Princip slasti. Česko-polsko-ukrajinský seriál o brutálních vraždách žen. Krimi žánr se k vám pravidelně vrací, asi proto, že jste kdysi toužil být kriminalistou. Jakou roli vám přidělil režisér Dariusz Jabłoński?
Jsem taková ambivalentní civilní figura. Byla to velká mezinárodní koprodukce, to ano. Ale já tu měl jen menší roli, pobyl jsem na place asi pět dní. Aby to herce pohltilo a mohl o postavě vyprávět, musí točit alespoň dva tři týdny. To nebyl tento případ.

Zato v seriálové stálici Ulici vás vídáme delší čas. Pořád vás Evžen baví?
Ano. Nemám si na co stěžovat. Jsem obklopen dobrými hereckými partnery včetně Lindy Rybové alias Blanky, se kterou se mi moc dobře hraje. Moje linka, kterou autorky píšou, je fajn. Nenudí mě.

Nastane ve vašem vztahu k Blance nějaký zvrat?
Nemohu moc prozrazovat, smlouva mi to nedovoluje. To bych to pěkně slíznul. Ale nějaký ano. Řekněme, že se více prohloubí. Mohu také slíbit, že i další rok v seriálu zůstanu.

Často pracujete s Ondřejem Sokolem, s nímž teď jste chystali premiéru v Činoherním klubu.
Ano, jmenuje se Zakázka. Je od mladé anglické autorky Sarah Pageové, odehrává se v Londýně a vypráví o mladém klukovi, postiženém mentální retardací spojenou s Aspergrem. Má to proto složité i s ženami a trápí se tím. A tak mu rodiče k pětadvacátým narozeninám objednají prostitutku, aby ho zasvětila do tajů sexu. A její návštěva posléze zamíchá kartami všech a odkryje nitro celé rodiny.

Režie Ondřej Sokol. To asi není úplně vážné drama…
Ne. Jsou tam komické prvky, ale na druhou stranu – nejde o plytkou srandu. Naopak, hra nás – a to mám na naší práci rád – jako obvykle přiměla vést debaty nad určitými zajímavými tématy. O kterých si člověk běžně s lidmi nepovídá, maximálně někdy s blízkými přáteli. Jsou to chvíle, kdy se dotýkáme našich nejspodnějších vrstev a to mám rád.

Máte dobré roky, zdá se mi. Točíte filmy, hrajete v divadle, vídáme vás v seriálech. Čeká vás během dalších měsíců něco nového?
Mám rozjednané tři projekty. S Jiřím Svobodou bych měl točit film Vysoká hra. Z prostředí advokacie, o korupci na nejvyšších politických a policejních místech. Hraju v jednom dílu seriálu Zločiny Velké Prahy v režii Jaroslava Brabce. A na Primě v seriálu Tísňová linka představuju hasiče. Akční scény jsem si celkem užil. A hodně se těším na projekt Božena Němcová.

Koho v něm hrajete?
Pátera. Je to reálná postava, musím si o něm něco víc načíst. Nastupuji na plac až v srpnu, zatím je čas. Těším se také na film s Peterem Bebjakem, který chystá na podzim a zimu, a sérii, jež bude předcházet Prvnímu oddělení. Teda divoké devadesátky, kdy se konkurenti házeli do přehrad. Je to zajímavé srovnání s příběhem Jirky Svobody, který je časově dál a kde se už vybíjení nekoná. Tady nastupuje hrůza dezinformací a falešných zpráv. Vy jako koncový uživatel, divák a čtenář novin nemáte šanci zjistit pravdu. Jsou to moderní zbraně. Sofistikované a děsivé. S Beatou Parkanovou budeme točit hezký komorní snímek z roku 1968. A krom jiného mě čeká návrat do Divadla v Řeznické, kde chystá Radim Špaček s Pavlem Rímským a se mnou novou inscenaci. Celkem to budou během půl roku tři hry.

Působíte trochu jako workoholik. Umíte odpočívat?
No, to je moje velké osobní téma. Moc ne. Jsem zvyklý odpočívat za provozu. Ale vím, že to nestačí. Plánuju si každou půlhodinu, jinak to nejde. Kdy se najíst, napít, zkoušet, číst texty, točit. Rád bych si bral méně práce. Jenže u nás – ať si myslí méně zasvěcení cokoli – není herectví nijak přeplácené. A je potřeba platit složenky, že jo. Nechci si stěžovat, ale kdybych si mohl dovolit luxus nemít mozek v permanenci celý týden, byl bych šťastný.

Co je pro vás největší relax?
Hory. A jejich vzduch. Pocházím z horské oblasti, ze Šumperka, takže tam jsem nejšťastnější. Sednu si někam k horské bystřině, poslouchám zvuky kolem a nepotřebuji už nic víc. Mám kliku, že moje partnerka je z konkurenčních Krkonoš, takže v horách si rozumíme, máme stejnou zálibu.

Uklidní vás četba?
Ano! Mám řadu nových knih, nakoupil jsem hromádky těch, co byly oceněné na Magnesii Liteře, teď čekají na otevření. Doufám, že přes léto, které budu mít trochu klidnější, na ně dojde. Jen musím před tím zvládnout fázi, kdy nebudu unavený – protože já vlastně čtu bez ustání. Jenže pracovní texty. Potřebuju aspoň tři dny nic nečíst, jen relaxovat. A pak s rozkoší otevřít první knihu, u níž hned neusnu.

JANA JANKEOVÁ