filmu jste hrála s bílými lipicány. Jak jste je zvládala?
To nebyl vůbec problém. Ve filmu vám vždycky přivedou perfektně vycvičené koně, kteří udělají naprosto všechno, co si přejete. Takže jsem z nich neměla nejmenší obavy. Kromě toho mám v povaze, že při natáčení všem věřím, že jsou profesionálové, kteří ovládají svoji práci a všechno mají dokonale připravené, takže se na ně můžu spolehnout. Například při natáčení Díry u Hanušovic jsem hrála s krávou a věřila jsem, že je to cvičená kráva a štáb má všechno pod kontrolou. Až po natáčení jsem zjistila, že šlo o krávu-neherečku, odchycenou ten den někde na louce, z divokého chovu, která neměla o výcviku ani ponětí.

Poslední aristokratka se natáčela v zimě a Hynek Čermák, který ve filmu hraje vašeho manžela, mi říkal, že vás všechny mnohdy i dvacetistupňové mrazy velmi sblížily…
Někdy to bylo opravdu kruté. Divák vidí nádherné interiéry hradů a zámků, kde jsme točili, ale kdyby byl s námi na place, viděl by také miliony fukarů, které se snažily alespoň částečně vytopit ty obrovské prostory. V některých z nich se ani topit nesmělo kvůli expozicím. Uvidí také věčně zmrzlé herce, kteří byli perfektně nalíčení, ale pod kostýmem měli na sobě navlečené Jégrovo teplé prádlo a na nohou důchodky… Ale to je na filmu právě krásné: všechno je iluze. Z malé herečky může být velká, protože stojí na bedýnce nebo na židli. Jde o svět snů.

V jednom rozhovoru jste prozradila, že v poslední době stále více milujete návštěvy našich hradů a zámků a že po nich cestujete s celou rodinou. Platí to i pro prostory, kde jste při natáčení mrzla?
(Smích.) Od natáčení Aristokratky už jsme byli na milotickém zámku, kde je kastelánem autor předlohy Evžen Boček, dvakrát. Naprosto to tam miluju a zima mě neodradila. Kromě toho objíždíme další hrady a zámky, kde jsme já nebo můj muž Vojta , který mimochodem hrál ve spoustě pohádek, takže má dost široký rejstřík, někdy točili a líbilo se nám tam. Každý z nás má svoje oblíbené zářezy. Nechci říkat, že se návštěva památek u nás stala tradicí, ale celkem dobrým nedělním plánem. V současné době bohužel není možné cestovat ani po hradech, ani jinde, ale až to půjde, zase někam vyrazíme.