Jak s odstupem pětatřiceti let vzpomínáte na natáčení Velkého sedla?
Je to možné? Pětatřicet let? Nějak to uteklo… Ale je to tak, protože mému synovi Pepovi je šestatřicet a v době natáčení byl mimino. Vzpomínám si, jak jsem se vždycky těšil na natáčení, protože při něm byla spousta legrace. Ale brzy jsem se zase těšil domů, abych zjistil, jaký pokrok ten náš prcek udělal. Točilo se převážně na přehradě v Kružberku, což je víc než sedmdesát kilometrů od Ostravy, a během divadelní sezony to znamenalo často takový kolotoč: zkoušky v divadle, odvoz na Kružberk, zpět na představení… Televize ale zajistila bydlení v chatičkách kousek od přehrady. Byla to vždycky odměna, když se nám podařilo zbavit se na několik dnů povinností v divadle a bydlet tam. Co všechno se tam po večerech u táboráku probralo! A kolik žertíků, často velmi kanadských, jsme si tam naprováděli! Bez ohledů na to, kdo stojí při práci před kamerou a kdo „tahá kabely“. Myslím, že tahle uvolněná atmosféra se promítla i do celého seriálu a velkou zásluhu na ní měl se svou přátelskou otevřenou povahou Pavel Nový.

Máte ještě v paměti nějaké zajímavé scény?
Natáčení trvalo téměř rok a v horkých letních dnech všichni toužebně hleděli na vodní hladinu s přáním pořádně se vykoupat. Což ovšem nešlo, Kružberk je zdroj pitné vody. Když pak nastal podzim a počasí už vůbec k žádnému koupání nelákalo, přišlo na řadu natáčení scény s bouračkou auta, které skončí v přehradě. Herci taky. Točilo se samozřejmě jinde, v nádrži s nepitnou vodou. Ten den foukal ostrý vítr, kameraman si pochvaloval, jak mu ohýbající se stromy hrají, na břehu byly připraveny gaderobiérky s dekami, suchým oblečením, horkým čajem… Dopadlo to tak, že po chvíli čekali všichni herci na další záběr po krk ve vodě, protože v ní bylo tepleji, než když museli podstoupit celý rituál s převlečením, sušením, zahříváním, které stejně skončilo dalším vstupem do vody. Na ty hlavy kolegů koukající z vody nikdy nezapomenu…

Jaký byl váš vztah s Jiřím Holým, s nímž jste měl v seriálu nejvíc scén?
Pana Holého jsem znal z jeviště. Jako student jsem se na něj chodil dívat do tehdejšího Divadla E. F. Buriana. Zkraje mi trochu splýval s postavou, kterou hrál, připadal mi jako málomluvný bručoun… Coby zkušený herec se uměl i ozvat, když mu nějaká scéna připadala jako pitomost. Takže náš osobní vztah se odvíjel dost podobně, jako potom na obrazovce. Byl velký profesionál. Vzpomínám si, že při jednom detailním záběru mu zblízka svítili přímo do očí velkým reflektorem, a on ani nemrkl, několikrát zopakoval příslušný text, než byli všichni spokojeni, a pak si jen tajně utřel uslzené oči. Když jsem mu složil poklonu, jen utrousil: „To si zvykneš.“ Škoda že jsem se s ním už později pracovně nesetkal.

Patříte k nejznámějším ostravským hercům, neměl jste někdy v průběhu let touhu přesídlit kvůli pracovním příležitostem do Prahy?
Drtivá většina kolegů říká, že když šli do Ostravy, počítali s tím, že se zdrží dva tři roky, a pak honem pryč. Hodně jich zůstalo mnohem déle, ne-li napořád. Je to město, které se vám zažere do kůže, podobně jako uhelný prach, který už tu ovšem ve vzduchu dávno není. Samozřejmě, jsou chvíle, kdy si říkáte: „okamžitě vypadnout a neohlížet se“. Jenže vzápětí se objeví tak zajímavá práce, že je vše odpuštěno. Když ne v televizi, která čím dál víc sází na známé pražské tváře, tak v místních divadlech či v Českém rozhlase. V Ostravě prostě nemáte šanci se nudit.

Co jste stihl během doby, kdy byla zavřená divadla, což zasáhlo téměř celou divadelní sezonu?
Začnu tím, co jsem nestihl, respektive co nestihl soubor činohry Národního divadla moravskoslezského, kde mám angažmá. Loni v půlce března jsme měli uvést Gogolova Revizora, kde hraji školního inspektora Chlopova. Den před premiérou přišel první lockdown. Revizor pak měl spatřit světlo světa na podzim, jenže po několika oprašovacích zkouškách přišel další lockdown. Třetí termín premiéry je tedy stanoven na letošní listopad a celé divadlo si z nás utahuje, že přivoláváme další uzávěru… Tož uvidíme. Povedlo se mi ale natočit několik četeb v Českém rozhlase, což je práce, která mě velice baví, ať už před mikrofonem či za režijním pultem. Abych se trochu vytahoval, na jaře vyšla jako audiokniha v Radioservisu má interpretace detektivky Václava Erbena Na dosah ruky – tedy jeden z případů kapitána Exnera. Na své uvedení čeká i několik téměř hotových inscenací, které jsme v průběhu roku nazkoušeli. Takže rozjezd nové divadelní sezony bude velice rušný. Mě čeká první premiéra už 25. srpna. Jedná se o hru Diplomacie francouzského autora Cyrila Gelyho. Takže od půlky srpna zkouším.

Čím vás hra Diplomacie po prvním čtení nejvíc zaujala?
Příběh se odehrává v noci z 24. na 25. srpna 1944, kdy se k Paříži blíží spojenecká vojska a německý velitel, generál Choltitz, má za úkol vyhodit město i s nic netušícími obyvateli do povětří. Švédský velvyslanec Nordling, kterého hraju, se pokouší téhle hrůze zabránit. A slovní a argumentační duel těch dvou je jádrem celé hry. Na jedné straně generál, okoralý dlouhou válkou, na druhé straně humanista - ovšem bez jakékoli moci. Tahle metafora mi připadá aktuální i při dnešním stavu planety: zničit unikátní město je snadné, ale je to nenahraditelná ztráta navždy. Máme nějakou zodpovědnost za věci budoucí? Pokud ano, děláme, co je v našich silách?

Jak se chystáte prožít zbytek letošního léta?
S rodinou, s kamarády, putováním po vlastech českých. Právě jsme se vrátili z jižních Čech, to byla krása. Teď se chystáme do Krkonoš, mých rodných hor. Stále je nač se těšit.

Tomáš Jirman

Narodil se 17. ledna 1956 v Trutnově. Vystudoval DAMU, prošel si divadly v Šumperku a Olomouci, až nakonec v roce 1983 zakotvil v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Patří k nejznámějším ostravským hercům. Zahrál si ve filmech a seriálech Velké sedlo, Dobrodružství kriminalistiky, Četnické humoresky, Kobova garáž, Strážce duší, Místo zločinu Ostrava. Věnuje se dabingu a práci v rozhlase.