O pár týdnů později jsem už seděla na zahradě jejího domku a jedla jablečný koláč, který Tereza upekla. Večer předtím odehrála letošní poslední reprízu Hamleta. Postava královny Gertrudy, kterou v rámci Letních shakespearovských slavností loni v Bratislavě v režii Pavla Kheka nazkoušela, tak odstartovala i naše povídání.

V jedné kritice se o vás psalo, že vaše „krásně deklamovaná čeština se pojí se slovenštinou ostatních herců“. Vy jste v Hamletovi jediná česky hovořící, bylo to jasné rozhodnutí hned na začátku?
Ano, produkce slovenských shakespearovských slavností udržuje československý kontakt záměrně a vědomě, do nové inscenace obsadí vždy jednoho českého hosta. Je to spíš odkaz na náš československý vztah, není v tom jiný konkrétní důvod, že by snad matka Hamleta byla jiné národnosti než Dánka. Tahle specifičnost je hezká a zrovna já jsem za ni ráda. Generačně patřím do skupiny lidí, která nás pořád vnímá jako celek. Rozumím skvěle slovenštině, mám ráda naši různost i naši společnou historii.

Tereza Kostková září štěstím:

Zdroj: Youtube

Když hrajete Gertrudu, vnímáte jazykovou bariéru?
Když jsem hrála v Bratislavě, necítila jsem ji. Ale Gertruda nemá tolik textu, nejsou to tak obtížné repliky, jako má Hamlet nebo Claudius. Bariéra by spíš mohla nastat tady v Čechách. Ale ani z pražského publika jsem podobný pocit neměla. A to jsem sama mnoha slovům nerozuměla. Přestože žiju v bilingvním manželství, na spoustu archaismů jsem se ptala kolegů.

Divadlo má naštěstí specifické kouzlo, vnímáme i jinak než jen přes jazyk.
Samozřejmě, s Jakubem jezdíme velmi rádi do Berlína. Německy neumím, těch pár let, co jsem dělala němčinu ve škole, bych nepočítala. Viděli jsme tam antické inscenace, opravdu těžké věci. Byly strhující, najednou zjistíte, že nepotřebujete rozumět jazyku té země, protože naprosto rozumíte jazyku divadla, a pokud jsou to dobří herci, i konkrétnímu projevu člověka. To platí i pro běžný život. Když cestujeme, tak jsme schopni se nakonec domluvit všude. Ale magie jeviště je mimořádná, právě tohle je na divadle kouzelné.

Slovenští herci jsou mnohem temperamentnější než čeští, měla jste pocit, že vaše české herectví je v něčem jiné než slovenské?Upřímně, neptáte se té pravé. Díky svým genům i povaze jsem velmi netypická Češka. Určité rozdíly existují, například můj muž je jako režisér působící na Slovensku i v Česku vnímá, bavili jsme se o tom i s režisérem Hamleta Pavlem Khekem, temperamentním Čechem. Od určité chvíle existuje prostě jenom jedno herectví, buď dobré, nebo špatné, buď pravdivé, nebo nepravdivé.

V příští sezoně se bude na českých a moravských jevištích uvádět dokonce pět Hamletů. Moc nevěřím na náhody, máte nějaké vysvětlení, proč zrovna teď tolik režisérů a dramaturgů sahá po tomto titulu?
Těžko mohu spekulovat, jaké byly jejich úvahy, ale rozhodně je to velmi pozoruhodný jev. Divadla si většinou dávají pozor, aby nenasadila stejný titul. Jenže Hamlet nabízí tolik možných interpretací. Každý z nás si umí představit pět různých Hamletů, pět různých mateřských lásek, pět různých pocitů msty, pět různých tužeb po vládě, pět různých výčitek svědomí. Já patřím mezi lidi, kteří tak milují Hamleta a Shakespeara, že se klidně na všech pět půjdu ráda podívat.

Marek Eben
Upřímný Marek Eben: Ne vždy platí, že velká hvězda je pro diváky atraktivní

Koneckonců, ve zmiňované kritice Radky Hrdinové byla věta, že aktuální vyznění Hamletovi dodává sama doba, že možná ta dnešní je stejně tak vymknutá jako ta před čtyřmi sty lety.
Myslím si, že Homo sapiens stále nešťastně opakuje své cykly, o čemž svědčí několik pádů civilizací. V jednom takovém se bezesporu nacházíme. Ne, to není subjektivní názor Terezy, to je objektivní názor lidí, kteří se tím skutečně zabývají a lze jim důvěřovat. Člověk zatím není schopen svůj stín překročit, vždycky se dostane do nějakého bodu, ze kterého nemůže dál. Nevím, možná se nám to zase podaří, anebo zanikneme a příroda si vybere někoho lepšího, uvidíme. To nemyslím vůbec negativně, to je běh života.

Vás to nedeprimuje?
Jistě by člověk mohl být součástí i jiné a lepší fáze. Na druhou stranu zažíváme i spoustu krásných chvil, není to černobílé. Já jsem vlastně velmi optimistický člověk. Věřím, že mám o co se opřít, věřím ve zdravé věci, svou víru podporuju i divadlem a hraním témat, jako je právě Hamlet. Přestože žiju ve vykloubené době, která potřebuje hned pět různých Hamletů… No, kdyby měl Shakespeare tantiémy, bylo by to pro něj skvělé. (smích)

Letních divadelních produkcí přibývá. Kdysi se do divadla chodilo i za určitým komfortem, dneska diváci často sedí v parnu a dešti a nevadí jim to. Zvláštní, že?
Domnívám se, že to jeden z mála přínosů covidového období, ale mohu se hluboce mýlit. Tuhle větu tam nechte, protože předesílám u všeho, co říkám, že se mohu hluboce mýlit! (smích) Všichni jsme pocítili nezbytnou potřebu lidského kontaktu, pozornosti, pohledu z očí do očí, živého hlasu, potřebu smát se, plakat a sdílet emoce živě. Přestože má právě teď mnoho lidí hluboko do kapsy, na kulturu nezanevřeli. Diváci víc reagují, víc vstávají, víc se smějí. Včera nám na Hamletovi tak pršelo! A přesto nás podporovali, aby nám ukázali, že jim to nevadí, že vydrží. Myslím si, že až naše civilizace celá spadne, že právě tady někde to zase začne, lidé se chytí za ruce, jeden bude druhému zpívat a třetí čtvrtému něco vyprávět. Žiju v přesvědčení, že mám čest dělat profesi, která je tím zdravým jádrem. Proto jsem chtěla divadlo dělat, a proto ho pořád dělám. Tady někde vidím jiskřičku naděje.

Herečka a moderátorka Tereza Kostková.Herečka a moderátorka Tereza KostkováZdroj: se svolením Terezy Kostkové

Říkáte, že lidé touží po kontaktu a pohledu z očí do očí. Vybavily se mi vaše živé rozhlasové přenosy v kavárně Českého rozhlasu. Zvláštní fenomén – lidé by mohli poslouchat u rádia, ale někteří raději chtějí sedět v Radiocafé a dívat se na vás, jak hovoříte. Proč?
Tady hraje roli hodně věcí. Když je někdo v našem malém rybníčku déle vidět a lidé ho znají, vzniká pocit blízkosti, touha vidět ho naživo. A co si budeme povídat, lidi zajímá, jak daná osoba vypadá, jestli má vrásky nebo ji do televize trochu „vyžehlili“. Roli hraje i společenský aspekt. A pak samozřejmě spoustu lidí zajímá vznik rozhovoru, že vidí i to „před“, „po“ a „mezi“.

Navíc zpovídaný člověk dělá větší show, než kdyby s vámi seděl ve studiu.
Dělám čtyři rozhovory týdně, pečlivě probíráme, kdo by se hodil do studia a komu nabídnout kavárnu. Před lidmi se host chová jinak, i já jsem jiná. Mám v kavárně další posluchače, kteří jsou kousek ode mě, je to jiné, než když se díváme s hostem do očí a jsme zcela sami v intimním prostředí studia. Je to někdy trochu souboj, protože nemohu ošidit těch padesát lidí, co do kavárny přišli, ale současně většina lidí sedí u přijímače. Moje barva hlasu by měla být rozhlasová, ale současně musím obsáhnout energií i prostor kavárny. Stále hledám míru, abych byla intimní pro posluchače, ale neodstřihla ty, kteří přišli do kavárny. I hosta to posune jinam. Dívá se do lidí, někdo i vstane a začne s diváky mluvit. Lucka Bílá během našeho povídání chodila s mikrofonem v ruce mezi lidmi. Zkrátka vnímavý posluchač, který pořad zná, ví, že ve čtvrtek to bude mít trochu jiný odstín a barvu.

Andrea Pomeje
Andrea Pomeje o úzkostech: Jirkovu smrt mi dávali za vinu, byla jsem na dně

Čím lépe zpovídaného znám, tím je pro mě obtížnější vést s ním časopisecký rozhovor. U velmi blízkých lidí občas cítím i ostych. Zažíváte to taky – pozvete si někoho blízkého a pak se vlastně na nějaké věci nedokážete zeptat?
Primární je pro mě rozpoložení a postoj hosta. Chci, aby mu se mnou bylo dobře, protože pak bude dobře i posluchači. Dobrý rozhovor nemusí být konfrontační nebo zlomový, nemusí být negativní. Dobrý rozhovor by měl být především…

Pravdivý?
Ano, měl by vyjadřovat stav zpovídaného člověka, mělo by jít o skutečný dialog, ne jen o otázky a odpovědi. Rozhlasoví posluchači nemusejí dostat fatální odpovědi během půl hodiny, a přesto mohou zažít velmi hezké blízké setkání. Vůči zpovídanému cítím zodpovědnost, ale nemám problém, že bych se na něco nedokázala zeptat. Naopak, někdy mám úplně nutkání, rodí se mi v hlavě otázka, která mě předem vůbec nenapadla, a já cítím, že je třeba i hraniční, že vychází z pocitu, že v hostovi je něco nezodpovězeného. Cítím ostych, ale vždycky se zeptat dokážu. Mám i jeden velmi konkrétní zážitek, kdy dotyčný mluvil o něčem obecněji, ale měl rozechvělý hlas a evidentně hovořil velmi spontánně. Přišla bych si nevychovaná, kdybych jeho stav ignorovala. A tak jsem se s chvějícím hlasem zeptala, jestli dobře vnímám jeho rozpoložení. No, a ten dotyčný poprvé v životě v éteru přiznal zlomovou věc svého života. Vzpomínám si, že jsem měla husí kůži, i slzy na krajíčku, byla to – přesně jak jste řekla – pravda.

Carmen Mayerová a Tereza Kostková:

Zatímco písemný rozhovor se dá korigovat, upravovat –, a když mi řeknete při autorizaci, že něco zveřejnit nechcete, vypustím to, třebaže s těžkým srdcem.
Jsem ráda, když říkáte, že s tím už dopředu počítáte. Protože já si s vámi povídám jako s člověkem, ne jako s novinářkou, díváte se na mě, vnímáte mě. A já vám dávám maximální důvěru. To, o čem si povídáme, není tajemství, ale v momentě, kdy moje slova vejdou do veřejného prostoru, ke kterému se dostane úplně každý, zejména bulvár, cenzuruju je. Za to se nestydím, protože bulvár umí krutě ublížit.

Pokud cítím, že jsem díky vyřčenému zranitelná, tak prostě zranění předem minimalizuji… Jiná věc je nahraný rozhovor, který zůstává v éteru s vaším hlasem a obličejem. Ale tam člověka můžete vidět celého a opravdu vnímavý posluchač vnímá kontext. Víte, pro mě je setkání s dobrými novináři obohacující, ale nijak nepotřebuju, aby celý svět znal každou moji myšlenku. Když už bych nikdy žádný rozhovor neudělala, nevadí. Budu šťastná, když si z mého života něco zapamatuje můj syn, když to bude důležité pro mé přátelé, pro mé rodiče, ale nemám žádnou vnitřní ambici a pocit, že mé myšlenky jsou přelomové. I proto ráda dávám v rozhlase prostor lidem, kterých se tak často neptáme. Myslím, že nás herců se novináři ptají zbytečně často.

S tím souvisí i různé aktuální mediální kauzy. Ptát se herců například na medicínské nebo vědecké otázky a dělat posléze tragédii z jejich vyjádření, mně přijde úplně absurdní.
Rozděluji v tomto tématu dvě různé věci. Část lidí vyjádřením mediálně známých osobností dává váhu, že vše co řeknou, je berná mince. Na druhou stranu je jinými zase kritizováno, že se takové osobnosti vyjadřují i tzv. mimo svůj obor. Přehnaný nesoudný obdiv, ovšem i pohrdání postojem mimo profesi se mi příčí. Zajímá mě vždy kvalita osobnosti, míra vzdělání, vhledu a hloubky.

Pakliže člověk má co říci, je jedno, jakou má profesi. Uklízečka nemusí mluvit jenom o uklízení, vždyť může jít o ženu, která se ve svém volném čase třeba velmi intenzivně zajímá o operu. A třeba o ní dokáže mluvit s větším entuziasmem než zpěvák, kterému je jeho práce občas tak trochu jedno. Když poslouchám vyjádření druhých, především je nesoudím, buď se mnou jejich názory ladí, nebo neladí, buď mě inspirují, nebo ne, toť vše. A také se domnívám, že je rozdíl mezi tím, jak je náš svět vykreslován v mediálním prostoru, a mezi tím, jaký svět skutečně je. I proto jsem řekla, že není potřeba, aby každý můj názor zazněl.

Koncerty kapely Kryštof jsou nabité energií a dobrou náladou
Richard Krajčo: Snažíme se do lidí nacpat energii i radost a dát jim zážitek

A asi i proto v rozhovorech mluvíte hlavně o své profesi.
Ano. Svůj názor ráda řeknu tomu, komu přijde do cesty, nebo komu přijdu do cesty já. Jde o prostou výměnu informací a jdeme dál. A můj názor je v tu chvíli platný stejně tak jako názor druhého člověka. Ale není všeplatný, není to žádný božský guru názor, který by měli všichni paušálně slyšet. Pokud to jde, tak média přehnaně nesleduju, ruší to z vlastního soustředění a z vlastního bytí. Moje profese je založená na slově, ale miluju ticho, miluji vnitřní hlas, mám ráda, když je slovo výsledkem vnitřního procesu, ne když je slovo zneužitá, prázdná, vyčpělá forma. V mediálním prostoru se slovem nakládá jako se zbraní. Nebo jako s kusem hadru, se kterým se vytře podlaha.

Navíc některé věci a rozhovory zůstanou viset ve veřejném mediálním prostoru už navždy. Jakákoli vyslovená hloupost tu s vámi bude až do smrti, neděsí vás to?
Každý člověk z mediálně sledovaných profesí, upovídaný extrovert nebo introvertní člověk, občas pošle do veřejného prostoru „něco“. A za dvacet let se ohlédne zpátky a lekne se, co řekl, jak to či ono tehdy viděl. Ne, neotočil se jako korouhev, ale vyvinul se, zestárl, poznal a zažil. To, že se časem měníte, je pochopitelné, to přece není lež.

Herečka a moderátorka Tereza Kostková.Osudovým mužem se v komedie Nikdy neříkej pro Terezu Kostkovou stane slovenská hvězda Tomáš MaštalírZdroj: se svolením Terezy Kostkové

V červenci měl premiéru film Nikdy neříkej nikdy. I v tomto případě jde o československý projekt, hlavní role ztvárňujete vy a slovenský herec Tomáš Maštalír. Má v příběhu česko-slovenský vztah nějakou speciální roli?
Víte, v reálném životě žiju s Kubou. Je Slovák, ale také si každý den neříkáme a nezdůrazňujeme, že jsme československé manželství. On mluví slovensky, já mluvím česky. Když jede jeho mladší synek do Prahy, tak tady někdy na tátu mluví česky, Tonda zase na Slovensku někdy zkusí slovenštinu. Takhle žiju, takže mi vůbec nepřijde na mysl, že bychom měli na začátku filmu vypíchnout, že příběh začíná rozvodem dvou česko-slovenských manželství. Nijak to nezdůrazňujeme, nejsme předabovaní, prostě – proč by nemohla být česká učitelka jógy a tělocviku vdaná na Slovensku?

Vím, že herci obecně neradi své filmy rozebírají, tak se skoro bojím zeptat – jaká je vaše role?
Víte, herec z podstaty těžko může mluvit o roli, protože zrovna ta je založena na jednání. Nechci nikomu prozradit děj, ale můžu nastínit žánr. S oblibou říkám, že s filmy a divadlem je to jako v pekárně, někdo si koupí dalamánek, jiný má chuť na croissant, další chce bezlepkové pečivo. No a my teď na pult filmové česko-slovenské pekárny přinášíme nový kousek, přejeme si, aby chutnal, a ručíme za kvalitu dílčích ingrediencí, ostatní se uvidí.

Děj? Dva lidé se do sebe zamilují, to se u romantické komedie dá čekat, že? Držíme jim palce přes všechny překážky. Někoho takový žánr uráží, mně přijde úplně fajn a mám ho ráda. Na jevišti taky hraju komedie i tragédie, dělala jsem Tolstého, hrála v Hamletovi i v třeskuté crazy komedii. Není to teenagerovská komedie, je to příběh čtyřicátníků a vyprávění o citových zvratech v jejich věku. A jsou tam důležité děti, je to tedy i vskutku rodinné. Příběh má krásné lokace, výborného mužského představitele hlavní role, další báječné herce, trochu Afriky… Podle mě je náš film dobré pečivo, a my jsem zvědaví, kdo si dá.

Tereza Kostková jako host pořadu 7 pádů Honzy Dědka:

Zdroj: Youtube

Před chvilkou jste říkala: „Hrála jsem i Tolstého!“ Na začátku své kariéry jste ovšem dělala i tajemnici v divadle nebo obsluhovala v hospodě… Bere to člověk jako určitou satisfakci, že po všech peripetiích se úspěch nakonec přece jen dostaví?
Můj příběh je relativně známý, tudíž může evokovat, že bych mohla mít tenhle pocit. Jenomže já ho žila bez vědomí toho, co bude potom. Tři roky jsem dělala tajemnici, ale vždyť víte, jak dlouhé jsou tři roky v lidském životě, v čase, kdy je žijete? Nikdy jsem neměla pocit, že na něco čekám nebo že práci tajemnice dělám v mezičase. Já nevěděla, že to jednou bude tříletý mezičas, já jsem se prostě potřebovala nějak živit. Tudíž ani teď nemám pocit satisfakce, protože jsem tehdy neměla pocit žalu, trápení a čekání.

Proč jste se po maturitě rozhodla jít na VOŠ hereckou, a ne na DAMU?
Chtěla jsem jít původně na konzervatoř. Rodiče mi ji velmi moudře rozmluvili, respektive řekli argumenty, které jsem chápala. Po maturitě na pedagogické škole jsem zamýšlela jít na DAMU, ale také si udělat zkoušky z francouzštiny, kterou jsem dělala opravdu odmalinka. Takže jsem se rozhodla dodělat si jazykovku a pak teprve zkusit talentovky na DAMU.

Adéla Gondíková a Jiří Langmajer
Gondíková a Langmajer málem zapomněli na výročí svatby. Připomněl jim ho kamarád

Pokud vím, na jazykovou školu jste nenastoupila.
Dostudovala jsem francouzštinu jinak, začala jsem chodit s Francouzem, bylo to rychlejší, lepší a příjemnější. (smích) Nakonec jsem si udělala státní zkoušku na Francouzském institutu. Devadesátky přinesly boom nových možností, objevovaly se nové školy, bylo to období neustálého zrodu. Takhle tady vznikla soukromá herecká škola, o které jsem se dozvěděla od kamarádky z peďáku. Že tam jde, že se tam učí i zpěv… Řekla jsem si, to je super, tak tam půjdu taky! A protože tam byly přijímačky v létě, po maturitě, stihla jsem se i připravit. Vzali mě a já nespekulovala, jestli je škola známá nebo neznámá. V luftu devadesátek a nových začátků to bylo vlastně jedno. Po škole jsem pak nastoupila do chebského divadla.

Jaké byly roky na oblasti?
Krásné, začátek profesionálního života. Poprvé jsem bydlela na herečáku, ale hlavně šla z role do role. V sobotu byla premiéra, v pondělí první čtená, skvělá praxe pro herce. Kdo chce opravdu dělat divadlo, měl by si tím projít. Byli jsme pořád v divadle, na zkušebně, na jevišti. S kolegou Petrem Mikeskou, dnešním šéfem divadla v Mladé Boleslavi, jsme dělali i loutkové divadlo. Když nemáte jiné závazky, neodvádí vám nic pozornost, máte možnost se řemeslo učit v praxi velmi rychle a dobře.

Spousta dnešních mladých, kteří skočí do nekonečného seriálu hned po škole, nic takového nezažije. Já jim to nezávidím, ale vlastně ani moc nepřeju. Jsou v Praze, uživí se, ale nikdo jim nedá profesní základy, pochytají spíš povrchnější věci. Díky těmhle zkušenostem mě nepřepadá smutek, jestli má moje práce smysl. Když se dotknete spodních proudů profese, tak se máte kam vracet. Zejména ve chvíli, kdy přijdou krize, únava, stereotyp. Je to jako v dobrém vztahu – když jste se na začátku opravdu zamilovali, máte se taky kam vracet.

Herečka a moderátorka Tereza Kostková.Herečka a moderátorka Tereza Kostková obě profese vědomě rozdělujeZdroj: se svolením Terezy Kostkové

K moderování jste se dostala i díky škole, která měla tuto profesi jako svůj druhý obor?
Kdepak. Když pominu, že jsem poprvé moderovala už v osmi letech na školní akademii, první skutečná výzva přišla na střední, kde jsem měla odmoderovat imatrikulaci. Přišlo mi to zábavné a sama jsem si začala vymýšlet, co by tahle profese mohla obsahovat, jak to divákům nějak zpestřit. V podstatě zjistíte, že jste takovým hlavním inspicientem, prodlouženou rukou klienta nebo režiséra pořadu.

Profesi jsem si budovala sama, a ona si mě ta profese vlastně také sama nacházela, v Chebu jsem třeba moderovala šedesáté výročí místní nemocnice. Na začátku vás něco naučí kolegové, ale pak je to už jen na vás, vy musíte mít odvahu postavit se před publikum – za sebe, za svůj rozhled, za svoje vzdělání. Tak on i herec by měl být vzdělaný, naši mi často v dětství připomínali, že herectví není jen snůškou emocí. Obě profese rozděluji zcela vědomě, nelezou mi do sebe, nejsem za herečku, když moderuju, a necítím v sobě moderátorku, když hraju.

Na podzim přichází další ročník StarDance. Vždycky si říkám, co nového a překvapivého mohou moderátoři ještě říct.
Tak to si říkáme obě. (smích) Navíc já mám brutální paměť… Pořad tohoto typu je svébytná disciplína, který má ještě navíc předlohu v BBC. Oproti večírku nějaké firmy, kde jsem svou paní a můžu si říct, co chci, tady takovou možnost nemám. Marek napíše úvod, abychom objasnili, co se bude tančit, a představili porotu. Ale pak už skutečně plně improvizuji. To znamená – Tereza je na StarDance, poslouchá, bedlivě sleduje tančící páry, dostane deset vteřin na otázku a pak vše musí nějak nenápadně ukončit, „protože tečem!“.

Jak ten pořad miluju a vážím si ho, tak co do moderátorské profese je to nejmenší možný rozměr a skutečně nejmenší možná platforma. Součástí moderátorské profese ve StarDance je především disciplína – nepřesáhnout hranice pořadu, neprosazovat se. Důležití jsou tanečníci, ne já. Jsem taková inspicientka v šatech. V rámci tvořivosti a autorství jsou třeba Blízká setkání v rozhlase daleko náročnější i daleko svobodnější.

Pavlína Pořízková
Pavlína Pořízková: Než jsem poznala Jeffa, absolvovala jsem asi sedmdesát rande

Stane se, že někomu ze soutěžících začnete vnitřně spontánně fandit?
Vztah k soutěžícím mám jednotný, i když je někdo můj kamarád nebo dlouholetý kolega. Samozřejmě, že favorité se nějak krystalizují, bavíme se s Markem, kdo postoupí, někdy jsme překvapeni, jindy se náš předpoklad plní. Známe už mentalitu publika, vidíme vyzařování konkrétního člověka. Nikdy to ovšem není osobní.

Vy sama tancujete?
Aktivně ne, ale vždycky jsem ráda tančila. Jako dítě jsem deset let stepovala, dělala moderní tanec. Ve StarDance jsem čtyřikrát vystupovala, dvakrát s Markem, dvakrát jsem měla opening. Letos mě to čeká taky. Druhý díl bude totiž celkový stý díl StarDance, s Markem Zelinkou domlouváme, jak to pojmeme. Nebudeme asi dělat standard ani latinu, spíš scéniku a příběh.

Herečka a moderátorka Tereza Kostková.Herečka Tereza Kostková s kolegy při natáčeníZdroj: se svolením Terezy Kostkové

V zahraničních verzích úspěšné moderátorky StarDance posléze i soutěží.
Několikrát mi to nabízeli, odmítla jsem. Umím si to představit v jiné licenci, v jiné zemi nebo s odstupem v době, až nebudu moderátorkou StarDance. Všichni účinkující mohou soutěžit jenom jedinkrát, není fér, aby někdo, kdo soutěž dvanáctkrát moderoval, soutěžil. Znají mě porotci, Marek i diváci. A ti, ať už mě mají rádi, nebo nemají, by ke mně měli přirozeně jinou vazbu, jinou než ke všem ostatním, kteří jsou ve StarDance poprvé.

Potkaly jsme se v červnu v zahradnictví. To asi nebyla náhoda, že?
Naše lidské konání o nás říká víc, než všechna slova. Takže už to, že někdo se časem dopracuje k domečku a na zahradě nemá beton, ale byliny a keř plný motýlů, za něj snad odpovědělo. Pokládám se za součást přírody, a toto je takový malý podíl péče o tuto zemi. Dům máme pět let, rok jsme rekonstruovali, dva roky budovali zahradu, do toho přišel covid, takže takhle rozkvetlé je to tady opravdu třeba rok a půl.

Sedm let po SuperStar měli Markéta Konvičková i Jan Bendig menší kariérní útlum. Zkusili natočit duet. „Říkali jsme si, že to skončí totálním průšvihem, nebo úspěchem. Neočekávali jsme od toho nic, riskli to a byla to bomba,“ řekli zpěváci
Problémy bývalých SuperStar: Boj Konvičkové s nádorem, Bendig ve finanční krizi

V zahradnictví jste byla se svojí maminkou. Je vztah s rodiči něco, co berete úplně přirozeně a automaticky, nebo na něm vědomě pracujete?
Já jsem nikdy nepracovala na vztahu s rodiči. Dělám jenom to, co cítím. Taky jsem si neřekla – teď budu mít zahradu a budu na ní dřít. Ale když jsem si ji přála a mám ji, přece ji nenechám zarůst plevelem a uschnout! Tedy bych neřekla, že na vztazích dřu a vědomě pracuji, ale starám se a nenechávám je uschnout. Když dojde občas k nějakému uzlu, nevnímám to jako tragické definitivum. Většina se rozvázat dá. Občas si musíte něco vyříkat, snažit se druhého pochopit nebo se přijít omluvit. Jsme na cestě, a překážky můžeme odstranit, cestu vyčistit.

Ano, ono se to dá aplikovat i na partnerské vztahy.
Na všechny vztahy, ať už pracovní, herecké, nebo s dětmi. Jistě se může stát, že dospělý jedinec je ve finále tak jiný, že nemá s rodiči velkou vazbu a není to proto, že by byli oni špatní nebo on špatný. Mě ale s rodiči pojí specifický druh blízkosti, spojuje nás profese, zájem o věci, podobná povaha, otevřenost. Dneska v nich mám i dobré přátele.

Se svým synem to máte podobně? Jste jeho dobrá kamarádka?
Zatím mám dojem, že ano, že jsem něco mezi maminkou a kamarádkou.

Viděla jsem vašeho syna hrát v inscenaci vašeho manžela v MDP. Jsou to už dva roky, ale pamatuju si, jak jste vy i vaši rodiče byli po celou dobu představení dojatí.
Vidět dítě, které si pamatujete, jak ho kojíte, a najednou vám takhle ve třinácti pobíhá po jevišti – to byl opravdu silný zážitek. Jinak to byla spíš shoda okolností, že ho Kuba obsadil, zkoušeli během covidu a potřebovali nějakého kluka. Najít v té době jiné dítě bylo obtížné. Toník tehdy už moderoval na Rádiu Junior, jezdil na amatérské herecké tábory, věděli jsme, že dokáže být velmi uvolněný, krásně zpívá. Herectví ovšem dělat nechce.

Hrál sice ve filmu Ženy v běhu, ale hlavně proto, že se chce věnovat filmové režii a toužil poznat atmosféru na place. Herecké ambice u něj zatím nepozoruji, divadlo vnímá jako normální prostředí, nesvazuje ho strach. Lehkost je, myslím, pro život důležitá. Brát život opravdově a vážně, ale současně i s lehkostí a humorem, zbytečně nedramatizovat a neřešit každý prd. Jojo, o to se tak nějak snažím – žít do hloubky a přitom s lehkostí.

Herečka a moderátorka Tereza Kostková se narodila v roce 1976 v Praze. Má tři polorodé sestry, jejími rodiči jsou herečka Carmen Mayerová a herec Petr Kostka. Po studiu pedagogické školy absolvovala Vyšší odbornou školu hereckou. V letech 1997–1999 působila v Západočeském divadle v Chebu a v letech 1999–2014 v pražském Divadle pod Palmovkou.



V současnosti účinkuje zejména v Komorním divadle Kalich, spolupracuje s poetickou kavárnou Viola, v rámci LSS už druhou sezonu hraje Gertrudu ve slovenské inscenaci Hamlet. Výrazné role ztvárnila v seriálech Proč bychom se netopili, Ordinace v růžové zahradě, Obchoďák, Cesty domů, Vinaři, Temný kraj, Hvězdy nad hlavou nebo Jedna rodina. Objevila se ve filmech Rodinka, Strašidla, Ženy v běhu, Bezva ženská na krku, V létě ti řeknu, jak se mám či v právě premiérovaném Nikdy neříkej nikdy. Působí coby moderátorka taneční show České televize StarDance, v Českém rozhlase uvádí pořad Blízká setkání.



V letech 2006 až 2015 byla manželkou režiséra Petra Kracika, se kterým má syna Antonína. Od roku 2018 je podruhé vdaná za režiséra Jakuba Nvotu.

Facebook Deník Styl je tu pro každého.Facebook Deník Styl je tu pro každéhoZdroj: Deník/Denisa Lottmannová