Kde se vzala vaše náklonnost k použitým věcem?
Úplně původně spíš náklonnost ke starým věcem, která asi vznikla, když jsme jako děti chodili k tetě, která měla fantastickou půdu, byly tam kouzelné truhly a spousta nejrůznějšího krásného harampádí a pokladů – ale měli jsme tam zakázáno z bezpečnostních důvodů šmejdit, což pro mě bylo velké utrpení, které si možná v dospělém životě kompenzuju.

Téma recyklace a nekonzumního způsobu života se poslední dobou otvírá čím dál víc, jak dlouho se jím zabýváte vy?
Podnikat jsem začala v roce 2009, kdy obsah pojmu „dlouhodobě udržitelný rozvoj“ málokdo znal, touhle problematikou jsem se ale zabývala už daleko dřív, snad se vyplatila moje tvrdohlavost. Pomaličku přichází doba, kdy se lidé začínají zamýšlet a chtějí věci měnit, a to nejen jednotlivci, ale i firmy, se kterými jsem začala spolupracovat, vyrábím pro ně třeba sedací vaky z použitých reklamních plachet, které druhotně měním v něco užitečného, co se dá v kancelářích využít.

V Anglii jste vystudovala na University of Hertfordshire program Art & Design, jaké to tam bylo?
Skvělé, mimo jiné i proto, že jsem si tam mohla vyzkoušet všechny techniky, a protože jsem takový popelář, který zužitkuje všechno, co už bylo nějak použité, byla jsem nadšená možností svoje projekty zakládat na odpadových materiálech, které jsem různě sesbírala po škole. Byla jsem tam jako ryba ve vodě, umění a výtvarno mám pod kůží odmalička…

Jak se pod ni dostalo?
Oba rodiče pracovali v televizi v kreativní sféře. Táta za mlada maloval a dělal plastiky a máma hodně pletla. Byli jsme od ní s bráchou opletení od hlavy až k patě… Strašně mě baví dělat věci smysluplně, aby práce měla širší kontext, což udržitelná móda a design určitě splňují, navíc se teď zaplaťpánbůh začínají dostávat do trochu širšího povědomí.

Pozor na to. Lidé nechávají u kontejnerů i odpad, který do nich nepatří:

Strefila jste se do doby.
Vlastně ani ne, prostě jen pokračuju v tom, co dělám odjakživa.

Pro představu: dostanete nápad, uděláte návrh a pak vyrazíte „prohrábnout popelnice“?
Naopak, postavím před sebe kupu věcí, které jsem sesbírala, a až materiál mě inspiruje a ukáže mi, co budu dělat, pracuju intuitivně. Navíc jsem kolážista, tak mě baví schraňovat všechny možné i nemožné věci, používat různé techniky a experimentovat s tím, co se nabízí, nedávám si hranice. Dělám s textilem, papírem, vezmu třeba motorovou pilu a pustím se do kusu dřeva…

A ty popelnice – opravdu je prohrábnete?
To říkám spíš obrazně, ale ano, můj přítel šílí, že když jdeme ven, tak pořád někde něco sbírám, ale pak o tom vypráví velmi vtipné historky. Věci potom dotvářím, mimochodem takhle máme zařízenou půlku bytu, a vypadá to skvěle. Přítel sice trochu mrmlá, ale pak se mu to líbí.

Dá se prodejem recyklovaných věcí uživit?
Kdybych byla sama, bylo by to těžké, ale přítel mi hodně pomáhá, ve dvou se to fakt lépe táhne. Můžu se díky němu na sto procent ponořit do práce, kterou beru vážně, a soustředit se na ni, a dostávám se tím víc do povědomí. Nemám děti, tak jsem vzala tvorbu jako svoje životní poslání.

Folklorní motivy dobývají české šatníky:

Snadná cesta to asi není?
Ne, protože udržitelnost jde proti komerci, konzumu a oslovuje pouze specifický okruh lidí, tedy zatím. Kdybych se rozhodla, že budu mít stánek s občerstvením, jsem na tom asi lépe… Jenomže poukázat na to, co se ve světě děje, je pro mě už i taková nutnost: je potřeba začít přemýšlet, jak jít udržitelnou cestou, aby se neplýtvalo, jak se chovat nekonzumně, nebo aspoň ne tak strašně konzumně, jak se to děje.

Tak když se podíváte na moje oblečení z hlediska konzumu a udržitelnosti, co je špatně? Upozorňuju, že ta bunda je kožená a ze sekáče.
No… To se mi moc nechce.

Jen do mě!
Tak kromě bundy vlastně všechno. Tričko, značkové džíny i ty tenisky. Za totality jsme byli uniformní a přijde mi, že dneska se děje to samé, protože řetězce zasypávají trh stejnými trendy a obchody nabízejí plus minus hodně podobné nebo stejné zboží. Dřív jsme neměli vůbec nic, teď je všeho přehršel, a lidé zase chodí oblečení stejně, je to legrační. Plus konzumním chováním mimo jiné podporujeme světové značky a řetězce, které chrlí tuny oblečení a spotřebitelé v drtivé většině nemají ponětí, za jakých podmínek a obětí na lidech a na přírodě jsou ty věci vyráběny, jak strašně neekologické a zatěžující to je.

Tak mi ty podmínky přibližte.
Můžeme se bavit třeba o tom, co v roce 2013 spustilo založení organizace Fashion Revolution. V Bangladéši se zřítila osmiposchoďová budova, kde zemřelo přes tisíc lidí a dva a půl tisíce lidí bylo zraněno. Odhalily se tak otřesné podmínky, za kterých byli lidé v textilní továrně hluboce pod minimální mzdu nuceni pracovat. Do práce v den neštěstí museli přijít i přesto, že vedení bylo varováno ohledně narušené statiky. Skoro všichni nosíme džíny, ale znáte jejich původ?

Ne… Proč?
V zemích třetího světa se vyrábějí džíny často tak, že člověk, který je dejme tomu chemicky pískuje, pochopitelně bez ochranných pomůcek, velmi pravděpodobně během krátké doby onemocní rakovinou, výroba tam nese obrovská zdravotní rizika. A to proto, že jsou zaměstnavatelé dělníků strašně bezohlední, ti dělníci strašně neinformovaní, a hlavně strašně chudí, chudí ve smyslu holého přežití. Měli bychom víc přemýšlet, než si něco jen tak koupíme, rozmyslet, co si oblékám, co jíme, jaký zvolíme životní styl, protože jakkoli nesympaticky to zní, abychom mohli pohnout globálním problémem, musíme začít u sebe.

Může tohle opravdu proti obrovským řetězcům zafungovat?
Už to dokonce fungovat začíná, jak se povědomí zvyšuje, řetězcům začíná docházet, že takhle to asi nepůjde donekonečna, zboží vyrobené za otrockých a přírodu devastujících podmínek přestává být pro lidi zajímavé, nová generace je vyspělejší a chce žít víc ekologicky, vědomí se posouvá, je to poznat.

V každodenním životě vidím spíš opak…
Poznat je to třeba i v tom, že originální tvorba tvůrců je čím dál víc populární, trh už je přesycený oblečením, které je ušité horkou jehlou, z mizerných materiálů a všechno na jedno brdo, na řetězce začíná být vyvíjen tlak. Fast fashion neboli rychlá móda vyráběná tak, aby se oblečení rychle zničilo, a tedy hurá pro nové, už přestává lidi bavit, nechceme se nechat šidit a neustále kupovat věci špatně udělané a z materiálů, které nic nevydrží. Kdybychom nešli slepě po trendech, na světě by se žilo lépe.

Proč?
Velice rychle se mění, takže když si koupíte levný hadr s letošními módními dejme tomu proužky, vyhodíte ho napřesrok s lehkým svědomím, protože proužky jsou najednou out a nosí se puntíky a moc jste za něj neutratila. To je věčný koloběh fast fashion. Další věcí jsou značky, mně by bylo hrozně líto vyhazovat peníze za značky, přijde mi absurdní a strašně povrchní kvůli jménu vyhodit tisíce, lepší je přece investovat peníze nějak smysluplně. Je to prostě celé v hlavě.

Karin Toopová

* Výtvarnice, designérka.
* Žije v Ostravě.
* Vystudovala Art & Design na University of Hertfordshire.
* Podporuje myšlenku udržitelné módy.
* Zabývá se upcyklací použitých materiálů, vyrábí oděvy, doplňky, nábytek.

EVA RIEGEROVÁ